4 Ads 145/2011 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 145/2011- 59 - text 4 Ads 145/2011 - 59 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně: N. A., JUDr. Ladislavem Kolačkovským, advokátem, se sídlem Burzovní palác, Rybná 682/14, Praha 1, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2011, č. j. 1 Ad 69/2010 - 30, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2011, č. j. 1 Ad 69/2010 - 30, s e z r u š u j e . II. Rozhodnutí o námitkách České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 8. 2010, č. j. X, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalované k dalšímu řízení. III. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a o žalobě proti rozhodnutí o námitkách České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 8. 2010, č. j. X. O d ů v o d n ě n í : Žalovaná rozhodnutím ze dne 4. 5. 2010, č. j. X, podle § 29 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) přiznala žalobkyni od 7. 3. 2010 starobní důchod ve výši 8687 Kč měsíčně. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaná uvedla, že Dohoda mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o sociálním zabezpečení č. 116/1960 Sb. (dále jen „Dohoda“) ve vztazích mezi Českou republikou a Ruskou federací pozbyla platnosti dne 31. 12. 2008 a nová smlouva o sociálním zabezpečení mezi těmito státy nebyla uzavřena. Vzhledem k tomu, že žalobkyně splnila věkovou podmínku nároku na starobní důchod podle zákona o důchodovém pojištění až po skončení platnosti Dohody, není možné Dohodu aplikovat a přihlédnout k době zaměstnání získané žalobkyní v Ruské federaci. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně námitky, které žalovaná rozhodnutím ze dne 13. 8. 2010, č. j. X, zamítla a prvoinstanční rozhodnutí potvrdila. V odůvodnění rozhodnutí o námitkách žalovaná uvedla, že žalobkyně má nárok na starobní důchod dosažením věku 58 let a 8 měsíců, přičemž tohoto věku dosáhla ke dni 7. 3. 2010, tedy více jak rok po ukončení platnosti Dohody. Žalobkyně tedy nesplnila jednu z nutných podmínek pro použití Dohody z hlediska hodnocení jejího nároku na starobní důchod. Na její splnění nemá žádný vliv ani to, že žalobkyně absolvovala studium ještě v době platnosti Dohody. Rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 20. 7. 2009, č. j. 170/09-30, které bylo vydáno po skončení platnosti Dohody a kterým bylo uznáno, že zahraniční studium žalobkyně se staví naroveň studia absolvovaného v České republice, automaticky nezakládá nárok na zahrnutí doby tohoto studia pro účely nároku na starobní důchod žalobkyně. Takový postup totiž náleží do kompetence žalované. Podle žalované je tedy prvoinstanční rozhodnutí v souladu s právními předpisy a je správné. Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) rozsudkem ze dne 23. 8. 2011, č. j. 1 Ad 69/2010 - 30, žalobu proti rozhodnutí žalované o námitkách jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku soud uvedl, že žalobkyně dne 6. 1. 2010 podala žádost o starobní důchod, v níž mimo jiné uvedla, že v době od 1. 9. 1969 do 28. 6. 1975 studovala na Volgogradském státním pedagogickém institutu a v době od 15. 8. 1975 do 24. 8. 1981 pracovala na území bývalého Sovětského svazu, což prokázala kopií pracovní knížky. K ukončení platnosti Dohody ve vztazích mezi Českou republikou a Ruskou federací došlo ke dni 31. 12. 2008 na základě jejího jednostranného vypovězení Českou republikou, jak vyplývá ze sdělení Ministerstva zahraničních věcí, které bylo publikováno v Sbírce mezinárodních smluv pod č. 87/2008. Použitelností Dohody se již dříve zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 Ads 40/2003 - 48. V něm se uvádí, že Dohoda byla použitelná „jen za předpokladu, že v době podání žádosti o důchod byla závazná ve vztahu k nějakému existujícímu státu, na jehož území (posuzováno podle stavu státních hranic ke dni vzniku nároku na důchod) žalobce získal v minulosti doby zaměstnání nebo jiné činnosti, které by byly podle této dohody a podle zákona č. 155/1995 Sb. započitatelné jako doby pojištění.“ Čl. 4 odst. 1 Dohody je podle uvedeného rozsudku nutné vykládat tak, že „okolnosti započtení doby zaměstnání posuzuje správní orgán podle právního stavu v době svého rozhodování, resp. podání žádosti o důchod, což znamená, že právě k tomuto okamžiku musí též posoudit, zda dohoda platí ve vztahu k určitému státu vzniklému po rozpadu SSSR v závislosti na tom, součástí kterého z těchto států se stalo místo, kde byla doba zaměstnání za existence SSSR odpracována.“ K stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 7. 2011, č. j. 3 Ads 87/2011 - 39, ohledně aplikace čl. 20 odst. 3 Dohody. Podle názoru Nejvyššího správního soudu tedy není rozhodné, zda žadatel o starobní důchod ještě za platnosti Dohody dosáhl důchodového věku a získal doby zaměstnání, což jsou základní podmínky vzniku nároku na starobní důchod podle zákona o důchodovém pojištění. Naopak dosažení důchodového věku a získání potřebné doby pojištění se musí posuzovat podle právního stavu, který tu je v době rozhodování nebo alespoň v době podání žádosti o starobní důchod. Dále městský soud uvedl, že uvedenému závěru Nejvyššího správního soudu neodporuje postup žalované v posuzované věci. Ta totiž zhodnotila žalobkyni dobu pojištění získanou jen na území bývalého Československa a České republiky, a nikoliv dobu studia a zaměstnání v bývalém SSSR, neboť Dohoda ve vztazích mezi Českou republikou a Ruskou federací pozbyla platnosti ke dni 31. 12. 2008, tedy před podáním žádosti o starobní důchod. Čl. 30 Listiny základních práv a svobod přitom sice garantuje právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, nicméně podle jejího čl. 41 odst. 1 je znakem všech sociálních práv skutečnost, že nemají bezprostřední povahu a že je možné se jich domáhat jen v mezích zákonů. Podle dalšího závěru městského soudu žalovaná správně posuzovala nárok na starobní důchod žalobkyně podle zákona o důchodovém pojištění. Podle § 13 odst. 1 tohoto zákona se doba zaměstnání v cizině před 1. 1. 1990 hodnotí jen v případě, že za ni bylo zaplaceno pojistné. Podle čl. V odst. 4 zákona č. 134/1997 Sb. bylo možno pojistné na důchodové pojištění za dobu zaměstnání před 1. 1. 1996 zaplatit nejpozději do 31. 12. 1999. V daném případě žalobkyně ani netvrdila, že by za dobu studia a zaměstnání v bývalém SSSR pojistné zaplatila. Uvedenou dobu by proto bylo možné hodnotit jen tehdy, pokud by existovala mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu České republiky, neboť ta se použije přednostně před vnitrostátní úpravou. V době rozhodování žalované však žádná taková mezinárodní smlouva neexistovala. Žalovaná proto nemohla započíst dobu zabezpečení získanou na území bývalého SSSR ani s ohledem na rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 20. 7. 2009, č. j. 170/09-30. Ohledně námitky žalobkyně o zanedbání vytvoření zákonného předpokladu pro uplatňování jejích práv ze strany českého státu městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 Ads 40/2003 - 47, v němž se ve vztahu k některým nástupnickým státům po bývalém SSSR, které již nenahradily Dohodu novou smlouvou o sociálním zabezpečení uvádí, že „České republice nelze klást za vinu, že ve vztahu k některým nástupnickým státům po bývalém SSSR Dohoda o sociálním zabezpečení nebyla již ke dni, kdy žalobce požádal o důchod, v platnosti; k tomu, aby Dohoda o sociálním zabezpečení nadále platila, bylo v případě těchto nástupnických států vždy třeba souhlasu obou smluvních stran (ČR i daného nástupnického státu) a tohoto souhlasu se nepodařilo dosáhnout, což je v mezinárodních vztazích běžných jevem.“ V této souvislosti je nutné zdůraznit, že z žádné ústavní kautely ani z žádného jiného právního principu nelze dovozovat, že by Česká republika musela pro účely svého vlastního systému důchodového pojištění jednostranně uznávat doby zaměstnání či studia, které žadatel o důchod získal v jiném státě. Podle závěru městského soudu tedy žalovaná postupovala v souladu s právními předpisy platnými v době jejího rozhodování, resp. v době podání žádosti žalobkyně o starobní důchod. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonem stanovené lhůtě kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, který je uveden v § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka v kasační stížnosti, stejně jako v žalobě, namítla, že v důsledku neuzavření mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení nahrazující Dohodu dochází k porušení základních principů právního státu a ke zkrácení