9 As 101/2012 — Nejvyšší správní soud

9 As 101/2012- 60 - text 9 As 101/2012 - 64 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: P. M., zast. JUDr. Josefem Haščákem, advokátem se sídlem Jana Nerudy 868/22, Kynšperk nad Ohří, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 8. 2010, č. j. KUJI 61472/2010, sp. zn. OOSČ 3263/2010 OOSC/98, ve věci přestupku, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2012, č. j. 57 A 68/2010  175, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 8. 2010, č. j. KUJI 61472/2010, sp. zn. OOSČ 3263/2010 OOSC/98, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Velké Meziříčí, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 12. 4. 2010, č. j. DOP/58726/2009/2451/2009-mikli. Posledně zmíněným správním rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 2. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o přestupcích“), který spáchal tím, že na dálnici D1, v prostoru km 136 ve směru na Brno, mu byla na úseku s nejvyšší povolenou rychlostí 130 km/h naměřena rychlost 191 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ± 3 % byla nejnižší skutečná rychlost 185 km/h. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 5000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti měsíců a byla mu uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč. Krajský soud ve věci rozhodoval poté, co jeho předchozí dva rozsudky ve věci byly zrušeny Nejvyšším správním soudem (šlo o rozsudek krajského soudu ze dne 17. 1. 2011, č. j. 57 A 68/2010  29, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2011, č. j. 9 As 43/2011  67, a dále o rozsudek krajského soudu ze dne 21. 11. 2011, č. j. 57 A 68/2010  88, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2012, č. j. 9 As 21/2012  39; všechna zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Krajský soud s odkazem na předešlý rozsudek Nejvyššího správního soudu v dané věci konstatoval, že omluvu z nařízeného ústního jednání datovanou dnem 22. 4. 2010, kterou stěžovatel správnímu orgánu zaslal až poté, co bylo dne 12. 4. 2010 vydáno prvostupňové správní rozhodnutí, nelze považovat za náležitou či bezodkladnou. Ze samotných vyjádření stěžovatele totiž vyplynulo, že povaha jeho pracovní neschopnosti mu neznemožnila omluvit se předem, a nespoléhat tak až na omluvu následnou. Vzhledem k tomu, že zmíněnou omluvu ze dne 22. 4. 2010 nebylo možno považovat za náležitou či bezodkladnou, krajský soud se zabýval hodnocením předešlé omluvy, o níž stěžovatel tvrdil, že ji ještě v době před vydáním správního rozhodnutí v průběhu své pracovní neschopnosti správnímu orgánu zasílal, a to prostřednictvím svého švagra, který ji měl poslat „obyčejnou“ poštou, tj. nikoli doporučeně. Tato omluva správnímu orgánu doručena nebyla. Krajský soud si proto vyžádal sdělení pošty, prostřednictvím které měla být zásilka odeslána, a také pošty v místě, kam byla zásilka adresována. Česká pošta, s. p., krajskému soudu sdělila, že není možné potvrdit, zda byla ve dnech 9. 4. 2010 a 10. 4. 2010 na poště podána obyčejná listovní zásilka, jelikož taková evidence není vedena. Krajský soud si též vyžádal seznam všech doručených písemností došlých na odbor dopravy Městského úřadu Velké Meziříčí v období od 9. 4. 2010 do 21. 4. 2010, z něhož zjistil, že odbor dopravy zapisuje veškeré došlé i odeslané zásilky a že zásilka, o níž stěžovatel tvrdil, že byla odeslána v daném období, tomuto správnímu orgánu nedošla. Krajský soud nepovažoval za nutné vyslechnout stěžovatelem navrženého svědka (stěžovatelova švagra), ten by totiž mohl dosvědčit jen to, že zásilku poslal. Nemohl však již dosvědčit pro věc podstatnou skutečnost, že omluva byla správnímu orgánu skutečně doručena. Tato případná svědecká výpověď nemohla jakkoli změnit závěr, že omluva správnímu orgánu nedošla, správní orgán o ní nevěděl a nemohl z ní tak vycházet. Krajský soud uzavřel, že stěžovatel v žalobě neuplatnil námitku, že se přestupku nedopustil, namítal pouze vady procesního charakteru, které v napadeném rozhodnutí shledány nebyly. Žalobu proto zamítl. Stěžovatel uvedený rozsudek krajského soudu napadl kasační stížností. V první řadě vyjádřil své přesvědčení, že ust. § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nepředstavuje překážku přípustnosti jeho kasační stížnosti, jelikož jejím důvodem je to, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Dle přesvědčení stěžovatele by kasační stížnost byla přípustná i tehdy, kdyby Nejvyšší správní soud dovodil, že jeho právní názor limitující krajský soud byl omezen jen na závěr, že druhá omluva v pořadí nebyla omluvou včasnou. V takovém případě dle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil jinou otázku, než která byla obsahem závazného právního názoru kasačního soudu. Stěžovatel namítl, že krajský soud nesprávně posoudil otázku včasnosti v pořadí první stěžovatelovy omluvy z jednání nařízeného na den 12. 4. 2010. Krajský soud dovodil, že omluvu lze považovat za řádnou jedině tehdy, pokud byla správnímu orgánu včas doručena, stěžovatel se však domnívá, že rozhodné je, zda byla omluva řádně a včas předána k poštovní přepravě. Účastník přestupkového řízení nemůže nést riziko ztráty, zpoždění či zkázy zásilky, zvláště pokud je zásilka přepravována prostřednictvím zákonem aprobovaného poštovního doručovatele. Z ústního jednání o přestupku se může obviněný z přestupku omluvit, nemůže-li se z objektivních důvodů k jednání dostavit. Soudní praxe dovodila, že za řádnou omluvu lze považovat i omluvu učiněnou ex post, nebylo-li možné se omluvit před jednáním. Zásadně je včasnost omluvy limitována lhůtou – datem konání ústního jednání. Podle § 40 odst. 1 písm. d) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, je lhůta zachována také tehdy, je-li posledního dne lhůty podána poštovní zásilka adresovaná správnímu orgánu, která obsahuje podání, držiteli poštovní licence. Pro posouzení včasnosti omluvy je rozhodné, zda byla zásilka k poštovní přepravě předána, nikoli to, zda byla doručena. Stěžovatel v dané souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 120/96, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 7 Tdo 419/2006. Prokázat podání zásilky k poštovní přepravě je dle stěžovatele možné i za pomoci svědecké výpovědi, nikoli pouze pomocí podacího lístku či jiného listinného důkazu. Opačný výklad by opětovně zaváděl tzv. legální teorii důkazní, dle které bylo možné určitou skutečnost prokazovat jen pomocí určitého důkazu. Odhlédnout nelze, jak uvedl stěžovatel, ani od konkrétních skutkových okolností daného případu, kdy stěžovatel byl v době odeslání omluvy absolutně nepohyblivý a nebýt návštěvy jeho švagra, nemohl by odeslání omluvy zajistit. Stěžovatel sice požádal svého švagra, aby omluvu poslal tzv. doporučeně, takovou službu si však nemohl jakkoli vynutit a nemůže jít k tíži stěžovatele, že omluva byla odeslána v obyčejné zásilce. Dle stěžovatele krajský soud pochybil v hodnocení, že se z nařízeného jednání neomluvil, jelikož správní orgán neevidoval doručenou omluvu. Rozsudku krajského soudu stěžovatel dále vytkl nepřezkoumatelnost. Stěžovatel dle svého tvrzení v řízení před krajským soudem uplatnil shodnou argumentaci, jakou vtělil do kasační stížnosti. Učinil tak písemným vyjádřením ze dne 13. 5. 2012. Ve vyjádření reagoval na soudem předestřený úmysl odmítnout navrhovaný důkaz výslechem švagra. Ve vyjádření argumentoval, že rozhodnou skutečností pro posouzení včasnosti omluvy je okamžik jejího podání k poštovní přepravě, a svou argumentaci podpořil toutéž judikaturou, na kterou odkázal v kasační stížnosti. Krajský soud se však touto argumentací vůbec nezabýval a zcela ji opominul. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žalovaný ve vyjádření kasační stížnosti uvedl, že ji považuje za nepřípustnou dle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť napadá rozsudek krajského soudu, který rozhodoval znovu poté, co jeho původní rozhodnutí