1 Afs 44/2012 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 44/2012- 42 - text Spis 1 Afs 44/2012 byl spojen se spisem 1 Afs 43/2012 a pod touto spisovou značkou bylo rozhodnuto takto: 1 Afs 43/2012 - 1 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: V. S., zastoupeného Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem 1. máje 97, Liberec 1, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 7. 2010, č. j. 10724/10-1300-701922, a ze dne 21. 7. 2010, č. j. 10723/10-1300-701922, v řízení o kasačních stížnostech žalobce proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2012, č. j. 30 Af 93/2010 – 37, a ze dne 29. 2. 2012, č. j. 30 Af 92/2010 - 34, t a k t o : I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Afs 43/2012 a sp. zn. 1 Afs 44/2012 s e s p o j u j í ke společnému projednání. Nadále budou vedeny pod sp. zn. 1 Afs 43/2012. II. Kasační stížnosti s e z a m í t a j í . III. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech. IV. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Finanční úřad ve Valašském Meziříčí (dále též „správce daně“) vydal dne 27. 1. 2009 dodatečné platební výměry č. j. 4766/09/405922801182 a 4770/09/405922801182, kterými žalobci na základě provedené daňové kontroly dodatečně vyměřil daň z přidané hodnoty za měsíce listopad a prosinec 2003 ve výši 531.339 Kč a 442.611 Kč. Žádostmi ze dne 10. 11. 2009 požádal žalobce o obnovu řízení. Správce daně rozhodnutími ze dne 22. 12. 2009, č. j. 65315/09/405922801182 a č. j. 65316/09/405922801182 žádosti o obnovu řízení zamítl. [2] Proti zamítavým rozhodnutím správce daně podal žalobce odvolání, která žalovaný v záhlaví popsanými rozhodnutími zamítl. [3] Žalobce brojil proti rozhodnutím žalovaného žalobami u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který je v záhlaví označenými rozsudky zamítl. [4] Krajský soud v odůvodnění rozsudků uvedl, že povolit obnovu řízení lze podle § 54 odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků), pokud vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění daňového subjektu či správce daně uplatněny již dříve v řízení a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí. V souvislosti s výkladem tohoto ustanovení odkázal krajský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2006, č. j. 1 Afs 36/2006 – 86. [5] Krajský soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že žalobcem předložené doklady, které měl do své dispozice získat až po vydání dodatečných platebních výměrů (28. 5. 2009, resp. 12. 6. 2009), nepředstavují nové skutečnosti, neboť předmětné doklady byly použity při zpracování daňových přiznání k dani z přidané hodnoty za listopad a prosinec 2003. Žalobci tedy byly známy již dříve. Soud se také zabýval otázkou, zda se nejedná o nové důkazy, které by žalobce nemohl bez svého zavinění uplatnit dříve. Žalobce blíže neobjasnil, proč neměl důkazy k dispozici, v průběhu daňové kontroly ani netvrdil, že by mu účetní evidence chyběla. Navíc v rámci řízení o žádosti o obnovu řízení netvrdil ani neprokázal, že by účetnictví neměl k dispozici v důsledku cizího zavinění nebo působením vyšší moci. Nebyla tedy splněna ani podmínka, že by zde byly důkazy, které nemohly být bez zavinění daňového subjektu uplatněny již dříve v řízení. II. Kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] V kasačních stížnostech stěžovatel podrobně popsal a zopakoval průběh daňového i soudního řízení. Namítl, že krajský soud vyložil nesprávně zákonné podmínky povolení obnovy řízení. Striktním výkladem dospěl k závěru, který popírá hlavní cíl daňového řízení, totiž správné a spravedlivé stanovení daně. [7] Podle stěžovatele není rozhodné, zda v průběhu daňového řízení na chybějící doklady výslovně upozornil či nikoli, nebo zda o jejich absenci vůbec věděl. Směrodatné je, zda stěžovatel objektivně mohl či nemohl předložit správci daně předmětné doklady coby důkazní prostředky v rámci vyměřovacího řízení. Žalovaný skutečnost, že stěžovatel objektivně nemohl doklady předložit, žádným způsobem nerozporoval, ani se jí ve svém rozhodnutí nevěnoval. Argument, že příslušné doklady nebyly v průběhu daňového řízení předloženy, neodůvodňuje zamítnutí obnovy, ba naopak. Krajský soud se touto zásadní námitkou nezabýval. [8] Stěžovatel odmítá závěr správce daně a žalovaného, že jediným důvodem, proč nepředložil předmětné doklady při daňové kontrole, bylo to, že je odmítl předložit. Takové tvrzení je nepodložené a v rozporu s logikou věci. Ani s touto námitkou se krajský soud nevypořádal. [9] Dle stěžovatele je zřejmé, že byla naplněna jedna z podmínek § 54 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní a poplatků. Co se týče pojmu „zavinění“, nelze jej ztotožňovat s „porušením účetních předpisů“, jak to činí žalovaný i krajský soud. Ti, aniž se nezabývali tím, zda stěžovatel měl objektivní možnost doklady předložit v původním řízení, či nikoli, dospěli k závěru, že pokud měl stěžovatel tyto doklady dle účetních předpisů evidovat, pak je nutně musel mít v tomto řízení fakticky k dispozici. Tato úvaha není logická a neslučuje se dle stěžovatele s tím, jak jsou vymezeny podmínky pro obnovu řízení. [10] Soud i žalovaný rovněž nesprávně vyložili pojem „nové skutečnosti“; stěžovatel doklady v průběhu řízení neuplatnil a současně jejich absence měla vliv na doměření daně – předložené doklady tedy naplnily parametry „nových skutečností“. Stěžovatel je přesvědčen, že podmínky pro povolení obnovy řízení byly splněny, a proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudky krajského soudu a věci mu vrátil k dalšímu řízení. [11] Žalovaný ve vyjádřeních ke kasačním stížnostem odkázal na odůvodnění napadených rozsudků. Zdůraznil, že stěžovatel věděl o existenci důkazů (dokladů) již při vypracování daňových přiznání, tedy rozhodně i v době vydání dodatečných platebních výměrů. Stěžovatel je při daňové kontrole nepředložil, čímž porušil svou povinnost podle § 16 odst. 2 písm. c) zákona o správě daní a poplatků a současně povinnost zakotvenou v § 31 odst. 9 cit. zákona. Žalovaný dále odmítá názor stěžovatele, že jeho „zavinení“ nelze ztotožňovat s porušením účetních předpisů. Stěžovatel je plátce DPH, který má podle § 12 odst. 4 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty povinnost uchovávat všechny daňové doklady rozhodné pro stanovení daně po dobu deseti let od konce kalendářního roku, ve kterém vznikla daňová povinnost. V daném případě je tedy jednoznačné, že stěžovatel porušil svou povinnost; nejedná se tedy o skutečnosti, které by stěžovatel nemohl ovlivnit bez svého zavinění, jak je tomu např. u odcizení či znehodnocení daňových dokladů. Stěžovatel správce daně neupozornil na existenci předmětných dokladů, ačkoli o nich věděl. V rámci daňové kontroly nevyužil ani jiných důkazních prostředků, kterými by svá tvrzení doložil. Neuvedl ani, že mu část jeho účetní agendy schází. [12] S ohledem na uvedené žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti zamítl. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [13] Vzhledem k tomu, že kasační stížnosti stěžovatele, které zdejší soud vede pod sp. zn. 1 Afs 43/2012 a 1 Afs 44/2012, skutkově i právně souvisejí, rozhodl soud podle § 39 odst. 1 a § 120 s. ř. s. výrokem I. tohoto rozsudku o jejich spojení ke společnému projednání. [14] Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasačních stížností napadené rozsudky v souladu s ustanovením § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [15] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti rozsudků krajského soudu pro nedostatek důvodů [důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; III.A] a následně vypořádal námitky týkající se nesprávného výkladu § 54 odst. 1 písm. a) krajským soudem [důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; III.B]. [16] Nejvyšší správní soud na tomto místě předestírá, že o obdobných otázkách v jiné věci stěžovatele, již rozhodoval. Byť se v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 1 Afs 28/2012 jednalo o daň z příjmu fyzických osob, podstatou sporu bylo též posouzení naplnění podmínek pro povolení obnovy daňového řízení na základě totožných argumentů stěžovatele. Nejvyšší správní soud v této věci rozsudkem ze dne 6. 6. 2012, č. j. 1 Afs 28/2012 - 40, kasační stížnost zamítl. Soud nevidí důvodu, proč by se měl od argumentace obsažené v posledně citovaném rozsudku odchylovat, a proto z ní v podstatné části vychází i v nyní souzených věcech. III.A Nepřezkoumatelnost rozsudků krajského soudu [17] Stěžovatel v kasačních stížnostech namítá, že krajský soud se některými z žalobních námitek nezabýval. Konkrétně jde podl