1 Afs 147/2005 — Nejvyšší správní soud

Vol 4/2012- 39 - text Vol 4/2012 - 46 U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Jakuba Camrdy, Mgr. Davida Hipšra, JUDr. Zdeňka Kühna, JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Průchy v právní věci navrhovatele: PRAŽANÉ ZA SVÁ PRÁVA, politické hnutí se sídlem Rooseveltova 5, Praha 6, proti odpůrcům Státní volební komise, se sídlem nám. Hrdinů 3, Praha 4, a Mgr. L. M., MPA, ve věci návrhu označeném jako návrh na neplatnost hlasování a neplatnost voleb, t a k t o : I. Návrh s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : [1.] Včas podaným návrhem na neplatnost hlasování a neplatnost voleb směřujícím proti Státní volební komisi a Mgr. L. M., MPA, se navrhovatel domáhá vyslovení neplatnosti hlasování respektive neplatnosti voleb, a to z důvodu protiprávních a protiústavních zásahů do svých práv a zásahu do práva na rovnou soutěž politických stran, a to jak v celém volebním systému, tak v konkrétním případu. [2.] Nejprve navrhovatel brojí proti falšování voleb. To spatřuje obecně v tom, že Ústavní soud připustil, aby politické strany byly až ze 40% financovány ze státního rozpočtu, po vzniku krajských zastupitelstev až ze 60%, a v případě některých stran dokonce z 80%, což je podle něj absurdní a nesouladné s oddělením politických stran a hnutí od státu, jak je zaručeno článkem 20 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Tím, že některé politické strany obdrží za čtyřleté volební období až 500 000 000 Kč ze státního rozpočtu, je znehodnocena volná soutěž politických stran. Dále označuje za flagrantní porušení čl. 100 a 101 Ústavy skutečnost, že je hlavní město Praha obcí a krajem současně, přičemž politické strany zastoupené v zastupitelstvu hlavního města Prahy dostávají příspěvek na krajské volby, přestože se tam krajské volby nikdy nekonaly a tamní zastupitelé se díky § 121 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, stali krajskými zastupiteli, aniž by v Praze krajské volby proběhly. [3.] Za porušení volné soutěže politických sil zaručené čl. 5 Ústavy navrhovatel označuje to, že na straně jedné zakázala Česká televize televizní diskuze s kandidáty do Senátu, ovšem na straně druhé řekl redaktor časopisu Respekt před volbami ve vysílání České televize, aby lidé volili pana M., bojovníka proti korupci. Tím byla podle navrhovatele znásilněna ústavní práva ostatních politických stran kandidujících ve volebním obvodu č. 26. Díky zákazu televizní diskuze s kandidáty do Senátu se také občané nemohli dozvědět, že zadlužení ČR již přesahuje částku 1,6 bilionu Kč a hlavní město Praha má další dluh přes 35 miliard Kč, což navrhovatel dále rozpočítává na zadluženost čtyřčlenné rodiny v Praze. [4.] Dále navrhovatel protestuje proti tomu, že se v ČR konají volby během dvou dnů, na rozdíl od většiny Evropy a od meziválečného období, kdy se volilo v jednom dni. Volby během dvou dnů zavedl až totalitní režim, neboť to umožňovalo v noci z pátku na sobotu vyměnit nepohodlné volební hlasy. Skutečnost, že během dvaceti let od listopadu 1989 nebyla tato praxe opuštěna, přestože volby konané v jednom dni by byly mnohem levnější, zdůvodňuje navrhovatel snahou systémově umožnit falšování volebních výsledků. Z dopisu voliče z volebního obvodu č. 26 Ing. K. J. také dovozuje, že vzhledem k tomu, že voliči nepodepisují formulář o volební účasti, pouze se u jejich jména udělá čárka, nahrává systém tomu, aby za nepřítomné voliče někdo udělal čárku do formuláře a v noci z pátku na sobotu za ně naházel do volební schránky hlasovací lístky. [5.] Konkrétně pak navrhovatel protestuje proti tomu, že ve většině volebních místností ve volebním obvodu č. 26 neměli v noci z pátku na soboty klíče od volebních místností předsedové volebních komisí, jak požaduje § 20 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, ale správci budov či školníci, kteří vůbec nesložili zákonem předepsaný volební slib. Když pak chtěl Ing. A. M., místopředseda volební komise ve volebním okrsku č. 30, hlídat v noci z pátku na sobotu vstup do volební místnosti na chodbě, tedy ve veřejném prostoru, přinutila ho Policie ČR za výhrůžek použití násilí opustit budovu. Z toho navrhovatel dovozuje, že bylo patrně ve státním zájmu zachovat možnost falšovat volby vhozením či výměnou hlasovacích lístků ve volebních schránkách, aby volby vyhrál předem vybraný kandidát. [6.] Ostatní účastníci se k návrhu ve stanovené lhůtě nevyjádřili. [7.] Než Nejvyšší správní soud přikročí k vlastnímu posouzení návrhu, musí se vypořádat s aktivní a pasivní legitimací účastníků řízení. Navrhovatelem je ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o volbách do Parlamentu České republiky politické hnutí, jež podalo přihlášku k registraci pro volby do Senátu pro kandidáta Ing. K. B., a tato přihláška k registraci byla zaregistrována ve volebním obvodu č. 26, jehož se návrh týká. [8.] Co se ovšem týče ostatních účastníků řízení, zde je v návrhu vnitřní rozpor mezi jeho označením a zněním návrhového petitu na straně jedné a účastníky řízení označenými navrhovatelem na straně druhé. Navrhovatel totiž svůj návrh označil jako „návrh na neplatnost hlasování a neplatnost voleb“, za účastníky ovšem označil jednak Státní volební komisi a jednak Mgr. L. M., MPA. Takové vymezení ovšem není souladné se zněním § 90 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), ve znění účinném od 1. 1. 2012. Podle něj totiž platí: „V řízení o návrhu na neplatnost voleb nebo na neplatnost hlasování jsou účastníky navrhovatel, příslušný volební orgán, politická strana, sdružení nezávislých kandidátů nebo sdružení politických stran nebo politických hnutí a nezávislých kandidátů, na jejichž kandidátní listině byl uveden kandidát, jehož volba byla napadena, nebo nezávislý kandidát. V řízení o návrhu na neplatnost volby kandidáta jsou účastníky navrhovatel, příslušný volební orgán a ten, jehož volba byla napadena.“ O účastenství Státní volební komise coby „příslušného volebního orgánu“ není pochyb. Pokud ovšem chtěl navrhovatel opravdu podat návrh na neplatnost hlasování či neplatnost voleb, měl jako účastníka označit „politickou stranu, sdružení nezávislých kandidátů nebo sdružení politických stran nebo politických hnutí a nezávislých kandidátů, na jejichž kandidátní listině byl uveden kandidát, jehož volba byla napadena.“ V daném případě totiž nešlo o volbu nezávislého kandidáta, nýbrž o volbu kandidáta, kterého navrhla Česká pirátská strana a k registraci jej přihlásila koalice politických stran Česká pirátská strana, Strana zelených a Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová. Pokud by se tedy navrhovatel opravdu domáhal neplatnosti hlasování či neplatnosti voleb, měl by jako účastníka označit Českou pirátskou stranu. Pokud naopak označil za účastníka přímo kandidáta této politické strany, podporovaného koalicí celkem tří politických stran, tedy „toho, jehož volba byla napadena“, nasvědčuje to tomu, že jeho úmyslem bylo podat návrh na neplatnost volby kandidáta. [9.] Za této situace považuje Nejvyšší správní soud za nejvhodnější, zejména s ohledem na ochranu procesních práv kandidáta, kterého jako účastníka řízení sám navrhovatel označil, respektovat v daném vnitřně rozporném návrhu primárně toto označení účastníka řízení, z nějž vyplývá, že jde o návrh na neplatnost volby kandidáta; a nikoli formální označení návrhu, které je samo o sobě nejednoznačné, když jej navrhovatel souběžně označuje za návrh na neplatnost hlasování a neplatnost voleb. Tuto vnitřní nejednoznačnost návrhu ovšem nelze navrhovateli vyčítat, neboť je dána především legislativní nejasností hranice mezi neplatností hlasování, neplatností voleb a neplatností volby kandidáta, která ani v s. ř. s., ani v zákoně o volbách do Parlamentu České republiky není vymezena, a právě v případě senátních voleb je zejména hranice mezi „neplatností volby kandidáta“ a „neplatností voleb“ jediného, totiž zvoleného, kandidáta zcela nerozeznatelná. Návrh bude tedy nadále posuzován jako návrh na neplatnost volby kandidáta Mgr. L. M., MPA. [10.] Co se týče jednotlivých bodů návrhu, první z nich se týká nedostatečného oddělení politických stran od státu a je spíše vyjádřením politického postoje navrhovatele k zákonné úpravě financování politických stran a hnutí, než relevantním bodem volebního návrhu. Není úkolem zdejšího soudu přezkoumávat pravdivost navrhovatelových obecných tvrzení ohledně toho, jak velkou část finančních zdrojů jednotlivých politických stran a hnutí tvoří příspěvky na činnost, tedy stálé příspěvky a příspěvky na mandát, jak jsou vymezeny v § 20 až § 20b zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích. [11.] Financování politických stran jistě může mít v konkrétním případě vztah k zákonnosti volebního procesu, jak vyplývá zejména z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 1 Afs 147/2005-107 (publ. pod č. 923/2006 Sb. NSS), a n