4 Azs 17/2012 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 17/2012- 29 - text 4 Azs 17/2012 - 41 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: M. J., zast. JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem, advokátem, se sídlem Slavíkova 19, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2012, č. j. 61 Az 1/2011 – 46, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2012, č. j. 61 Az 1/2011-46, s e z r u š u j e a věc s e tomuto soudu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 18. 11. 2010, č. j. OAM-1-371/VL-10-LE18-2007, rozhodl žalovaný tak, že žalobci se mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) neuděluje. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve předeslal, že žalobce byl již v minulosti opakovaně účastníkem řízení o udělení mezinárodní ochrany, řízení o první žádosti žalobce o udělení azylu podané dne 13. 11. 2000 bylo zastaveno rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 1. 2001, č. j. OAM 2748/VL072000, neboť žalobce se přes opakované výzvy nedostavil k pohovoru. Druhou žádost o udělení azylu podanou dne 3. 3. 2001 vzal žalobce dne 14. 3. 2002 zpět. V nyní probíhajícím řízení - po posouzení tvrzení žalobce - dospěl žalovaný k závěru, že žalobce nebyl ve své vlasti pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu. Žalovaný totiž shledal, že výpovědi žalobce obsahují tak závažné nesrovnalosti, že celý jím uváděný příběh působí značně nevěrohodně. Žalobce např. v předchozím azylovém řízení uvedl, že je členem organizace Sipahe sahaba, což v současném řízení sám nesdělil. V nynějším řízení popsal, že se na přelomu let 2002 a 2003 stal členem strany Muslim league, jako reportér začal psát články proti vládě, časem se stal tajemníkem okresní strany. Dále uvedl, že byl v roce 2003 obviněn ze žhářství, následně v roce 2004 zproštěn obvinění a v roce 2007 ho podle jeho slov minimálně dvakrát hledali policisté kvůli obvinění ze shromažďování více než 5 osob podle zákona č. 144/1973 a pro jeho účast na demonstraci. Sdělil, že byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu 28 měsíců a k peněžitému trestu a byl na něj vydán zatykač. Žalobce se domnívá, že byl obviněn pro svou politickou angažovanost, neboť jeho problémy začaly po jeho návratu do Pákistánu v roce 2002, předtím podle svých slov pronásledován nebyl. Podle žalovaného žalobcem uváděné skutečnosti neodpovídají informacím o zemi původu, které žalovaný shromáždil. Žalobce by měl v prvé řadě přesně znát pro členy strany zásadní datum, kdy byl N. S. (vedoucí představitel strany) vyhoštěn do Saudské Arábie. K tomu nedošlo, jak žalobce uváděl, dne 14. 10. 1999, ale dne 10. 12. 2000, tedy o více než rok později. Žalobce tento rozdíl obsažený v jeho výpovědi oproti skutečnosti nijak nevysvětlil, pouze uvedl, že výpověď byla špatně zapsána. Žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobce uváděl různé verze trestné činnosti, pro kterou měl být v roce 2007 obviněn. Zatímco ve své žádosti o mezinárodní ochranu dne 28. 4. 2007 uvedl, že byl policií hledán z důvodu účasti na demonstraci, při pohovoru dne 9. 5. 2007 sdělil, že v roce 2007 napsal do novin článek o zabití člena PML-N, a poté bylo proti němu vzneseno obvinění podle zákona č. 144/1973, přičemž on a další 3 lidé měli zákaz se sejít, jinak jim hrozilo zatčení. Dne 16. 5. 2007 při pohovoru sdělil, že byl obviněn podle zákona č. 144/1973 (podle něhož se nesmí sejít více než 5 lidí) poté, co se sešel s kolegy z PML-N v kanceláři strany. V rámci pohovoru dne 2. 7. 2010 uvedl, že byl v roce 2003 „obviněn z § 144/1971“, což byl zákon zakazující shromáždění více než pěti osob a dále popsal, že v roce 2007 byl obviněn z útoku na veřejného činitele, útoku na policejní stanici a další budovy, a z výtržnictví k nimž došlo při demonstracích. Dne 4. 8. 2010 však v pohovoru nejdříve sdělil, že byl obviněn z nelegálního držení zbraně a za porušení § 144, který označil jako zákon o zákazu shromáždění více než 3 osob. Po upozornění, že v minulém pohovoru uvedl navíc obvinění z útoku na veřejného činitele, útoku na policejní stanici a další budovy a výtržnictví, řekl, že o těchto obviněních se dozvěděl až později. Podle názoru žalovaného žalobce jednak měnil svá tvrzení o tom, jestli se před obviněním účastnil demonstrace a dále měnil označení trestných činů, ze kterých měl být obviněn. Měnil také údaj o počtu osob, které mají zákonem zakázáno se sejít, jakož i formu zákazu, když mluvil buď o zákonu č. 144, nebo o § 144, přičemž měnil také rok vydání tohoto zákazu (z roku 1971 na 1973). Jak ale vyplývá z materiálů o zemi původu, které měl žalovaný k dispozici, jedná se ve skutečnosti o § 144 trestního řádu, který zakazuje shromáždění více než 4 osob. Žalovaný dále uvedl, že žalobce během pohovoru dne 4. 8. 2010 uvedl, že v Pákistánu existuje zákon, podle kterého policie od soudu dostává povolení nejen k policejní vazbě, ale zároveň i k mučení zadržených, což žalovaný označil za nepravdivě a lživé, neboť ze zprávy Ministerstva vnitra Velké Británie ze dne 18. 1. 2010 vyplývá, že zákon zakazuje mučení a jiné kruté, nelidské anebo ponižující zacházení. Doložené případy mučení zadržených jsou tedy porušením zákona a jejich vykonavatelé mohou být trestně stíháni podle příslušných zákonů. Tyto praktiky tedy rozhodně nemají oporu v zákoně, jak na to poukazoval žalobce; žalovaný v této souvislosti poznamenal, že žalobce nebyl vystaven žádnému mučení ze strany pákistánských státních orgánů. Dále poukázal na skutečnost, že žalobce rovněž měnil rok a okolnosti, za kterých mělo dojít k jeho prvnímu obvinění ze strany státu. Z uvedeného žalovaný dovodil, že žalobce zcela ztratil orientaci ve vlastních výpovědích, které stále měnil, a není z nich tak možné sestavit hodnověrné tvrzení. Další rozpory v tvrzeních žalobce, na které žalovaný poukázal v odůvodnění svého rozhodnutí, se váží k okolnostem opuštění Pákistánu. Žalobce nejprve uvedl, že do seznamu kontroly odchodů se zařazují pouze lidé již odsouzení, vzápětí ale sdělil, že se do něj zařazují lidé, kteří mají velké finanční prohřešky a závěrem sdělil, že tento systém slouží ke kontrole teroristů, a že všechna data cestujících jsou odesílána do USA. Také tato tvrzení posoudil žalovaný jako nevěrohodná, neboť dle zprávy Ministerstva vnitra Velké Británie z ledna 2010 je neobvyklé, aby vyšší představitel opoziční strany, který byl z politických důvodů obviněn tak, jak se žalobce snažil správnímu orgánu předestřít, mohl bez jakýchkoli problémů letecky opustit zemi původu. Tvrzení žalobce, že současná vláda Pákistánu pokračuje v politice předchozí vlády, označil žalovaný za absurdní, neboť při volbách v roce zde 2008 došlo k naprosté změně politické scény, kdy moc přešla do rukou opozice, která se od praktik dosavadní vlády zřetelně distancovala. Žalovaný tak dospěl k závěru, že žalobce nebyl vyšším představitelem strany PML-N a že v Pákistánu nedošlo k jeho azylově relevantnímu pronásledování za uplatňování politických práv a svobod. Žalovaný rovněž neshledal, že by žalobce byl v Pákistánu pronásledován z důvodů vymezených v § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť během řízení neuvedl, a ani žalovaný nezjistil, žádné důvody pro žalobcovy obavy z pronásledování z důvody rasy, pohlaví, náboženství, národnosti nebo příslušnosti k určité sociální skupině. Ohledně obavy z pronásledování pro zastávání politických názorů žalovaný konstatoval, že Pákistán dle informací obstaraných o této zemi respektuje právo lidu na zastávání různých politických názorů. Vláda v některých situacích zakazovala a trestala shromáždění více než 4 lidí, jednalo se však o bezpečnostní, nikoli diskriminační pravidlo, které jako takové nelze chápat jako pronásledování. Žalovaný dále konstatoval, že žalobce nesplňuje důvody pro udělení azylu podle § 13 zákona o azylu a nezjistil ani důvod zvláštního zřetele hodný pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Konstatoval, že žalobce neuvedl žádné informace, které by nasvědčovaly tomu, že mu ve vlasti hrozí nebezpečí vážné újmy uložením nebo vykonáním trestu smrti. Žalovaný se rovněž zabýval otázkou, zda žalobci v případě návratu do Pákistánu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu. Připomněl, že žalobce v této souvislosti vyjádřil obavu ze zatčení a trestu uvěznění na 28 měsíců a pokuty 200 000 rupií, které mu v Pákistánu hrozí. Tu dokládal dvěma novinovými články o vraždách ze strany policie, které podle něj ilustrují, jaké nebezpečí by mu při zatčení hrozilo. To, že k takovým případům v zemi dochází, dokládají ostatně i materiály, ze kterých žalovaný při posouzení v