8 As 82/2010 — Nejvyšší správní soud

8 As 82/2010- 55 - text 8 As 82/2010 - 60 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: Ing. J. Š., zastoupeného JUDr. Martinem Kopeckým, CSc, advokátem se sídlem Revoluční 24, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 12. 2008, čj. 974/2008160SPR/3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2010, čj. 4 Ca 4/2009  24, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2010, čj. 4 Ca 4/2009  24, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. 1. Rozhodnutím ze dne 30. 12. 2008, čj. 974/2008-160-SPR/3, žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravních přestupků, ze dne 4. 4. 2008, čj. MHMP 208336/2008/Šp, kterým byl žalobce uznán vinným z porušení § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), a za naplnění skutkové podstaty přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), mu byla podle § 22 odst. 4 téhož zákona uložena pokuta ve výši 35 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 16 měsíců od nabytí právní moci uvedeného rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně současně uložil žalobci podle § 79 odst. 1 a 4 zákona o přestupcích v souladu s § 1 odst. 1 vyhlášky č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč. II. 2. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 18. 6. 2010, čj. 4 Ca 4/2009  24, zamítl. 3. Městský soud konstatoval, že žalobce byl v souladu s právní úpravou, platnou v době spáchání přestupku a rozhodování správních orgánů, nepochybně povinen podrobit se na výzvu policisty lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve nebo moči ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem. 4. Dále městský soud neshledal důvodnými námitky poukazující na nedostatečné odůvodnění výměry uložené sankce, jak ukládá § 12 zákona o přestupcích. Správní orgány vyšly při určení výměry sankce ze závažnosti přestupku a hodnotily osobu žalobce (pachatele) i s ohledem na registr řidičů, který obsahuje dva záznamy o přestupcích žalobce. Žalobce namítl, že přestupky, jichž se měl dopustit v roce 1994 a 1997, měly být již z registru řidičů vyřazeny s ohledem na platné znění § 119 odst. 2 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb. Městský soud však uzavřel, že u těchto přestupků byla uložena sankce zákazu řízení motorových vozidel. Jejich evidence je vedena nepřetržitě, jak vyplývá ze znění § 119 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. Správní orgány proto nepochybily, pokud při hodnocení přihlédly k registru řidičů a záznamu o předchozích přestupcích žalobce. Městský soud nesouhlasil s žalobcem, že podle § 119 odst. 2 písm. i) zákona č. 361/2000 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2006 měly být evidovány pouze údaje o aktuálních zákazech řízení motorových vozidel, nikoliv však údaje o dříve uložených zákazech. V evidenci údajů o řidičích jsou podle městského soudu i přestupky staršího data, za něž byl uložen zákaz řízení motorových vozidel. V přestupkovém řízení není upraven institut zahlazení, jako je tomu u trestných činů. V evidenci v registru řidičů se proto vedou záznamy týkající se uloženého zákazu řízení motorových vozidel bez časového omezení. 5. Konečně městský soud poznamenal, že výše uložené pokuty odpovídá rozmezí stanovenému zákonem o přestupcích, neboť podle § 22 odst. 4 zákona o přestupcích je za přestupek podle odstavce 1 písm. d) zákona o přestupcích možno uložit pokutu od 25 000 Kč do 50 000 Kč a zákaz činnosti od jednoho roku do dvou let. Pokuta uložená v dolní polovině zákonného rozmezí odpovídá zjištěním ze správního řízení i hodnocení žalobce. Městský soud proto uzavřel, že správní orgán při uložení pokuty i při uložení zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel nevybočil z mezí správního uvážení a uložená pokuta ani sankce zákazu činnosti nejsou nepřiměřené. III. 6. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem v předcházejícím řízení. Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé, že tak činil i z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., konkrétně pro nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů. 7. Městský soud podle stěžovatele nesprávně posoudil, na základě jakých úvah lze stanovit druh a výši sankce. Tento soud totiž připustil, že při stanovení sankce lze přihlížet k záznamům v registru řidičů o dříve spáchaných přestupcích, bez ohledu na to, kdy byly spáchány (v konkrétním případě před více než 10 lety, přičemž žádný pozdější záznam v registru řidičů nebyl obsažen). 8. Dále stěžovatel zpochybnil § 22 odst. 4 zákona o přestupcích, který stanoví pro případ přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) téhož zákona dolní hranici pokuty (od 25 000 Kč) a dolní hranici zákazu činnosti (od jednoho roku). To znemožňuje přihlédnout k majetkovým a osobním poměrům osoby, která se přestupku dopustila, nebo dostatečně přihlédnout k závažnosti protiprávního jednání. I nejnižší hranice sankce totiž může být pro obviněného z přestupku nepřiměřeně přísná. Tím se nepřiměřeně omezuje správní uvážení při rozhodování o sankci za tento delikt. Stěžovatel nepovažoval § 22 odst. 4 zákona o přestupcích za slučitelný s principy právního státu podle článku 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), a s články 1 a 11 Listiny základních práv a svobod a článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Odvolal se i na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 3/02, a ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 12/03, které zrušily některá ustanovení o dolní sazbě pokut zakotvených v zákoně č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel žádal, aby Nejvyšší správní soud předložil ve smyslu článku 95 odst. 2 Ústavy Ústavnímu soudu návrh na zrušení slov „od 25 000 Kč“ a „od jednoho roku“ v § 22 odst. 4 zákona o přestupcích. 9. Stěžovatel také namítl, že i zpochybněná právní úprava dává správnímu orgánu v omezeném rozsahu prostor pro uvážení o výši pokuty a době zákazu činnosti. Tento prostor je omezen zákonnými kritérii podle § 12 odst. 1 zákona o přestupcích. Z judikatury lze dovodit, že správní orgány jsou povinny správní uvážení využít a odůvodnit. Dále jsou povinny vyjít ze zákonných kritérií, pokud je zákon stanoví, naopak nejsou oprávněny užít úvahu na základě nepřípustných kritérií, správní rozhodnutí nemůže být projevem libovůle a správní orgány nesmí překročit meze správního uvážení. Napadené rozhodnutí tyto podmínky nesplňuje. 10. Správní orgán podle stěžovatele při stanovení výše sankce nepřípustně přihlédl k tomu, že se stěžovatel v roce 1994 a v roce 1997 dopustil dvou přestupků, o nichž jsou záznamy v jeho evidenční kartě. Stěžovatel zpochybnil, že by spáchání těchto přestupků ovlivnilo závažnost nyní projednávaného přestupku. Navíc se nejedná o zákonné kritérium pro určení výměry sankce. Zákon o přestupcích ani jiný zákon neupravuje otázku zániku trestnosti jednání, které bylo projednáno jako přestupek, ale i přestupkové právo obecně uznává, že v důsledku časového odstupu nelze kdykoliv v budoucnu klást k tíži provinilé osobě spáchání dříve projednaného přestupku. Podle stěžovatele bylo na místě užít analogii s trestním zákonem o zániku trestnosti a zahlazení odsouzení. Se zřetelem k § 69 odst. 1 písm. c) a § 70 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákon“), lze uzavřít, že uplynula-li od spáchání přestupku či uložení sankce delší doba, po kterou se pachatel nedopustil jiného deliktu (analogicky s trestním zákonem 3 roky), je třeba na něho hledět, jako by nebyl za předchozí přestupek trestán. 11. Konečně stěžovatel namítl, že údaje o dříve projednaných přestupcích neměly být podle § 119 odst. 2 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2006 v jeho evidenci obsaženy. Poukázal přitom na novelizaci uvedeného ustanovení, provedenou zákonem č. 411/2005 Sb. Nová evidence přestupků od 1. 7. 2006, spáchaných před účinností novely (či dokonce před účinností zákona č. 361/2000 Sb.), které pro časový odstup od jejich spáchání nebyly v registru řidičů před 1. 7. 200