6 Ads 105/2012 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 105/2012- 12 - text pokračování 6 Ads 105/2012 - 14 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobkyně: M. S., zastoupené JUDr. Jindřichem Šperglem, advokátem, se sídlem 17. listopadu 2669/18, Mělník, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, orgán sociálního zabezpečení, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2011, č. j. OSZ  45250  71/M  Šp  2011, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012, č. j. 42 Ad 131/2011  48, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012, č. j. 42 Ad 131/2011  48, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2011, č. j. OSZ - 45250 - 71/M - Šp – 2011, o zamítnutí jejích námitek a potvrzení rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno její žádosti o změnu výše vdovského důchodu, který jí byl přiznán podle § 51 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění k 1. 9. 2008. [2] Zemřelému manželovi stěžovatelky podle správního spisu úmrtím skončil jeho služební poměr příslušníka Sboru národní bezpečnosti v roce 1991. Od tohoto roku byl stěžovatelce přiznán vdovský důchod ze sociálního zabezpečení vojáků z povolání a příslušníků SNB. Dne 19. 5. 2008 bylo orgánem sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra rozhodnuto o tom, že stěžovatelce od 1. 5. 2008 nenáleží vdovský důchod ve výši 6399 Kč měsíčně, který jí byl přiznán 5. 2. 1991, protože přestala splňovat zákonnou podmínku péče o nezaopatřené dítě. Syn V. S., nar. X, totiž dnem 18. 4. 2008 zanechal studia na Střední odborné škole a Středním odborném učilišti v Kralupech nad Vltavou. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 6. 2008. [3] Na základě žádosti stěžovatelky ze dne 3. 10. 2008 a potvrzení o studiu jejího syna byl k datu 1. 9. 2008 stěžovatelce vdovský důchod znovu přiznán v souladu s aktuálně platnou úpravou (§ 51 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění ve znění k 1. 9. 2008) ve výši 3274 Kč; toto rozhodnutí nabylo právní moci v listopadu 2008. Procentní výměra vdovského důchodu v září 2008 náležela podle § 51 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění v tehdy platném znění ve výši 50 % procentní výměry plného invalidního důchodu, na nějž měl její zemřelý manžel nárok ke dni svého úmrtí, tedy 50 % z částky 2208 Kč, tedy 1104 Kč. K procentní výměře ve výši 1104 Kč byla přičtena základní výměra ve výši 2170 Kč, vdovský důchod byl tedy přiznán ve výši 3274 Kč. [4] Stěžovatelka podala novou žádost o vdovský důchod dne 21. 1. 2010 s tím, že jí má být vdovský důchod nově určen s přihlédnutím k nové právní úpravě s účinností od 1. 1. 2010 tak, aby odpovídal výši jejího původního vdovského důchodu v době, kdy jí byl odebrán, tedy ve výši 6399 Kč. Podle stěžovatelky rozdíl ve výši přiznaného vdovského důchodu vyplýval z toho, že k datu 17. 10. 2008, kdy bylo předmětné rozhodnutí vydáno, ještě neplatila právní úprava, která v případě opakovaného přiznání vdovského důchodu ukládala přiznat procentní výměru vdovského důchodu nejméně ve výši procentní výměry vdovského důchodu ke dni dřívějšího zániku nároku na vdovský důchod (§ 51 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění ve znění novelizace provedené zákonem č. 306/2008 Sb., účinné od 1. 1. 2010). Stěžovatelka se tedy domnívala, že by jí měl být podle nové právní úpravy vdovský důchod přepočten a přiznán v původní výši. [5] Žalovaný rozhodl tak, že se žádosti stěžovatelky ze dne 21. 1. 2010 o změnu výše jejího vdovského důchodu nevyhovuje. Nárok na vdovský důchod, který byl stěžovatelce přiznán od 5. 2. 1991, zanikl 30. 4. 2008, neboť syn stěžovatelky se dnem 18. 4. 2008 přestal soustavně připravovat studiem na své budoucí povolání. Stěžovatelce tedy od 1. 5. 2008 vdovský důchod nenáležel. Na základě žádosti ze dne 3. 10. 2008 a potvrzení o studiu syna stěžovatelky byl k datu 1. 9. 2008 stěžovatelce znovu posouzen nárok stěžovatelky na vdovský důchod a ten jí byl přiznán od 1. 9. 2008 v souladu s aktuálně platnou úpravou (§ 51 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění ve znění k 1. 9. 2008) ve výši 3274 Kč. K požadavku stěžovatelky, aby jí byla ke dni 1. 1. 2010 zvýšena procentní výměra jejího vdovského důchodu v souladu s § 51 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění ve znění novelizace zákonem č. 306/2008 Sb., účinné od 1. 1. 2010, na částku, kterou pobírala původně, žalovaný uvedl, že k datu 1. 1. 2010 nemohlo dojít ke zvýšení vdovského důchodu, protože příslušné ustanovení zákona se týká výše procentní výměry vdovského důchodu ke dni vzniku nároku, ten však vznikl už 1. 9. 2008 a přechodné ustanovení ke změnám zákona o důchodovém pojištění účinným od 1. 1. 2010 (zákonem č. 306/2008 Sb.) tento problém neřešilo. V rozhodnutí o námitkách stěžovatelky proti popsanému prvoinstančnímu rozhodnutí žalovaný napadené rozhodnutí potvrdil a doplnil, že nová právní úprava výše procentní výměry se týká důchodů přiznávaných po 31. 12. 2009, nikoliv vdovských důchodů již pravomocně přiznaných dříve, tj. před 1. 1. 2010. Zákon č. 306/2008 Sb. neobsahuje přechodné ustanovení, které by umožňovalo provést přepočet vdovských důchodů, jež byly přiznány před 1. 1. 2010, znovu. [6] Jen na okraj Nejvyšší správní soud poznamenává, že žalovaný nejprve o žádosti stěžovatelky o změnu výše jejího vdovského důchodu řádně nerozhodl, a proto mu bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2011, č. j. 5 A 154/2010 - 17, uloženo rozhodnout o žádosti stěžovatelky ze dne 21. 1. 2010. Dále pak byla žaloba stěžovatelky proti napadenému správnímu rozhodnutí pro vady odmítnuta usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2011, č. j. 42 Ad 131/2011 - 15, které bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2012, č. j. 6 Ads 162/2011 - 25, zrušeno. Teprve poté byl nárok stěžovatelky podroben věcnému právnímu přezkumu, a to v nyní napadeném rozsudku. [7] Krajský soud v napadeném rozhodnutí potvrdil právní názor žalovaného a konstatoval, že vdovský důchod byl stěžovatelce opětovně přiznán od 1. 9. 2008, tedy v době, která více než o rok předcházela účinnosti zákona č. 306/2008 Sb. Krajský soud pak přisvědčil závěru žalovaného, že tento zákon neobsahuje ani přechodná ustanovení, která by umožňovala provést přepočet vdovského důchodu stěžovatelky podle § 51 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění ve znění zákona č. 306/2008 Sb., účinného od 1. 1. 2010. [8] V kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadá rozsudek krajského soudu pro nezákonnost spočívající v tom, že krajský soud nesprávně vyložil příslušnou právní úpravu tak, že absence přechodných ustanovení v zákoně č. 306/2008 Sb., který novelizuje zákon o důchodovém pojištění, znamená, že nelze provést přepočet vdovského důchodu přiznaného před účinností tohoto zákona. Stěžovatelka je přesvědčena, že absence přechodných ustanovení v případě, že dochází ke změně úpravy, nemůže vést k tomu, že bude zákon vyložen v neprospěch toho, koho se nová úprava týká. Zákonodárce tím, že doplnil do § 51 zákona o důchodovém pojištění odstavec 3, napravil chybu, neboť realizoval zásadu, že postavení oprávněné osoby se nemůže zhoršit oproti stavu, který tu byl předtím, než nárok dočasně zanikl. Právní závěr krajského soudu by vedl k tomu, že by zde byla specifická kategorie vdov, jejichž důchod je nepoměrně nižší (u stěžovatelky je nižší o polovinu), a to pouze v důsledku toho, že byl jejich nárok po určitou dobu přerušen. Stěžovatelka se domnívá, že pokud zákon neobsahuje speciální úpravu, tak se v oblasti důchodových nároků nová výhodnější právní úprava bude vztahovat i na osoby, jejichž nároky existovaly již před změnou zákona. [9] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a tuto kasační stížnost podala včas. V kasační stížnosti stěžovatelka své námitky nepodřazuje pod žádný ze zákonných důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud však dle své konstantní judikatury vychází z toho, že „pokud ze znění kasační stížnosti vyplývají důvody seznatelné a podřaditelné pod zákonné kasační důvody, není rozhodující, že stěžovatel své důvody nepodřadí jednotlivým zákonným ustanovením či tak učiní nepřesně“ (rozsudek ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS, všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu citované v tomto rozhodnutí jsou dostupné na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že výše popsaná námitka stěžovatelky polemizující s nesprávným posouzením právní otázky krajským soudem je námitkou z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávn