8 Afs 48/2011 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 48/2011- 116 - text 8 Afs 48/2011 - 116 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: HOFFMANN spol. s r. o. Chrudim, se sídlem Štěpánkova 97, Chrudim, zastoupeného Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem Příkop 4, Brno, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 17, Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2009, čj. 9579/091300607589, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2011, čj. 31 Af 28/2010  70, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. 1. Rozhodnutím ze dne 21. 12. 2009, čj. 9579/091300607589, žalovaný zamítl odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Chrudimi ze dne 26. 9. 2008, čj. 110580/08/233912/2901, kterým správce daně podle zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“) a dle § 46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) doměřil žalobci daň z přidané hodnoty za zdaňovací období duben roku 2004 ve výši 38 457 Kč. II. 2. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové, který ji rozsudkem ze dne 13. 1. 2011, čj. 31 Af 28/2010  70, zamítl. 3. Krajský soud zjistil, že žalobce uzavřel dne 20. 3. 2003 s manžely Š. (dále jen „objednatelé“) smlouvu o dílo na dodání a montáž hrubé stavby rodinného domu. Cena za zhotovení díla byla sjednána ve výši 435 377 Kč. V této ceně přitom byla zohledněna dohoda smluvních stran, kterou se objednatelé zavázali k využití svého rodinného domu jako vzorového za účelem propagace stavebního systému VELOX, a to formou umožnění návštěv dalším zájemcům o uvedený stavební systém. Termíny návštěv byly ve smlouvě o dílo blíže vymezeny. Krajský soud konstatoval, že cena za dílo zohledňovala závazek objednatelů poskytnout žalobci svůj rodinný dům za účelem propagace jeho služeb a používaného stavebního systému, přičemž hodnota takového závazku nebyla konkrétně vyčíslena. Objednatelé tedy poskytli žalobci službu. Krajský soud se proto neztotožnil s námitkou zpochybňující postup žalovaného při daňovém posouzení předmětné smlouvy o dílo a naopak považoval za nezákonný postup žalobce, který odvedl daň z přidané hodnoty z částky odpovídající výši kupní ceny. 4. Dále krajský soud posuzoval otázku vymezení základu daně, tedy v jaké výši měla být služba poskytnutá objednateli vyčíslena. Na tomto místě soud hodnotil postup žalovaného a správce daně, kteří při stanovení základu vycházeli z výše nákladů vynaložených žalobcem na hrubou stavbu rodinného domu. Přihlédl přitom ke dvěma znaleckým posudkům a katalogové ceně. Krajský soud připomněl, že hodnota služby poskytnuté objednateli nebyla nikde vyčíslena, neboť nedošlo k jejímu smluvnímu ujednání. Dále uvedl, že správce daně při daňové kontrole zjistil, že náklady na zakázku objednatelů činily 1 204 505,50 Kč. Pokud tedy žalobce účtoval objednatelům za dodání hrubé stavby částku 435 377 Kč, ocenil hodnotu služeb poskytnutých objednateli rozdílem do výše vynaložených nákladů. Jestliže správce daně vyměřil žalobci daň z tohoto základu, podle soudu splnil „požadavky ust. § 14 zákona o DPH.“ Namítl-li žalobce, že objednatelé i jejich příbuzní prováděli některé práce na stavbě svépomocí, krajský soud zdůraznil, že hodnota těchto prací se nemohla projevit v nákladech žalobce a nemohla ovlivnit ani výši základu daně. Navíc takto stanovený základ daně nepřesahoval katalogovou cenu obdobných domů ani nedosahoval výše ceny stanovené jednotlivými znaleckými posudky předloženými v daňovém řízení. Konečně krajský soud neshledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. 5. Krajský soud s ohledem na to, že byl při svém rozhodování vázán právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, čj. 8 Afs 7/2010  70 (veškerá rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), nepřisvědčil ani námitce poukazující na nezákonné zahájení daňové kontroly. Uzavřel, že tímto úkonem správce daně přerušil běh prekluzívní lhůty pro vyměření daně ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu. Jelikož v posuzované věci byla daňová kontrola zahájena dne 9. 3. 2007, od konce roku 2007 běžela nová tříletá lhůta pro doměření daně. Daň za předmětné zdaňovací období přitom byla pravomocně doměřena ke dni 4. 1. 2010, tedy před uplynutím prekluzívní lhůty. Konečně krajský soud podotkl, že při vyslovení uvedeného závěru nemohl přihlížet k dalším námitkám, jimiž žalobce poukazoval na novou judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na jeho usnesení ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 378/10. III. 6. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. 7. Stěžovatel namítl, že rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 7/2010  70 nemohl zohlednit názorový posun Ústavního soudu v usnesení sp. zn. I. ÚS 378/10. V posuzované věci přitom krajský soud nebyl vázán právním názorem vysloveným v rozsudku čj. 8 Afs 7/2010  70, nic mu tedy podle stěžovatele nebránilo zabývat se předmětným usnesením Ústavního soudu a protokolem o ústním jednání, jenž byl zkoumán v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07. 8. Jelikož Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 378/10 rozhodl usnesením, je podle stěžovatele zřejmé, že nepopřel názory uvedené v nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07, neboť by jinak musel věc předložit plénu Ústavního soudu. Stěžovatel zdůraznil, že na posuzovanou věc nedopadá usnesení sp. zn. I. ÚS 378/10, nýbrž právě nález sp. zn. I. ÚS 1835/07. Krajskému soudu stěžovatel vytkl, že ačkoliv nebyl vázán rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 7/2010  70, nezabýval se jeho podáními ze dne 3. 1. 2011, dne 4. 1. 2011 a dne 10. 1. 2011, a jen stručně uvedl, že nemohl přihlížet k dalším námitkám odkazujícím na novou judikaturu Ústavního soudu. 9. Dále stěžovatel nesouhlasil se závěry krajského soudu, jež se týkaly posouzení vlivu smluvního vztahu stěžovatele s objednateli na základ daně. Namítl, že daň z přidané hodnoty se odvádí z ceny sjednané, přičemž v tomto případě byla takovou cenou cena snížená o poskytnutou slevu. Sleva nebyla poskytnuta bezdůvodně, ale protože objednatelé museli strpět obtěžování způsobené častými návštěvami lidí, kteří se přišli podívat na ukázkový rodinný dům. Nejednalo se o dvě vzájemná plnění a o vzájemné započtení cen. 10. Stěžovatel měl za to, že mu objednatelé neposkytli žádnou službu, neboť aktivně nenabízeli svůj dům k propagaci a nesháněli klienty. Zavázali se pouze umožnit prohlídku domu někomu, kdo si jej přijde prohlédnout. Právě za toto pasivní strpění, jež je podpořeno i ujednáním o umožnění návštěv, byla objednatelům poskytnuta sleva z ceny rodinného domu. Stěžovatel v této souvislosti připomněl, že § 2 odst. 1 písm. b) zákona o DPH na rozdíl od § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 235/2004 Sb.“), nepovažuje za poskytnutí služby přijetí závazku zdržet se určitého jednání nebo strpět určité jednání nebo situaci. 11. Podle stěžovatele tedy byla cenou sjednanou cena snížená o poskytnutou slevu. Cenu na úrovni vynaložených nákladů, ze které v posuzované věci vyšly správce daně i žalovaný, nepředvídá § 14 zákona o DPH ani § 36 zákona č. 235/2004 Sb. Stěžovatel poznamenal, že oba předpisy znají pouze cenu zjištěnou podle znaleckého posudku. Jelikož v tomto případě k takovému stanovení ceny nedošlo, základem daně měla být cena sjednaná na úrovni ceny snížené. Podle stěžovatele však krajský soud „uznal za správný postup, kde cena domu byla stanovena nákladovým způsobem, a to z výše nákladů vynaložených na hrubou stavbu rodinného domu a hodnotu služeb poskytnutých manžely Š. oceněnou rozdílem do výše vynaložených nákladů“. Závěrem stěžovatel vytkl krajskému soudu nedostatek odůvodnění ve vztahu k námitce, že ustanovení § 14 zákona o DPH nákladovou cenu nezná. Soud podle něj toliko uvedl, že smluvní ujednání posuzoval z pohledu § 14 tohoto zákona, aniž by však vysvětlil, o které ustanovení tohoto zákona nákladovou cenu opírá. 12. Konečně stěžovatel v kasační stížnosti (část III., V. a VI.) uplatnil námitky, jež se vztahovaly ke zdanitelnému plnění fakturovanému na základě smlouvy o užití architektonického návrhu. IV. 13. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. 14. K posouzení daňových aspektů smluvního vztahu stěžovatele s objednateli žalovaný vyslovil, že ze strany stěžovatele byla poskytnuta „sleva“ z toho důvodu, že dům byl využíván j