9 Afs 35/2011 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 35/2011- 296 - text 9 Afs 35/2011 - 305 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: Český rozhlas, se sídlem Vinohradská 12, Praha 2  Vinohrady, zast. JUDr. Petrem Orctem, advokátem se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, pracoviště Na Vyhlídce 53, Karlovy Vary, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 3. 2007, č. j. 4118/07-1300-101206, č. j. 4119/071300101206, č. j. 4120/071300-101206, č. j. 4121/07-1300-101206, č. j. 4122/071300-101206, č. j. 4124/07-1300-101206, č. j. 4125/07-1300-101206, č. j. 4126/071300-101206, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2010, č. j. 8 Af 41/2010  242, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2010, č. j. 8 Af 41/2010  242, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 3. 2007, č. j. 4118/071300101206, č. j. 4119/07-1300-101206, č. j. 4120/071300-101206, č. j. 4121/071300-101206, č. j. 4122/07-1300-101206, č. j. 4124/07-1300-101206, č. j. 4125/071300-101206, č. j. 4126/07-1300-101206. Městský soud ve věci rozhodoval znovu poté, co jeho původní rozsudek ze dne 11. 6. 2009, č. j. 8 Ca 152/2007  133, týkající se uvedených rozhodnutí žalovaného, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 Afs 112/2009  185. V rozsudku, který je napaden nynější kasační stížností, městský soud uvedl, že podstatou sporu je, zda stěžovatelem poskytovaná veřejná služba v oblasti rozhlasového vysílání ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o Českém rozhlasu“), podle něhož stěžovatel poskytuje službu veřejnosti tvorbou a šířením rozhlasových programů na celém území České republiky a do zahraničí, je předmětem daně z přidané hodnoty a plněním osvobozeným od daně bez nároku na odpočet daně. Městský soud provedl citaci § 10 odst. 1 shora uvedeného zákona a konstatoval, že je nesporné, že stěžovatel tvorbou a šířením rozhlasových programů na celém území České republiky a do zahraničí poskytuje veřejnou službu v oblasti rozhlasového vysílání, která je financována zejména z rozhlasových poplatků vybíraných podle zvláštního právního předpisu a z příjmů z vlastní podnikatelské činnosti. Stěžovatel je tak nesporně subjektem, který poskytuje veřejnou službu v oblasti rozhlasového vysílání, přičemž podle zákona může vykonávat i činnosti jiné, čímž zlepšuje svoji hospodářskou situaci. Městský soud dále odcitoval ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), a uvedl, že podle § 1 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o rozhlasových a televizních poplatcích“), se rozhlasový poplatek platí ze zařízení technicky způsobilého k individuální volitelné reprodukci rozhlasového vysílání bez ohledu na způsob příjmu. Pokud tedy stěžovatel tvrdil, že rozhlasový poplatek je vybírán za držení rozhlasového přijímače, a že tedy není úplatou za uskutečňování ekonomické činnosti, tj. poskytování veřejné služby v oblasti rozhlasového vysílání, musel soud jeho námitku s odkazem na citované ustanovení zákona o rozhlasových a televizních poplatcích odmítnout, neboť rozhlasový poplatek je vybírán ze zařízení technicky způsobilého k individuální volitelné reprodukci rozhlasového vysílání, de facto tedy za reprodukci rozhlasových programů, bez ohledu na způsob příjmu. Rozhlasové poplatky jsou úplatou za veřejnou službu v oblasti rozhlasového vysílání. Rozhlasové vysílání není poskytováno bezúplatně. Pokud jde o otázku, zda výnos poplatků má mít relevanci k daňovému postavení stěžovatele, musel soud konstatovat, že rozhlasové poplatky jsou veřejnou dávkou, jejíž vykázání v daňovém přiznání je správné. Městský soud uvedl, že stěžovatel svoji argumentaci opíral o podobnost právě posuzované věci s případem souzeným Evropským soudním dvorem ve věci C-102/86 Apple and Pear Development Council, který spolu s věcí C-154/80 Coöperatieve Aardappelenbewaarplaats patří mezi zásadní rozhodnutí Evropského soudního dvora zabývající se otázkou přímé vazby mezi poskytnutým plněním a úplatou ve smyslu čl. 2 odst. 1 Šesté směrnice Rady ze dne 17. května 1977, č. 77/388/EHS, o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (dále jen „Šestá směrnice“). Spornou byla dle městského soudu otázka výkladu ust. § 2 odst. 1 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty, resp. čl. 2 odst. 1 Šesté směrnice, nikoli otázka osvobození od daně z přidané hodnoty dle § 51 odst. 1 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty. Městský soud dále konstatoval obsah rozsudku Evropského soudního dvora ve věci C154/80 Coöperatieve Aardappelenbewaarplaats a uvedl, že jej na daný případ nelze použít, neboť interpretuje druhou směrnici Rady ze dne 11. 4. 1967 č. 67/228/EHS. Poté městský soud konstatoval obsah rozsudku Evropského soudního dvora ve věci C102/86 Apple and Pear Development Council a dodal, že z tohoto rozsudku nelze dospět k závěru, že by poplatky automaticky spadaly mimo předmět daně, jak se mylně domnívá stěžovatel. Rozhodným znakem pro posouzení, zda se jedná o zdanitelné plnění či nikoliv, je možnost identifikace plnění, které je oproti platbě poskytováno. Ve vztahu k dalším rozhodnutím Evropského soudního dvora k interpretaci Šesté směrnice, kterých se stěžovatel v žalobě dovolával, městský soud konstatoval, že takové jeho námitky jsou nepatřičné, neboť Nejvyšší správní soud jednoznačně prohlásil za ony stěžejní rozsudky ty, k nimž se městský soud vyjádřil. Rozsudek Evropského soudního dvora ve věci C-107/84 Komise Evropských společenství vs. Spolková republika Německo lze dle městského soudu v dané věci považovat za relevantní, byť se jedná o rozsudek, který interpretuje čl. 13 díl A. odst. 1 písm. a) Šesté směrnice, tj. osvobození od daně při poskytování služeb. Osvobození v čl. 13 díl A. odst. 1 Šesté směrnice je vymezeno dosti rozličnými způsoby, tato osvobození jsou udělena ve prospěch činností, které sledují specifické cíle, většina ustanovení také definuje subjekty, které jsou oprávněny poskytovat osvobozené služby. Není proto správné konstatovat, že služby jsou definovány s odkazem na čistě materiální či provozní kritéria. Stěžovatel je subjektem definovaným v čl. 13 díl A. odst. 1 písm. q) Šesté směrnice, neboť poskytuje veřejnou službu v oblasti rozhlasového vysílání, jde tedy o činnosti veřejnoprávního rozhlasu s výjimkou činností obchodní povahy. Městský soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele a ztotožnil se závěry žalovaného. V rozhodnutí potom uvedl, k jakým závěrům žalovaný ve svých rozhodnutích dospěl. Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že městský soud ve svém rozhodnutí uvedl, že rozhlasové poplatky jsou úplatou za veřejnou službu v oblasti rozhlasového vysílání. Tento závěr považuje za nesprávný a dále za zcela neodůvodněný. Z § 1 odst. 1 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, o který se městský soud opíral, takový závěr nevyplývá. Zatímco stěžovatel předložil obsáhlou právní argumentaci k doložení svých tvrzení, městský soud rovnou uvedl svůj závěr, aniž by jej opřel o jakýkoli právní základ a zpřístupnil, proč k němu došel. Stěžovatel v kasační stížnosti dále rozvedl svou argumentaci, proč s uvedeným závěrem městského soudu po obsahové stránce nesouhlasí. Dále stěžovatel poukázal na předchozí zrušující rozsudek zdejšího soudu v této věci ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 Afs 112/2009  185, kde je uvedeno, že spornou byla otázka výkladu ust. § 2 odst. 1 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty, resp. čl. 2 odst. 1 Šesté směrnice, nikoli otázka osvobození od daně z přidané hodnoty. Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C-107/84 Komise Evropských společenství vs. Spolková republika Německo se týká výkladu čl. 13 dílu A. Šesté směrnice pojednávajícího o osvobození od daně, toto rozhodnutí proto nemá žádnou vypovídací hodnotu ve vztahu k právě řešené sporné otázce. Stěžovatel uvedl, že městský soud opětovně vyšel z tohoto rozsudku jako relevantního, opomněl přitom, že je nejprve třeba zodpovědět otázku, zda je rozhlasové vysílání předmětem daně z přidané hodnoty. Otázku osvobození je možné zkoumat tehdy, až je učiněn závěr o tom, že skutečně předmětem daně je. Městský soud ovšem postupoval obráceně. Namítáno je též to, že městský soud opě