2 As 99/2012 — Nejvyšší správní soud

2 As 99/2012- 24 - text 2 As 99/2012 - 30 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně: T. B, st. příslušnost Ukrajina, zast. Mgr. Leonidem Kushnarenkem, advokátem se sídlem Politických vězňů 21, Praha 1, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2012, č. j. CPR-11636-2/ČJ-2011-9CPR-V238, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2012, č. j. 4 A 12/2012 – 37, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . III. Žalobkyni s e v r a c í soudní poplatek ve výši 1000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Leonida Kushnarenka, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 21. 10. 2011, č. j. KRPA-69190/ČJ-2011-000022, kterým bylo stěžovatelce uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Současně bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelce nelze po dobu jednoho roku umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Stěžovatelka proti tomu v kasační stížnosti a jejím doplnění uplatňuje důvody ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Městskému soudu vytýká jak nesprávné posouzení rozhodných právních otázek, tak i nedostatečné vypořádání žalobních námitek, zatímco správní orgány, podle jejího názoru, vycházely z nedostatečně a nezákonně zjištěného skutkového stavu. Podle mínění stěžovatelky dospěl městský soud v napadeném rozsudku k chybnému závěru, že ve správním řízení neuvedla, z jakého konkrétního důvodu na ni mělo být pohlíženo jako na rodinného příslušníka občana ČR, a to i přes její několikaleté, v době rozhodování správního orgánu však již rozvedené, manželství s občanem ČR. Podle jejího názoru bylo povinností správního orgánu tuto skutečnost zjistit a při rozhodování zohlednit. Stěžovatelka dále namítá, že nebyla správním orgánem dostatečně seznámena se svými právy a povinnostmi a s ustanoveními zákona o pobytu cizinců, zejména s jeho § 15a. V této souvislosti poukazuje především na skutečnost, že v průběhu řízení nebyl přítomen tlumočník z ukrajinského jazyka. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry žalovaného a soudu, že správní orgán I. stupně nebyl povinen zajistit tlumočníka, pokud o něj ona sama nepožádala a v řízení výslovně uvedla, že je schopna komunikovat v českém jazyce, neboť u ní bylo naopak možné předpokládat, že jako cizinka nebude rozumět právnímu jazyku a citacím právních předpisů. Nad to stěžovatelka uvádí, že řízení o vyhoštění je pro účastníka vždy značně stresující, a že tato skutečnost může mít negativní vliv na jeho soustředěnost a schopnost porozumět sdělením či otázkám správního orgánu. Vzhledem k tomu, že prohlášení o znalosti českého jazyka podepsala až po zahájení řízení o vyhoštění, nesouhlasí s tvrzením správního orgánu, že měla dostatek času na to, aby o tlumočníka požádala. Závěrem jmenovaná bez bližšího upřesnění uvádí, že rozhodnutí o vyhoštění není přiměřené sledovanému cíli, a že z tohoto důvodu představuje nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života. Na základě shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje napadený rozsudek městského soud zrušit a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný nevyužil svého práva vyjádřit se k podané kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, stěžovatelka je zastoupena advokátem a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Ze spisu městského soudu a ze správního spisu zjistil zdejší soud následující relevantní skutečnosti: Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 21. 10. 2011, č. j. KRPA-69190/ČJ-2011-000022, bylo stěžovatelce uloženo správní vyhoštění s tím, že po dobu jednoho roku jí nelze umožnit vstup na území členských států EU [§ 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců]. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, v němž především uvedla, že pokud správnímu orgánu I. stupně k jeho dotazu sdělila, že u ní není dána žádná skutečnost, na základě které by měla být považována za rodinného příslušníka občana Unie ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců, učinila tak proto, že kvůli nedostatečné znalosti českého jazyka neporozuměla smyslu tohoto ustanovení. Správní orgán, jenž jí kladl otázky bez přítomnosti tlumočníka jejího rodného jazyka, vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatelka dále zdůraznila, že byla po určitou dobu vdaná za občana ČR, a že i po rozvodu jejich manželství na ni proto mělo být nahlíženo jako na rodinného příslušníka občana EU. Žalovaný odvolání stěžovatelky zamítl rozhodnutím ze dne 15. 2. 2012, č. j. CPR-11636-2/ČJ-2011-9CPR-V238. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný uvedl, že správní orgán I. stupně by byl povinen zajistit tlumočníka tehdy, pokud by stěžovatelka uvedla, že její znalost češtiny není dostatečná, a o tlumočníka by sama požádala. V daném případě však jmenovaná správnímu orgánu sdělila, že českému jazyku rozumí, a to jak psanému textu, tak i mluvenému slovu, přičemž správní orgán I. stupně neměl důvod o této skutečnosti jakkoliv pochybovat, neboť mu bylo známo, že zde stěžovatelka žila již od roku 2000. Žalovaný dále uvedl, že na případ stěžovatelky nedopadá čl. 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice 2004/38/ES“), jenž stanoví podmínky zachování práva pobytu rodinných příslušníků občana EU v případě rozvodu, prohlášení manželství za neplatné nebo ukončení registrovaného partnerství. Žalovaný v této souvislosti zdůraznil, že stěžovatelce byl již dříve zrušen trvalý pobyt na území ČR z toho důvodu, že její manželství bylo uzavřeno účelově a pouze s cílem získat zde trvalý pobyt. Rozhodnutí žalovaného napadla stěžovatelka žalobou, v níž uplatnila totožné argumenty jako v odvolání. Nad jeho rámec pak dále uvedla, že v jejím případě nebylo uložení správního vyhoštění opatřením přiměřeným, a že v jeho důsledku dojde k nepřiměřenému zásahu do jejího soukromého a rodinného života. Městský soud její žalobu nyní napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění rozsudku soud potvrdil správnost závěrů správních orgánu o tom, že stěžovatelka nesplňuje podmínky dle § 15a zákona o pobytu cizinců, a v této souvislosti zdůraznil, že již v řízení o zrušení platnosti jejího trvalého pobytu bylo prokázáno, že manželství s českým občanem uzavřela pouze proto, aby zde získala trvalý pobyt. Podle názoru městského soudu nebyl v daném případě důvod pro aplikaci čl. 13 směrnice 2004/38/ES. Správní orgán I. stupně nepochybil, pokud do řízení nepřibral tlumočníka ukrajinského jazyka, neboť o něj stěžovatelka nepožádala, ale naopak uvedla, že českému jazyku rozumí. Sankci, jež byla stěžovatelce uložena, shledal soud přiměřenou a obavy z narušení jejího soukromého a rodinného života považoval za neopodstatněné. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Stěžovatelka v kasační stížnosti v první řadě namítá, že se městský soud dostatečně nevypořádal s jejími námitkami uplatněnými v žalobě. Pokud by soud prvního stupně skutečně opomenul vypořádat některou z žalobních námitek, nebo se jí případně nezabýval dostatečně, zatížil by své rozhodnutí nepřezkoumatelností podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (viz např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74, a rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44; všechna zde citovaná rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud však nemůže stěžovatelce přisvědčit v názoru, že se městský soud dopustil výše uvedeného pochybení, neboť z napadeného rozsudku je prima facie patrné, že se naopak zabýval všemi skutkovými tvrzeními i právními argumenty stěžovatel