9 Aps 11/2013 — Nejvyšší správní soud

9 Aps 11/2013- 39 - text 9 Aps 11/2013 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka, soudkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudce JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: P. Š., zast. JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo nám. 28, Praha 2, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Kongresová 1666/2, Praha 4, o žalobě na vyslovení nezákonnosti zásahu správního orgánu – vykázání žalobce ze společného obydlí ze dne 2. 4. 2013, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2013, č. j. 10 A 100/2013  56, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2013, č. j. 10 A 100/2013  56, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Dne 2. 4. 2013 byl žalobce vykázán ze společného obydlí s jeho manželkou I. Š., o čemž byl policistou telefonicky zpraven a zároveň byl vyzván, aby si druhého dne vyzvedl úřední záznam o vykázání; tak také dne 3. 4. 2013 učinil. K vykázání došlo na základě výpovědi manželky žalobce, která na místním oddělení policie v Čakovicích uvedla, že byla ze strany žalobce obětí fyzického, psychického i sexuálního násilí. K oznámení manželka žalobce přikročila krátce poté, co byla hospitalizována v Psychiatrické léčebně Bohnice s diagnózou reakce na těžký stres a poruchou přizpůsobení – akutní stresovou reakcí. Před samotným vykázáním policie telefonicky kontaktovala žalobcovy rodiče i žalobce samotného; ten se však k vykázání odmítl po telefonu vyjádřit. Z provedeného šetření v místě společného bydliště žalobce a jeho manželky bylo dne 3. 4. 2013 zjištěno, že manželé nejsou v obci často vídáni, násilí v rodině nebylo zjištěno a známé či přátele v obci nemají. [2] Žalobce proti vykázání podal dne 4. 4. 2013 obsáhle zdůvodněné námitky. Na tyto námitky reagovalo Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy sdělením ze dne 9. 4. 2013, č. j. KRPA139133-4/ČJ-2013-0000PZ, ve kterém se však správní orgán omezil v podstatě toliko na konstatování, že v daném případě byly zákonné podmínky pro vykázání splněny. [3] V žalobě na vyslovení nezákonnosti zásahu ze dne 28. 5. 2013 podané u Městského soudu v Praze žalobce uvedl, že z úředního záznamu o vykázání ze dne 2. 4. 2013, č. j. KRPA-127860-8/ČJ2013-001317, nikterak nevyplývá, v čem policie spatřovala ohrožení zdraví manželky žalobce dle § 44 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“); tvrzení manželky označil za zavádějící a ničím nepodložená. Policie nevyhotovila písemné potvrzení o vykázání, které měla žalobci proti podpisu předat, jelikož na místě, ze kterého měl být žalobce vykázán, ani nebyla přítomna. Vypořádání námitek proti vykázání označil žalobce za nepřezkoumatelné. Okresní soud v Kutné Hoře navíc, vycházeje především ze skutkových zjištění policie, vydal usneseními ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 9 C 90/2013, a ze dne 11. 4. 2013, č. j. Nc 196/2013 – 23, předběžná opatření spočívající v zamezení kontaktu s manželkou a svěření jejich nezletilé dcery do její péče; vydání tohoto předběžného opatření označil žalobce za další důsledek nepřiměřeného zásahu policie. [4] Ministerstvo vnitra (dále jen „původní žalovaný“) ve vyjádření k žalobě ze dne 2. 7. 2013 s odkazem na § 83 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „s. ř. s.“), uvedlo, že není pasivně legitimováno, a navrhlo proto zamítnutí žaloby. Původní žalovaný dále konstatoval, že policie k vykázání přistoupila na základě předchozího šetření, vysvětlení podaného manželkou žalobce a výsledku certifikovaného diagnostického manuálu SARA DN. V této souvislosti odkázal také na lékařskou zprávu z Psychiatrické léčebny Bohnice ze dne 31. 3. 2013. Telefonické sdělení vykázání pak dle původního žalovaného splňuje požadavek ústní formy tohoto faktického úkonu (§ 44 odst. 3 zákona o policii), přičemž z obydlí lze vykázat i osobu nepřítomnou (§ 44 odst. 4 téhož zákona). Vykázání není rozhodnutím dle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, nýbrž faktickým úkonem, a tudíž ani na posouzení námitek vůči němu nelze klást požadavky jako na rozhodnutí vydané ve správním řízení. [5] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) následně přípisy ze dne 15. 7. 2013, č. j. 10 A 100/2013 – 35, s odkazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího správního soudu označil za žalovaného Policii České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy. [6] V replice proti vyjádření původního žalovaného ze dne 6. 8. 2013 žalobce mimo jiné konstatoval, že vykázání dle jeho názoru není možné provést telefonicky. Policie má přistoupit k vykázání po zjištění relevantních skutkových okolností, které nejlépe zjistí svou fyzickou přítomností v předmětném obydlí. Policie tak vystupuje proti konkrétní osobě, přičemž provádí-li vykázání telefonicky, nemůže mít jistotu, že hovoří právě s osobou, jež má být vykázána. II. Odůvodnění rozsudku městského soudu [7] Městský soud rozsudkem ze dne 12. 9. 2013, č. j. 10 A 100/2013 – 56, žalobu zamítl. V odůvodnění předně konstatoval, že není možné „obecně vymezit jakousi obligatorní skupinu důkazů, které je před vykázáním nutno opatřit, a je třeba vycházet vždy z konkrétních okolností daného případu“. Prohlídka domu žalobce by v tomto případě nemohla vnést do věci jasno, neboť žalobce se měl dle tvrzení jeho manželky dopouštět převážně psychického násilí, případně úderů otevřenou dlaní. Jde tedy o tvrzení, která lze jen obtížně prokázat ohledáním na místě samém. Městský soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, že vykázání není možné provést telefonicky. Dle jeho názoru zákon o policii s takovou situací přímo počítá, neboť dle § 44 odst. 1 tohoto zákona může policista osobu vykázat i v její nepřítomnosti. Žalobce byl přitom vedle vykázání telefonicky srozuměn také s možným dalším postupem a bylo mu umožněno vyjádřit se, což však odmítl. Není-li vykázaná osoba přítomna na místě, z něhož má být vykázána, není důvod, proč by vykázání nemohlo být provedeno i „na dálku“. [8] Městský soud se sice ztotožnil s názorem žalobce v tom, že sdělení policie, kterým měly být „vyřízeny“ jeho námitky proti vykázání, je zcela nepřezkoumatelné, avšak sama tato skutečnost dle názoru soudu nemohla být důvodem pro vyhovění žalobě. Způsob vyřízení stěžovatelových námitek totiž nebyl předmětem řízení. [9] Městský soud poukázal také na skutečnost, že ačkoli podmínky pro vykázání ze společného obydlí dle zákona o policii jsou mírnější než pro vydání předběžného opatření dle § 76b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), Okresní soud v Kutné Hoře, vycházeje ze stejných skutkových zjištění jako policie, žádosti o jeho vydání vyhověl. [10] Dle názoru městského soudu policejní orgán při vykázání žalobce nevycházel pouze z tvrzení jeho manželky; poukázal na lékařskou zprávu Psychiatrické léčebny Bohnice ze dne 31. 3. 2013, která má povahu objektivního důkazu. Městský soud konstatoval, že policejní orgán nemůže a priori předpokládat, že osoba, která učiní oznámení o domácím násilí, lže a stejně tak nemůže předem zpochybňovat pravdivost lékařské zprávy, kterou mu tato osoba předloží. Vzhledem k formě násilí, kterému měla být manželka žalobce údajně vystavena, je navíc těžko představitelný jiný (v krátké době opatřitelný) důkaz. III. Obsah kasační stížnosti [11] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu včas podanou kasační stížností, a to z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Z obsahu kasační stížnosti se však podává, že kasační stížnost byla podána i z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. [12] Stěžovatel předně namítl, že pro účely vykázání ze společného obydlí, které je na rozdíl od předchozí právní úpravy koncipováno jako faktický úkon, je fyzická přítomnost policie na místě, z něhož má být osoba vykázána, zcela nezbytná. Policejní orgán musí pečlivě zvážit všechny skutkové okolnosti, přičemž ke zjištění skutkového stavu dospěje především tak, že vlastními smysly bude vnímat situaci na místě; listinné důkazy, popř. svědecké výpovědi, jsou pouze doplňujícími skutečnostmi. V této souvislosti stěžovatel zároveň odmítl, že by vykázání bylo možné provést telefonicky; to ostatně výslovně neumožňuje ani zákon o policii, ani závazný pokyn policejního prezidenta č. 166/2009, o provádění vykázání, ani metodická příručka č. 1/2010 ředitele ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky k realizaci závazného pokynu policejního prezidenta č. 166/2009 o provádění vykázání (dále jen „metodická příručka č. 1/2010“). [13] Stěžovatel dále uvedl, že pokud by bylo vykázání provedeno v souladu se zákonem, policie by jistě měla dostatek argumentů pr