— Nejvyšší správní soud

Komp 5/2010- 35 - text Komp 5/2010 - 45 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Marie Žiškové, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Zdeňka Kühna, JUDr. Jana Passera, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 1, 160 01 Praha 6 (adresa pro doručování: Úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany, nám. Svobody 471, 160 00 Praha 6), za účasti osoby zúčastněné na řízení: A. M., v řízení o kompetenční žalobě podle § 97 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve věci sporu o příslušnost vydat rozhodnutí o návrhu osoby zúčastněné na řízení ze dne 17. 7. 2007 na přiznání náhrady škody vojákovi československé zahraniční armády vzniklé těžkým zraněním hlavy v průběhu druhé světové války, t a k t o : I. P ř í s l u š n á vydat rozhodnutí o návrhu osoby zúčastněné na řízení ze dne 17. 7. 2007 na přiznání náhrady škody vojákovi československé zahraniční armády vzniklé těžkým zraněním hlavy v průběhu druhé světové války j e Česká správa sociálního zabezpečení. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : [1] Návrhem doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 18. 8. 2010 se žalobce Ministerstvo práce a sociálních věcí proti žalovanému Ministerstvu obrany domáhá rozhodnutí tvrzeného kompetenčního sporu vzniklého ve smyslu § 97 s. ř. s. mezi uvedenými správními orgány ve věci sporu o příslušnost vydat rozhodnutí o návrhu osoby zúčastněné na řízení ze dne 17. 7. 2007 na přiznání náhrady škody vojákovi československé zahraniční armády vzniklé těžkým zraněním hlavy v průběhu druhé světové války. I. Vymezení případu [2] Osoba zúčastněná na řízení (dále jen „žadatel“) podala dne 12. 7. 2000 žádost podle zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Přípisem ze dne 31. 7. 2000 Česká správa sociálního zabezpečení (dále též „ČSSZ“) potvrdila příjem žádosti a postoupila přiložené doklady Ministerstvu obrany k posouzení a vydání osvědčení podle § 8 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození. Přípisem ze dne 5. 2. 2001 žalovaný České správě sociálního zabezpečení sdělil, že žadateli nebylo osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. vydáno. Poté ČSSZ rozhodnutím ze dne 14. 2. 2001, č. 240 216 439, žádost žadatele zamítla s odůvodněním, že nesplnil podmínky uvedené v § 1 odst. 1 zákona č. 39/2000 Sb. Potvrzením Ministerstva obrany, č. j. 327615/2000, žadatel prokázal, že byl od 16. 8. 1944 do 5. 5. 1945 příslušníkem československé armády v zahraničí, nicméně toto potvrzení nenahrazuje osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. [3] Proti citovanému rozhodnutí ČSSZ podal žadatel opravný prostředek, v němž namítal, že o jeho žádosti týkající se vydání osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. Ministerstvo obrany dosud s konečnou platností nerozhodlo. Zamítnutí žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky proto považoval za předčasné. Vrchní soud v Praze o opravném prostředku nerozhodl do 31. 12. 2002, proto věc převzal k dokončení Nejvyšší správní soud, který řízení dokončil podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Rozsudkem ze dne 16. 12. 2004, čj. 6 A 554/2002 - 37, Nejvyšší správní soud rozhodnutí ČSSZ zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žadateli nebyla dána možnost, aby se vyjádřil k podkladům rozhodnutí, případně navrhl jejich doplnění. [4] Přípisem ze dne 7. 4. 2005 ČSSZ vyzvala žadatele, aby požádal ministra obrany o udělení výjimky, na základě které by mu mohlo být vystaveno osvědčení podle § 8 zákona č. 255/1946 Sb. Žadatel přípisem ze dne 10. 5. 2005 ČSSZ sdělil, že jí ministr obrany výjimku neudělil, nicméně dodal, že mu bylo vydáno osvědčení válečného veterána. Rozhodnutím ze dne 10. 11. 2005, č. 240216439/P, ČSSZ opětovně zamítla žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 39/2000 Sb., neboť žadatel nedisponoval osvědčením podle zákona č. 255/1946 Sb. [5] Poté žadatel přípisem ze dne 1. 6. 2007 požádal Ministerstvo obrany o náhradu škody, jež mu byla jako příslušníkovi československé armády v zahraničí způsobena v důsledku zranění v první linii na frontě ve druhé světové válce. Uvedl, že v důsledku zranění došlo k porušení jeho zdraví a pro časté bolesti hlavy a nedostatečnou koncentraci nemohl dokončit vysokoškolská studia, což poznamenalo jeho život po roce 1945. Za takto způsobenou škodu odpovídá stát, proto požádal o náhradu způsobené škody ve výši dvou milionů korun. Přípisem ze dne 28. 6. 2007 žalovaný žadateli sdělil, že není příslušný k odškodňování úrazů z druhé světové války. Nároky na náhradu škody způsobené úrazem byly řešeny podle zákona č. 164/1946 Sb. a rozhodovaly o nich státní úřady pro válečné poškozence. Informoval žadatele, že v současné době by o tomto nároku mohla rozhodnout ČSSZ, jež je právní nástupkyní uvedených úřadů. [6] Přípisem ze dne 17. 7. 2007 žadatel, řídíc se pokynem žalovaného, požádal o náhradu škody ve výši dvou milionů korun způsobenou shora popsaným úrazem Českou správu sociálního zabezpečení. K jeho žádosti ČSSZ přípisem ze dne 6. 12. 2007 podotkla, že ze zaslané žádosti není zřejmé, jakého nároku se žadatel domáhá. Dále uvedla, že nároky na zaopatřovací požitky upravené v zákoně č. 164/1946 Sb. podléhaly dvouleté prekluzivní lhůtě a žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 39/2000 Sb. byla zamítnuta. Závěrem žadatele vyzvala, aby doplnil své podání ve lhůtě 30 dnů, konkrétně aby uvedl, podle jaké právní normy o náhradu škody žádá a z čeho dovozuje odpovědnost České republiky. Dne 15. 1. 2008 žadatel doplnil své podání a dodal, že zranění utrpěl jako voják československé zahraniční armády na západní frontě v roce 1944. Na základě uvedeného doplnění ČSSZ dospěla k závěru, že se žadatel domáhá odpovědnosti za škodu způsobenou úrazem vůči svému zaměstnavateli (České republice), k němuž došlo při výkonu vojenské služby, proto postoupila žádost o náhradu škody žalovanému, neboť jí nepříslušelo rozhodovat o náhradě škody vzniklé snížením společenského uplatnění a ztrátou na výdělku v důsledku pracovního úrazu. [7] Žalovaný přípisem ze dne 10. 3. 2009, čj. 303-02475-08-5-15, adresovaným ČSSZ popřel svoji příslušnost v dané věci rozhodovat a konstatoval, že jak o zaopatření podle zákona č. 164/1946 Sb., tak o nárocích podle zákona č. 39/2000 Sb. je příslušná rozhodovat ČSSZ. [8] Poté ČSSZ podala dne 27. 4. 2009 k Nejvyššímu správnímu soudu kompetenční žalobu, v níž se domáhala, aby Nejvyšší správní soud rozhodl, který z orgánů je příslušný rozhodnout o žádosti žadatele. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 22. 10. 2009, čj. Komp 5/2009 - 5, kompetenční žalobu odmítl pro neexistenci kompetenčního sporu podle § 97 s. ř. s., neboť Česká správa sociálního zabezpečení není ústředním správním úřadem ve smyslu zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky. [9] V průběhu řízení o kompetenční žalobě žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 9. 2009, čj. 380118/07/2009-7542, rozhodl o žádosti žadatele o vydání osvědčení tak, že se osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. nevydává. Osvědčení nemohlo být vydáno z toho důvodu, že žadatel konal službu v nepřátelské armádě a současně ministr obrany rozhodl dne 4. 8. 2009 o neudělení výjimky z ustanovení § 1 odst. 3 písm. a) zákona č. 255/1946 Sb. [10] Následně byla věc postoupena Ministerstvu práce a sociálních věcí, které dne 18. 8. 2010 podalo kompetenční žalobu. II. Stručné shrnutí obsahu žaloby [11] Žalobce v kompetenční žalobě nejprve uvádí, že on i žalovaný jsou ústředními správními úřady ve smyslu § 97 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Česká správa sociálního zabezpečení je organizační složkou státu podřízenou žalobci na základě ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 210/1990 Sb. [správně § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení]. [12] Žalobce podrobně zopakoval dosavadní průběh řízení a konstatoval, že jak z žádosti žadatele, tak z následné korespondence vyplývá, že se žadatel nedomáhá nároku podle zákona č. 164/1946 Sb., ale že usiluje o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci. Žalovaný mu totiž nevystavil osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., přestože žadatel vstoupil do německé armády z donucení a hned při první příležitosti požádal o vstup do československé armády. O vydání předmětného osvědčení rozhoduje výlučně žalovaný, proto je také příslušný k rozhodování o náhradě škody podle § 6 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. [13] Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozh