7 As 126/2012 — Nejvyšší správní soud

7 As 126/2012- 27 - text 7 As 126/2012 - 35 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Bc. H. B., zastoupena JUDr. Ondřejem Kubátem, advokátem se sídlem Korunní 2569/108, Praha 10 - Vinohrady, proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, se sídlem Na Popelce 2/16, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2012, č. j. 3 A 154/2010 – 48, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobkyně Bc. H. B. domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2012, č. j. 3 A 154/2010 – 48, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí ředitele žalovaného Národního bezpečnostního úřadu ze dne 27. 10. 2010, č. j. 192/2010-NBÚ/07-OP, jímž byl zamítnut rozklad žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2010, č. j. 59671/2010-NBÚ/P, o nevydání osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení „Tajné“. Městský soud se při rozhodování ztotožnil s názorem žalovaného, že skutečnosti zjistitelné z listin obsažených ve správním spise odůvodňují závěr o tom, že žalobkyně nesplňuje podmínku bezpečnostní spolehlivosti [§ 12 odst. 1 písm. d) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací“)]. Žalobkyně v dotazníku v rozporu se svým prohlášením („Prohlašuji, že jsem údaje uvedl úplně a pravdivě“) neuvedla všechny své finanční závazky ani nařízené výkony rozhodnutí. Soud nemá pochybnosti o tom, že žalobkyně správně porozuměla pokládaným otázkám, ať již v písemné či ústní formě a byla si vědoma i významu jí uváděných skutečností pro posouzení důvěryhodnosti její osoby. O této skutečnosti svědčí počet žalobkyní hlášených změn a doplňků v průběhu celého řízení. Nemůže obstát námitka, že půjčky poskytnuté fyzickými osobami jsou soukromou záležitostí žalobkyně, a proto nebude o nich informace uvádět. Neposkytnutí informací tohoto druhu deformuje výsledek prováděných šetření, neboť za tohoto stavu nelze vyhodnotit otázku, zda žalobkyně je způsobilá dostát svým závazkům vyplývajícím z četných a opakujících se úvěrových či jiných smluv uzavřených s bankovními či nebankovními institucemi a fyzickými osobami. Žalovaný shromáždil k otázce posouzení závazkových finančních vztahů žalobkyně rozsáhlý spisový materiál, včetně zprávy zpravodajské služby, který mu umožnil přijmout závěr obsažený v napadených rozhodnutích. Byť žalobkyně nesouhlasí s tím, že se nesnaží řešit své povinnosti plynoucí z jejich závazkových vztahů a že k nim přistupuje ledabyle a nedbale, právě takové její chování vyplývá z listin obsažených ve správním spise (tedy nejen ze zprávy zpravodajské služby, ale i ze zpráv od různých bankovních institucí). I přípis Vojenské družstevní záložny svědčí o správnosti hodnocení závěru obsaženého ve zprávě zpravodajské služby a je jen dokladem skutečnosti, kterou žalobkyně sama při pohovoru uvedla, a sice že si špatně spočítala výši splátek, proto nestačila splácet řádně a včas všechny úvěry, což bylo řešeno i exekučně nebo srážkami ze mzdy. Tato situace nebyla ojedinělou a žalobkyně vleklé finanční problémy se splácením řešila opět půjčkami. O přístupu žalobkyně k plnění svých závazků vypovídá i skutečnost, že nesdělením své aktuální kontaktní adresy ztěžovala svým věřitelům uspokojení jejich splatných pohledávek. Nadto, jak sama připustila v rámci pohovoru dne 17. 8. 2009, ve druhé polovině roku 2008 zažádala o výpis společnosti SOLUS, jelikož jí byl zamítnut úvěrový produkt, a z výpisu mohla zjistit své nesplacené úvěrové vztahy vůči bankovním i nebankovním subjektům, popř. vůči mobilním operátorům. Uvedené nesvědčí o snaze žalobkyně dostát svým závazkům řádně a včas, když ke zjištění výše a rozsahu svých závazků byla nucena využít služeb společnosti SOLUS. Přístup žalobkyně ke splnění finančních závazků patří nepochybně mezi okolnosti, jež mohou ovlivnit motivaci jejího jednání. Tvrzení, že byla opomenuta skutečnost, že žalobkyně jako dlouholetá pracovnice Armády České republiky schopnost utajování informací již dostatečně prokázala v praxi a její přístup k práci nebyl nikdy ovlivňován záležitostmi spadající do soukromé sféry žalobkyně, vyvrací skutečnost, že i touto okolností se žalovaný řádně v napadeném rozhodnutí zabýval. Žalovaný se nemůže při shromažďování podkladů pro vydání napadeného rozhodnutí omezit toliko na zjištění, že žalobkyně je dlouholetou pracovnicí Armády České republiky a z této skutečnosti vydedukovat schopnost utajování informací. Jeho povinností je zjistit všechny okolnosti naznačující, že chování fyzické osoby má vliv na její důvěryhodnost nebo její ovlivnitelnost. Městský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřela o ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatelka v úvodu kasační stížnosti nejprve obecně poukázala na některá hlediska interpretace zákona o ochraně utajovaných informací a hodnocení skutkového stavu. Poté namítla, že nesouhlasí se závěrem městského soudu, že porozuměla pokládaným otázkám. Městský soud tento závěr nesprávně dovozuje z dodatečně hlášených změn a doplňků. Z formulace bodu 12.11 dotazníku „Finanční závazky“ není zřejmé, jaké finanční závazky měla stěžovatelka uvést, když finančním závazkem se dle dotazníku rozumí „např. hypoteční úvěr, spotřebitelský úvěr, úvěr ze stavebního spoření, kontokorentní úvěr – pokud je čerpán, kreditní karta – pokud je využívána.“ Důvodně se proto domnívala, že se to týká pouze jejích aktuálních závazků, a to vůči právnickým osobám. Svým dalším jednáním zřetelně projevila vůli uvést úplně a pravdivě všechny okolnosti související s řízením. Žalovaný byl povinen zvážit poučovací povinnost. Opačným postupem byla porušena ústavní zásada obsažená v čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (právo na právní pomoc). Stěžovatelka dále nesouhlasí s tvrzením městského soudu, že ke svým závazkům přistupuje ledabyle a nedbale. Soud své rozhodnutí odůvodnil mimo jiné podklady získanými od zpravodajské služby. Stěžovatelka v předmětné věci nežádala o vydání osvědčení pro stupeň utajení „přísně tajné“, nýbrž pouze pro stupeň „tajné“. V takovém případě mohl žalovaný ověřit skutkový stav šetřením příslušné zpravodajské služby nebo policie ke stěžovatelce a k osobám žijícím s ní ve společné domácnosti. Zjištění týkající se půjček od fyzických osob jsou tedy zjevně irelevantní, neboť byla získána neoprávněně. Odůvodnil-li žalovaný své rozhodnutí také tím, že stěžovatelka odmítla součinnost, když na základě nesprávného poučení tyto půjčky uvedla až dodatečně (před vydáním rozhodnutí žalovaného) po zjištění příslušnou zpravodajskou službou, a z toho vyvodil své závěry, je takové rozhodnutí vadné. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 5/01 žalovaný nerespektoval zásadu použití tak intenzivního zásahu do jejích poměrů, aby mohl odůvodňovat jeho použití s ohledem na splnění daného účelu. Městský soud se nijak nezabýval tím, zda zřetelně vyplynulo, proč veřejný zájem v předmětné věci převážil nad řadou jiných partikulárních zájmů, tj. zájmů stěžovatelky. Dočasná platební neschopnost není zákonnou překážkou k vydání osvědčení, tím spíše, snažila-li se stěžovatelka svou finanční situaci prokazatelně řešit. V aktuální anketě serveru idnes.cz ze dne 14. června 2012 více než pětina respondentů uvádí, že své finanční závazky vždy neplatí včas. Tento jev je v současné společnosti zcela běžný a nelze z něj usuzovat na osobní kvalitu respondentů. Druhotná platební neschopnost je zcela běžná v podnikatelském světě, a přesto nelze konstatovat, že podnikatelé jednají ledabyle a nedbale, stejně jako tak nelze usuzovat u stěžovatelky. Z nakládání s osobními financemi nelze dovozovat jednání při nakládání s utajovanými informacemi. Městský soud nesprávně konstatoval, že stěžovatelka nesdělením své aktuální kontaktní adresy ztěžovala věřitelům uspokojení jejich platných pohledávek. Jedná se o spekulaci, neboť tento závěr z provedeného dokazování nevyplývá. Časté změny bydliště nejsou v rozporu s etickými ani právními normami. Městský soud se dále nevypořádal dostatečně s námitkou, že žalovaný opomenul okolnosti vypovídající ve prospěch důvěryhodnosti stěžovatelky, tj. schopnosti nakládat s utajovanými informacemi při výkonu svého povolání jako dlouholeté pracovnice Armády České republiky, když pouze rekapituloval