3 Ads 38/2012 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 38/2012- 23 - text 3 Ads 38/2012 - 26 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně: I. B., zastoupené JUDr. Petrem Košťálem, advokátem se sídlem AK Střelecká 26, Příbram II, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 3. 2011, č. j. 2011/3642/424, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, č. j. 1 Ad 43/2011 - 34, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 29. 11. 2011, č. j. 1 Ad 43/2011 - 34 (dále jen „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 3. 2011, č. j. 2011/3642/424 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Úřadu práce v Příbrami (dále jen „úřad práce“) ze dne 13. 12. 2010, č. j. PBA-5192/2010-D (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla stěžovatelka podle § 30 odst. 1 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) ode dne 14. 4. 2010 vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu nesplnění podmínky pro zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání stanovené v § 25 odst. 1 písm. r) zákona o zaměstnanosti a oznamovací povinnosti podle § 27 odst. 2 téhož zákona. Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka byla úřadem práce na základě písemné žádosti o zprostředkování zaměstnání zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání ode dne 14. 4. 2010. Z žádosti o zprostředkování zaměstnání mimo jiné vyplývá, že stěžovatelka dnem jejího podání vlastnoručním podpisem stvrdila, že se nepřipravuje soustavně na budoucí povolání, tedy že není studentkou denního studia na střední škole, konzervatoři, vyšší odborné škole, jazykové škole s právem státní jazykové zkoušky a prezenčního studia na vysoké škole. Následně stěžovatelka dne 9. 9. 2010 sdělila úřadu práce, že je studentkou Integrované střední školy hotelového provozu, obchodu a služeb, Příbram (dále jen „střední škola“). O této skutečnosti doložila potvrzení, ze kterého vyplývalo, že je od 1. 9. 2009 studentkou denního studia na uvedené střední škole, nicméně jí bylo umožněno studium na základě individuálního studijního plánu, díky němuž dochází pouze na zkoušky. Úřad práce na základě výše uvedeného prvostupňovým rozhodnutím stěžovatelku vyřadil z evidence uchazečů o zaměstnání, a to od 14. 4. 2010. Stěžovatelka podala proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, v němž uvedla, že úřad práce o skutečnosti, že studuje na zmíněné střední škole, upozornila již 14. 4. 2010, tedy v den podání žádosti o zprostředkování zaměstnání, a nikoliv až 9. 9. 2010, jak tvrdí úřad práce. Dále namítala, že úřad práce nezhodnotil skutkovou podstavu věci, ale pouze formalisticky aplikoval § 25 odst. 1) písm. r) zákona o zaměstnanosti. Dle názoru stěžovatelky měl přihlédnout ke skutečnému smyslu a účelu zákona a při výkladu dotčených ustanovení použít metodu teleologického výkladu právní normy. Pokud by tak učinil, musel by dospět k závěru, že v daném případě se nejednalo o zaevidování uchazeče o zaměstnání, který se soustavně připravuje na budoucí povolání, neboť způsob jejího studia na střední škole, kde studuje na základě individuálního studijního plánu a dochází pouze na zkoušky, postrádá prvek soustavnosti požadovaný ustanovením § 25 odst. 1) písm. r) zákona o zaměstnanosti. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že z doloženého „Potvrzení o době studia“, které bylo vystaveno dne 9. 9. 2010 střední školou, a ze „Sdělení o studiu I. B.“, jež bylo vyhotoveno touž střední školou dne 15. 11. 2010, plyne, že stěžovatelka je od 1. 9. 2009 studentkou denní formy studia na střední škole s povoleným individuálním studijním plánem. Zároveň ze spisové dokumentace nevyplývá, že by bylo potvrzení doloženo již při podání žádosti o zprostředkování zaměstnání, tedy dne 14. 4. 2010, jak tvrdí stěžovatelka. Z žádosti naopak vyplývá, že stěžovatelka čestně prohlásila, že se nepřipravuje soustavně na budoucí povolání. V den zaevidování stěžovatelky do evidence uchazečů o zaměstnání tedy existovala zákonná překážka pro zařazení a vedení stěžovatelky v evidenci uchazečů o zaměstnání podle § 25 odst. 1 písm. r) ve spojení s § 5 písm. d) zákona o zaměstnanosti. K námitce stěžovatelky, že v jejím studiu chybí prvek soustavnosti, a tudíž měl úřad práce vyložit předmětná ustanovení zákona o zaměstnanosti v souladu s jeho účelem a smyslem, žalovaný uvedl, že definice soustavné přípravy na budoucí povolání, obsažené v ustanovení § 5 písm. d) zákona o zaměstnanosti, je jednoznačná a nedovoluje žádné výjimky. Správní orgány proto nemají možnost se od této definice odchýlit a vyložit ji tak, jak požadovala stěžovatelka. Proti napadenému rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, v níž mimo námitky obsažené v odvolání uvedla, že podle § 25 odst. 2 písm. a) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen „školský zákon“) je denní formou vzdělávání výuka organizovaná pravidelně každý den v pětidenním vyučovacím týdnu v průběhu školního roku. V této souvislosti by správní orgány za předpokladu, že by kromě jazykového výkladu použily i výklad teleologický, musely dospět k závěru, že v jejím případě nemohlo dojít k porušení právem chráněného zájmu, tedy k zaevidování uchazeče o zaměstnání, který se soustavně připravuje na budoucí povolání. Stěžovatelka tedy dále trvala na tom, že její studium na střední škole postrádá prvek soustavnosti, a nemá být tedy posuzováno jako soustavná příprava na budoucí povolání. Městský soud žalobu stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v průběhu správního řízení bylo postaveno najisto, že stěžovatelka podpisem žádosti o zprostředkování zaměstnání čestně prohlásila, že se nepřipravuje soustavně na budoucí povolání. Potvrzení o tom, že je studentkou denní formy studia na střední škole, předložila úřadu práce až 16. 9. 2010. Městský soud zhodnotil, že pro účely zprostředkování zaměstnání se přihlíží pouze ke studiu, které je denní, protože jiné formy studia, jako např. dálkové nebo distanční studium, nebrání dané osobě v tom, aby pracovala, a tudíž aby jí bylo zprostředkováno zaměstnání. Zákonodárce dle městského soudu chtěl zabránit tomu, aby studenti denního studia mohli být zároveň i uchazeči o zaměstnání. Podle názoru městského soudu skutečnost, že stěžovatelce byl povolen individuální studijní plán, nemění nic na tom, že studuje v denní formě studia, a že se tedy jedná o soustavnou přípravu na budoucí povolání ve smyslu § 5 písm. d) zákona o zaměstnanosti a nemůže být podle § 25 odst. 1 písm. r) téhož zákona vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání. Stěžovatelka proti rozsudku městského soudu podala dne 14. 12. 2011 kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Napadený rozsudek stěžovatelka považuje za nesprávný z důvodu nezhodnocení skutkové podstaty věci, ale pouze čistě formalisticky aplikovaných dotčených ustanovení zákona o zaměstnanosti. Dle názoru stěžovatelky nebyla správně posouzena právní otázka charakteru jejího studia ve světle smyslu a účelu zákona o zaměstnanosti, neboť skutečná podoba tohoto studia je taková, že školu v rámci povoleného individuálního studijního plánu nenavštěvuje téměř vůbec a dochází pouze skládat zkoušky ze studijních předmětů. Na předmětné střední škole není možné studovat v jiné formě než denní, avšak stěžovatelce bylo v roce 2010 již 29 let, a proto nemohla být zařazena do běžné výuky a byl jí od 1. 9. 2009 povolen individuální studijní plán. Stěžovatelka má tedy za to, že v jejím případě nemohlo dojít k porušení právem chráněných zájmů, tedy k zaevidování uchazeče o zaměstnání, který se soustavně připravuje na budoucí povolání, neboť způsob jejího studia postrádá prvek soustavnosti požadovaný v ustanovení § 25 odst. 1 písm. r) zákona o zaměstnanosti. Z výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že stěžovatelka byla dne 4. 4. 2010 poučena o tom, že denní studium na střední škole je rozhodnou skutečností, která brání zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání. Následně pak stěžovatelka 14. 4. 2010 vlastnoručním podpisem stvrdila, že není studentkou denního studia na střední škole, přičemž si musela být věd