1 Afs 107/2010 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 107/2010- 81 - text  Spis 1 Afs 107/2010 byl spojen se spisem 1 Afs 103/2010 a pod touto spisovou značkou bylo rozhodnuto takto: 1 Afs 103/2010 – 274 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně Star Coaches s. r. o., se sídlem Holečkova 799/99, 150 00 Praha 5 - Košíře, zastoupené Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem se sídlem Na Bělidle 2/830, 150 00 Praha 5 – Smíchov, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, 111 21 Praha 1, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 12. 2008, čj. 19405/08-1300-107319, a ze dne 17. 12. 2008, čj. 19452/08-1300-107319, v řízení o kasačních stížnostech žalobkyně proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2010, čj. 11 Ca 50/2009 - 29, a čj. 11 Ca 51/2009 - 29, t a k t o : I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod spisovými značkami 1 Afs 103/2010 1 Afs 107/2010 se spojují ke společnému projednání a nadále budou vedeny pod sp. zn. 1 Afs 103/2010. II. Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2010, čj. 11 Ca 50/2009 - 29, a čj. 11 Ca 51/2009 - 29, se zrušují a věci s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalobkyně, společnost Star Coaches s. r. o., se zabývá autobusovou přepravou osob v tuzemsku i mezi členskými státy Evropské unie. Tuto přepravu zajišťuje buď vlastními autobusy nebo prostřednictvím subdodavatelů – pomocí jiných dopravních společností, plátců daně z přidané hodnoty. Žalobkyně pro své odběratele provádí zejména transfery po městě Praze, případně okruhy po evropských městech. Odběrateli těchto přepravních služeb jsou vždy cestovní kanceláře jak tuzemské, tak i ze zemí Evropské unie nebo ze třetích zemí. Žalobkyně s těmito odběrateli vždy jedná vlastním jménem. Pokud žalobkyně zajišťuje přepravu osob prostřednictvím subdodavatelů, nárokuje si na základě faktur od subdodavatelů vrácení daně z přidané hodnoty a svým odběratelům vystaví fakturu také s vyčíslením daně z přidané hodnoty. [2] Jelikož žalobkyně opakovaně uplatňovala vysoké nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty, zahájil Finanční úřad pro Prahu 5 (dále jen „správce daně“) s žalobkyní vytýkací řízení za zdaňovací období leden a únor 2008. Na základě provedených šetření dospěl správce daně k závěru, že žalobkyně porušuje zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“). Žalobkyně totiž poskytuje cestovní službu – přepravu osob dle objednávek odběratelů (cestovních kanceláří) – a v rozporu s § 89 zákona o DPH nepoužívá zvláštní režim v případě nákupu cestovní služby od jiné osoby povinné k dani. [3] Na základě tohoto a dalších zjištění, která nejsou pro projednávanou věc podstatná, vydal správce daně dne 25. 6. 2008 pod čj. 280260/08/005515/6085 platební výměr na daň z přidané hodnoty za leden 2008. Tímto výměrem snížil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty o 22.745 Kč a zvýšil povinnost přiznat daň z přidané hodnoty o částku 18.626 Kč. Oproti žalobkyni nárokovanému nadměrnému odpočtu ve výši 169.187 Kč uznal správce daně jako oprávněný nadměrný odpočet pouze ve výši 127.816 Kč. Dalším platebním výměrem ze dne 25. 6. 2008, čj. 280272/08/005515/6085, na daň z přidané hodnoty za únor 2008 správce daně snížil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty o částku 13.219 Kč a zvýšil povinnost přiznat daň z přidané hodnoty o částku 99.710 Kč. Oproti žalobkyni nárokovanému nadměrnému odpočtu ve výši 175.679 Kč správce daně uznal oprávněným nadměrný odpočet ve výši 86.481 Kč. [4] Odvolání žalobkyně proti platebním výměrům zamítlo Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu (žalovaný) rozhodnutími ze dne 16. 12. 2008, čj. 19405/08-1300-107319, a ze dne 17. 12. 2008, čj. 19452/08-1300-107319. [5] Rozhodnutí žalovaného o odvoláních napadla žalobkyně žalobami u Městského soudu v Praze a domáhala se jejich zrušení. V žalobních námitkách mimo jiné uvedla, že není cestovní kanceláří, a proto nepoužívá zvláštní režim pro cestovní službu upravený v § 89 zákona o DPH. Dále se žalobkyně dovolávala přímého účinku článku 306 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. L 347, 11. 12. 2006, s. 1-118). Tento článek výslovně stanoví, že zvláštní režim se použije v případě, kdy cestovní kancelář poskytuje služby cestujícímu. Žalobkyně jako dopravce nemůže být považována za cestujícího. Stejně tak pod pojmem cestující nelze chápat odběratele žalobkyně (cestovní kanceláře). Žalobkyně dále poukázala na různá jazyková znění článku 306 směrnice Rady 2006/112/ES i článku 26 odst. 1 šesté směrnice Rady ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (77/388/EHS, Úř. věst. L 145, 13. 6. 1977, s. 1-40, zvláštní vydání v českém jazyce: kapitola 09 svazek 01 s. 23-62) ve vztahu k pojmům „zákazník“ a „cestující“. Rovněž podotkla, že článek 306 směrnice Rady 2006/112/ES předpokládá, že se služba cestovního ruchu kompletuje z více služeb. Výjimkou je pouze služba ubytování, jak konstatoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 12. 11. 1992 ve věci Van Ginkel, C-163/91, Recueil, s. I-5723. Použití tohoto výkladu na službu dopravy by však podle žalobkyně vedlo k neřešitelným problémům. [6] Městský soud v Praze námitky žalobkyně neuznal a žaloby rozsudky ze dne 18. 6. 2010, čj. 11 Ca 50/2009-29, a čj. 11 Ca 51/2011-29, zamítl. V odůvodnění uvedl, že podle rozsudku Soudního dvora ve věci Van Ginkel je za cestovní kancelář nutno považovat každý subjekt, který vykonává činnost obdobnou cestovní kanceláři. Zvláštní režim pro cestovní službu se vztahuje na veškeré osoby povinné k dani, které uskutečňují totožné služby v rámci jiné činnosti a nikoli jen na cestovní kanceláře. Proto i žalobcem uskutečňovaná přeprava osob podléhá zvláštnímu režimu podle § 89 zákona o DPH. Městský soud v Praze neshledal rozpor tohoto ustanovení s evropskými právními předpisy. Soudní dvůr v rozsudku ve věci Van Ginkel uvedl, že cestovní službou je i ubytování jako jediná poskytnutá služba a není důvod vyjímat takovou službu z dosahu článku 26 šesté směrnice Rady 77/388/EHS. Také v případě přepravy osob se nemusí jednat pouze o jedinou službu, mohou být poskytnuty rady a informace a cestovní službou ve smyslu citovaného rozsudku může být i přeprava osob jako služba jediná. K namítaným rozdílům v jazykových verzích znění článku 26 odst. 1 šesté směrnice Rady 77/388/EHS a článku 306 směrnice Rady 2006/112/ES Městský soud v Praze poznamenal, že není k dispozici výkladové stanovisko Soudního dvora. Pouze na základě úvah o správnosti překladu předpisu evropského práva nelze podle městského soudu usuzovat na nesprávnou implementaci směrnice do českého právního řádu. II. Kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [7] Proti rozsudkům Městského soudu v Praze podala žalobkyně kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu. V kasačních stížnostech uvedla, že na její případ nelze aplikovat rozsudek Soudního dvora ve věci Van Ginkel, neboť není cestovní kanceláří ani organizátorem turistických zájezdů. Jejím předmětem činnosti je dle výpisu z obchodního rejstříku pronájem bytů a nebytových prostor a silniční motorová doprava. Žalobkyně neposkytovala svým odběratelům ubytování ani jiné služby, které by bylo možno považovat za souhrnnou službu srovnatelnou s činnostmi poskytovanými cestovní kanceláří. V další námitce žalobkyně poukázala na rozpor mezi § 89 odst. 1 zákona o DPH a článkem 306 směrnice Rady 2006/112/ES. Zatímco zákon o DPH hovoří o poskytovateli cestovní služby a o zákazníkovi, směrnice hovoří o cestovní kanceláři a o cestujícím. Zákon o DPH tedy podle žalobkyně ukládá povinnost uplatňovat zvláštní režim nad rámec směrnice Rady 2006/112/ES, a to i pro případy, kdy cestovní službu neposkytuje cestovní kancelář. V zákoně o DPH není obsažena definice pojmu zákazník. V souladu se zásadou nepřímého účinku je proto podle žalobkyně třeba za zákazníka považovat konečného uživatele daného výrobku či služby (cestujícího). Žalobkyně však poskytovala svoje služby cestovním kancelářím, které teprve následně poskytovaly cestovní službu konečným uživatelům. Žalobkyně se současně dovolává i přímého účinku směrnice Rady 2006/112/ES, neboť ustanovení § 89 odst. 1 zákona o DPH je podle jejího názoru v jasném rozporu s čl. 306 citované směrnice, a žalobkyně má tudíž právo dovolávat se postupu podle směrnice. Závěrem kasačních stížností žalobkyně vytýká Městskému soudu v Praze, že nepoložil Soudnímu dvoru předběžnou otázku. Z těchto důvodů žalobkyně Nejvyššímu správnímu soudu navrhla, aby rozsudky Městského soudu v Praze zrušil, věci mu vrátil k dalšímu řízení a rozhodl, že žalobkyně má nárok na náhradu nákladů řízení. [8] Ke kasačním stížnostem podal vyjádření žalovaný, který nesouhlasil s námitkou žalobkyně, že n