8 As 87/2011 — Nejvyšší správní soud

8 As 87/2011- 86 - text 8 As 87/2011 - 91 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: R. P., zastoupeného JUDr. Petrem Pasternakem, advokátem se sídlem Na Kocínce 1, Praha 6, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2009, čj. SMHMP 612392/2009, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, čj. 10 A 21/2010  56, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. 1. Rozhodnutím ze dne ze dne 2. 12. 2009, čj. S-MHMP 612392/2009, žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6, Odbor vnitřních věcí, ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. MCP6 035132/2009, kterým nebylo vyhověno žádosti žalobce o vydání osvědčení o státním občanství České republiky podle § 20 a § 24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním občanství“). II. 2. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 6. 4. 2011, čj. 10 A 21/2010  56, zamítl. 3. Městský soud nepřisvědčil žalobci, že správní orgány vedly řízení o vydání osvědčení o státním občanství České republiky, aniž by o něj žalobce skutečně požádal. Soud přitom odkázal na podání žalobce ze dne 13. 2. 2008 učiněné na Generálním konzulátu České republiky v Los Angeles, které nese nadpis „Žádost a dotazník ke zjištění státního občanství České republiky a vydání osvědčení o státním občanství České republiky“. Pokud žalobce požadoval, aby mu bylo v jeho občanském průkazu vyznačeno uzavření sňatku, musel k tomu předložit český oddací list. Jelikož žalobce uzavřel sňatek na území USA, musel požádat o zápis do zvláštní matriky dle § 42 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o matrikách“). K takové žádosti přitom dle § 43 odst. 1 tohoto zákona musí být připojen mimo jiné doklad o státním občanství České republiky. Městský soud proto uvedl, že prvotním záměrem žalobce bylo zaznamenání sňatku, ale k tomu bylo nejprve potřeba, aby si žalobce obstaral osvědčení o státním občanství České republiky. V postupu správních orgánů tedy soud neshledal žádné pochybení. 4. Podle městského soudu nebylo pochyb o tom, že se žalobce ke dni vzniku samostatné České republiky stal jejím občanem. Soud však přitakal správním orgánům, že pokud žalobce ke dni 15. 12. 1994 na vlastní žádost a bez souvislosti s uzavřením manželství či narozením nabyl státní občanství Kanady, pozbyl tímto dnem státní občanství České republiky v souladu s § 17 odst. 1 zákona o státním občanství České republiky. Naplnění podmínek tohoto ustanovení navíc žalobce nezpochybňoval. Na závěru o pozbytí občanství České republiky přitom podle městského soudu nemohl nic změnit ani poukaz žalobce na zákon č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 193/1999 Sb.“), který v té době nebyl součástí právního řádu. V posuzované věci nebyla podstatná ani skutečnost, že žalobce podal žádost o kanadské státní občanství již v roce 1989, neboť § 17 zákona o státním občanství váže pozbytí občanství výlučně na okamžik nabytí cizího státního občanství. Městský soud podotkl, že žalobce se stal kanadským státním občanem teprve složením státoobčanského slibu před příslušnými kanadskými orgány, přičemž tak učinil až v roce 1994. Ve vztahu k interpretaci předmětného ustanovení soud citoval závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 11. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 5/95. 5. Městský soud neshledal důvodnou ani námitku, že v případě žalobce mělo být postupováno podle zákona č. 193/1999 Sb., a že mu proto mělo být občanství České republiky zachováno. Soud konstatoval, že podle tohoto zákona nedochází k nabytí státního občanství automaticky, nýbrž je k tomu potřeba učinit prohlášení. Žalobce přitom v průběhu řízení netvrdil, že by prohlášení učinil. Nadto soud přisvědčil správním orgánům, že žalobce stejně není k prohlášení oprávněn, neboť se na něj tento zákon nevztahuje. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 193/1999 Sb. se totiž tento zákon týká fyzických osob, které pozbyly státní občanství v období od 25. února 1948 do 28. března 1990, přičemž žalobce nabyl kanadské státní občanství až v roce 1994. Městský soud v této souvislosti odmítl názor žalobce, že ze smyslu a účelu daného zákona lze dovodit možnost jeho aplikace i v případě, kdy žalobce v rozhodné době podal žádost o kanadské státní občanství. Z důvodové zprávy k návrhu tohoto zákona totiž městskému soudu vyplynulo, že konec rozhodného období byl stanoven na základě zcela jasného záměru zákonodárce daným dnem nabyl účinnosti zákon č. 88/1990 Sb., kterým se mění a doplňují předpisy o nabývání a pozbývání československého státního občanství (dále jen „zákon č. 88/1990 Sb.“). Ten byl prvním rehabilitačním zákonem na tomto úseku a stanovil i možnost udělení či zachování státního občanství České republiky. Zákonodárce vycházel z předpokladu, že po účinnosti tohoto zákona již nemohlo dojít k situaci, kdy by osoba pozbyla státního občanství České republiky za okolností, které by bylo možno kvalifikovat jako křivdu nebo nespravedlnost. Žalobce se v roce 1994 mohl svobodně rozhodnout, zda přijme kanadské státní občanství nebo si ponechá občanství české. Jeho situace byla odlišná od osob, které musely takové rozhodnutí učinit před rokem 1990. V té době se totiž nemohly spolehnout na to, že jim československé státní orgány v zahraničí poskytnou pomoc. 6. Podle názoru městského soudu se žalobce nemůže dovolávat toho, že mu byl v roce 1997, kdy již podle správních orgánů nebyl státním občanem České republiky, vydán cestovní doklad. Soud zdůraznil, že cestovní pas byl vyhotoven na základě písemného čestného prohlášení žalobce, že po 1. 1. 1993 nenabyl na vlastní žádost cizí státní občanství, a dle kterého má kanadské občanství od roku 1992. Cestovní doklad byl tedy vydán na základě nepravdivých údajů poskytnutých přímo žalobcem. Městský soud byl přitom přesvědčen, že čestné prohlášení bylo podkladem pro jeho vydání, přestože bylo datováno až ke dni 16. 7. 1997. Vzal totiž v úvahu skutečnost, že je opatřeno razítkem, podle kterého bylo Policii České republiky jako orgánu příslušnému k vydání cestovního dokladu doručeno již dne 16. 6. 1997, kdy byl žalobci vydán cestovní pas. Podle městského soudu je proto zřejmé, že datum uvedené v prohlášení je pouze chybou v psaní. III. 7. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu v rozsahu výroku I. kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. 8. Stěžovatel předně namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí městského soudu. „Nedostatek a nesrozumitelnost důvodů“ spatřil v tom, že městský soud „na jedné straně… uvádí, že požadavkem žalobce bylo pouze zaznamenání uzavření sňatku do platného občanského průkazu žalobce, na druhé straně tvrdí, že pro vyznačení uzavřeného sňatku bylo nejprve zapotřebí obstarat osvědčení o státním občanství ČR.“ Toto tvrzení se stěžovateli jevilo nesrozumitelným „ve světle skutečnosti, že žadatel pouze žádal o výměnu platného občanského průkazu osvědčujícího občanství České republiky za nový, zaznamenávající uzavření sňatku žalobce.“ 9. Podle názoru stěžovatele chybí v rozhodnutí městského soudu, „na základě jaké důkazní skutečnosti“ dospěl k závěrům, že se stěžovatel mohl v roce 1994 svobodně rozhodnout, zda přijme kanadské státní občanství nebo si ponechá české občanství, a že je jeho situace odlišná od osob, který musely takové rozhodnutí učinit před rokem 1990. Vyslovil, že nemožnost spolehnout se na pomoc československých státních orgánů nenutila osoby vzdávat se československého občanství, neboť ve většině států poskytujících azyl nic nebránilo dvojímu občanství. Jejich rozhodnutí tedy bylo „přesně tak svobodné, jako to soud 1. stupně v této své argumentaci podsouvá žalobci.“ Stěžovatel poznamenal, že v dubnu roku 1989 odešel ilegálně do Rakouska, po obdržení povolení odjel na konci téhož roku do Kanady, kde požádal o kanadské státní občanství. V této souvislosti podotkl, že „(j)estli si soud 1. stupně vážně myslí, že v té době bylo jisté…, že se komunistický systém definitivně zhroutí, nelze než s takovým názorem jednoznačně nesouhlasit.“ Dále stěžovatel ujistil soud, že pozice uprchlíků ze socialistického Československa i jejich rodinných příslušníků, kteří zde zůstali, nebyla ani do konce roku 1989 idylická. Získaný imigrační statut a následně vzniklé právo na státní občanství