6 As 1/2012 — Nejvyšší správní soud

6 As 1/2012- 28 - text 6 As 1/2012 - 36 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně: FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8 - Libeň, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí žalované č. j. LOJ/2259/2011, sp. zn./Ident.: 2009/1244/LOJ/FTV, ze dne 28. 6. 2011, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 3 A 195/2011 - 77 ze dne 2. 12. 2011, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 3 A 195/2011 - 77 ze dne 2. 12. 2011, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) brojí kasační stížností proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen „městský soud“), kterým bylo rozhodnuto o zrušení rozhodnutí žalované ze dne 28. 6. 2011, č. j. LOJ/2259/2011, a náhradě nákladů řízení rozhodnuto tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 3000 Kč. Žalobou napadeným rozhodnutím byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 50 000 Kč za porušení ust. § 48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále jen „zákon o vysílání“), jakož i povinnost nahradit náklady řízení v paušální částce 1000 Kč. [2] Podle rozhodnutí stěžovatelky dne 6. 9. 2009 ve 21:13:01 hod. na programu Prima televize žalobkyně odvysílala obchodní sdělení Herbamedicus, produkt Koňská mast (sponzor upoutávky, mutace 3), které obsahovalo reklamní prvky spočívající zejména v odkazu na kvality produktu a pobídku diváka ke koupi a které nebylo nikterak odděleno od ostatních částí programu a jako reklama nebylo ve vysílání rozeznatelné. Žalobkyně tímto jednáním porušila podle rozhodnutí stěžovatelky povinnost zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu. Odvysílaný spot obsahuje podle rozhodnutí stěžovatelky prvky vyhrazené pouze pro reklamy, a proto se dostává nad rámec dovolené prezentace sponzora. Odvysílaný spot byl podle názoru stěžovatelky reklamou ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání, která nebyla řádně oddělena od ostatních částí programu. Obchodní sdělení je podle názoru stěžovatelky posuzováno primárně podle způsobu, kterým je způsobilé působit na průměrného diváka. Pokud obchodní sdělení sice odpovídá požadavkům kladeným zákonem na označení sponzora, ale je natolik reklamního charakteru, že je podle zákona o vysílání a současné judikatury reklamou, podléhá takovéto sdělení také omezením týkajícím se reklam. [3] Městský soud se nejprve vyslovil k otázce, zda je senát projednávající předmětnou věc právně vázán právním názorem vyřčeným jiným senátem městského soudu. Městský soud konstatoval, že senát 8 A ve věci vedené pod sp. zn. 8 A 144/2010 dospěl obiter dictum ohledně předmětného spotu k vyřčení názoru, že odvysílaný spot je neoddělenou reklamou, aniž však svoji úvahu přiblížil. Podle platné právní úpravy není senát městského soudu vázán právním názorem, který v pravomocném rozhodnutí uvede jiný senát téhož soudu. Nelze nevidět, že je zde odlišná situace od projednávání věci Nejvyšším správním soudem, kde senát, který se zamýšlí odchýlit od právního závěru vyřčeného v již pravomocném rozhodnutí jiného senátu, předloží nejprve věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. V případě rozdílného posouzení skutkově a právně obdobných věcí dvěma senáty krajského soudu ve správním soudnictví existují dvě procesní cesty, jak lze rozhodování krajských soudů sjednotit. První z nich je uplatnění opravného prostředku (kasační stížnosti, k jejímuž projednávání je příslušný Nejvyšší správní soud). Druhou z cest je podnět, který může předseda krajského soudu předložit Nejvyššímu správnímu soudu k přijetí stanoviska na základě pravomocných rozhodnutí krajského soudu (srov. § 12 odst. 2 s. ř. s., § 32 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). [4] Dále městský soud vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu vážící se k problematice sponzorských vzkazů a jejich vztahu k neodděleným reklamám, konkrétně z právního závěru uvedené judikatury, že sponzorský vzkaz je v souladu se zákonem o vysílání, splňuje-li základní účel sponzorování, jímž je vytvoření dobrého jména, pověsti právnické či fyzické osoby či jejích výrobků (tzv. goodwill). Pokud by sponzorský vzkaz vybízel ke koupi určitého výrobku podnikatele, již by se nejednalo o sponzorský vzkaz, nýbrž o reklamu. Sponzorováním si tak sponzor vytváří goodwill, povědomí u diváka, prezentuje svou existenci, předmět činnosti a výsledek tohoto předmětu, aby ho následně reklamou přesvědčil o koupi tohoto konkrétního výrobku. Právní úprava podle závěrů judikovaných Nejvyšším správním soudem připouští, aby byl sponzorský příspěvek poskytnut a sponzorský vzkaz odvysílán vedle propagace jména a příjmení fyzické osoby nebo názvu právnické osoby, obchodní firmy, obrazového symbolu (loga) nebo ochranné známky sponzora nebo jen sponzora samotného také k propagaci jeho služby, výrobků nebo jiných výkonů. Skutečnost, že sponzorem je uvedený výkon a nikoliv osoba, sama o sobě neposiluje reklamní a neoslabuje sponzorský charakter spotu. Ústředním motivem předmětného spotu s ohledem na jeho délku a použité výrazové prostředky nebylo, jak vyplývá z provedeného dokazování, přesvědčit diváka ke koupi konkrétního produktu zdůrazňováním jeho kvalit či srovnáním s konkurencí. Spot odvysílaný žalobkyní dne 6. 9. 2009 proto nebyl podle názoru městského soudu reklamou ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání, nýbrž sponzorským vzkazem ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. s) zákona o vysílání. Podle názoru městského soudu také stěžovatelka neodůvodnila dostatečně přesvědčivě, proč se mělo jednat o reklamu. Naopak žalobkyni se podařilo přesvědčit soud po provedení důkazu promítnutím sporného spotu o tom, že předmětný spot splňuje kritéria, kterými Nejvyšší správní soud opakovaně limituje rozsah, v němž lze akceptovat spot jako sponzorský vzkaz, který nedosahuje intenzity reklamy. Stěžovatelka nesprávně posoudila předmětný spot jako reklamu a tato skutková a právní otázka byla stěžejním důvodem, proč byla pokuta uložena, proto nezbylo městskému soudu než napadené rozhodnutí stěžovatelky jako věcně nesprávné zrušit a věc vrátit stěžovatelce k dalšímu řízení. [5] Dalším rovnocenným důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí stěžovatelky je skutečnost, že nebylo vyčerpáno tzv. precedenční upozornění žalobkyně podle ust. § 59 odst. 1 zákona o vysílání v situaci, kdy stěžovatelka měla za to, že žalobkyně odvysílaným spotem porušila ustanovení zákona o vysílání. Městský soud se ztotožnil s právním názorem prezentovaným v žalobě, že neexistuje časová ani věcná souvislost mezi upozorněním stěžovatelky ze dne 7. 2. 2006, č. j. Rpo/120/05 - Rup, kterého se stěžovatelka dovolávala, a předmětným spotem, neboť toto upozornění reagovalo na věcně odlišnou otázku tzv. umístění produktu, nikoliv na problematiku, která byla předmětem soudního řízení. Jakkoliv se tedy rozšířený senát Nejvyššího správního soudu přikloní k právnímu názoru svého třetího nebo šestého senátu ve věcech rozdílného výkladu požadavků na aplikaci institutu upozornění (sp. zn. 6 As 26/2010 a 3 As 12/2010), lze v napadeném rozhodnutí stěžovatelky a v řízení, které mu předcházelo, spatřovat nedostatek spočívající v tom, že upozornění č. j. Rpo/120/05 - Rup se týkalo typově odlišné věci v odlišném skutkovém a právním prostředí a řešilo odlišnou právní otázku „umístění produktu“. Námitka stěžovatelky, že v době vydání zmíněného upozornění nebyl legislativně upraven institut „umístění produktu“, nic nemění na tom, že jde o popsání právního institutu, který je typově i časově odlišný od přezkoumávaného uložení pokuty. Pro absenci právně relevantního upozornění vůči žalobkyni je proto napadené rozhodnutí stěžovatelky nutno zrušit pro nezákonnost. [6] Městský soud se však neztotožnil s žalobní námitkou podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, k němuž mělo dojít ze strany stěžovatelky. Průběh správního řízení ani obsah předloženého správního spisu (i pokud jde o otázku dokazováním správním řízení promítnutím předmětného spotu) pro takový závěr nesvědčí. Ve správním řízení nebylo porušeno právo žalobkyně na obranu, neboť právě ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně měla možnost se vyjádřit adekvátně a včas k podkladům pro rozhodnutí. Vzhledem k právním závěrům, které vedly soud ke zrušení napadeného rozhodnutí stěžovatelky, lze bližší přezkum rozsahu dodržení či nedodržení procesních kritérií pro ukládání pokut (§ 61 odst. 2 a 3 zákona o vysílání) považovat za nadbytečný. Pokud by totiž naopak nebyly splněny předpoklad