10 As 59/2014 — Nejvyšší správní soud

10 As 59/2014- 41 - text 10 As 59/2014 - 47 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Petra Mikeše a Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: euroAWK, s. r. o., se sídlem Konopišťská 739/16, Praha 10, zast. Mgr. Janem Najmanem, LL.M., advokátem se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 8. 2010, čj. MV-62439-9/ODK-2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2014, čj. 11 A 219/2010-54, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2014, čj. 11 A 219/2010-54, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Na základě usnesení Rady hlavního města Prahy č. 436 zveřejnil dne 16. 4. 2010 Magistrát hlavního města Prahy, odbor obchodních aktivit (dále jen „správní orgán prvního stupně“), záměr hlavního města Prahy pronajmout soubor pozemků v jeho vlastnictví za účelem umístění a provozování reklamních zařízení a vyzval případné zájemce k účasti ve výběrovém řízení. Podmínky výběrového řízení, pro zájemce vyzvednutelné v prostorách správního orgánu prvního stupně, stanovily vedle kvalifikačních předpokladů pro účast ve výběrovém řízení a postupu pro podávání a hodnocení nabídek zájemců rovněž požadovaný obsah nabídky. Žalobkyně podala dne 4. 5. 2010 žádost o informaci týkající se výběrového řízení, a to mimo jiné o poskytnutí všech předložených nabídek do výběrového řízení, včetně příloh. Správní orgán prvního stupně žádosti v tomto rozsahu nevyhověl a žalobkyni poskytl toliko informace, které však co do obsahu podle názoru žalobkyně nebyly natolik dostatečné, aby mohlo být na jejich základě ověřeno splnění podmínek výběrového řízení jednotlivými účastníky. [2] Proti zamítavému rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podala žalobkyně dne 20. 5. 2010 odvolání; rozhodnutím ze dne 2. 7. 2010, čj. MV-62439-4/ODK-2010, žalovaný zrušil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Správní orgán prvního stupně vydal nové rozhodnutí dne 14. 7. 2010, čj. MHMP OOA/EO/50/2010, přičemž žádosti žalobkyně opět nevyhověl s odkazem na ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“ či též „zákon o informacích“). Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. [3] Žalobu proti tomuto v záhlaví citovanému odvolacímu rozhodnutí Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění svého rozsudku městský soud uvedl, že informace obsažené v přihláškách do výběrového řízení podaných třetími osobami, které nejsou subjekty veřejného práva a nedisponují veřejnými prostředky, nemohly fakticky vzniknout s použitím veřejných prostředků a že žádný zákon účastníkům výběrového řízení neukládá konkrétní povinnost předat informace povinnému subjektu, přičemž je zcela na každém z nich, zda se do výběrového řízení přihlásí a jaké předloží nabídky. Účastníci výběrového řízení přitom k poskytnutí předmětných informací souhlas nedali. II. Obsah kasační stížnosti [4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti proti tomuto rozsudku uvedla, že nabídky předložené ve shora uvedeném výběrovém řízení se okamžikem jejich předložení staly jeho součástí. Výběrové řízení přitom nelze rozdělit na informace, které vznikly za použití veřejných prostředků a které nikoli, a to už proto, že samo výběrové řízení je z veřejných prostředků financováno. Ostatně i samotné nabídky musely obsahovat informace převzaté z podmínek výběrového řízení vyhlášených správním orgánem prvního stupně. Jakmile odevzdá jeden z uchazečů výběrového řízení zpracovanou nabídku, stávají se informace obsažené v této zpracované nabídce součástí veřejné soutěže, a tudíž i veřejně dostupným zdrojem informací; stěžovatelka tu argumentovala rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2012, čj. 15 Ca 89/2009-55, č. 2694/2012 Sb. NSS). [5] Podle § 35 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o hlavním městě Praze“), musí být majetek hlavního města Prahy „využíván účelně a hospodárně v souladu s jeho zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti.“ Tomuto pravidlu pak podléhá i výběrové řízení. Je tudíž lhostejno, že zákon nikomu neukládá, aby se výběrového řízení zúčastnil, neboť kdo chce užívat majetek hlavního města Prahy, musí být srozuměn s tím, že hospodaření s tímto majetkem podléhá pravidlům stanoveným zákonem o hlavním městě Praze; tato pravidla pak dopadají i na jeho jednání. Za této situace nemá nedostatek souhlasu s poskytnutím informací stěžovatelce dle § 11 odst. 2 písm. a) informačního zákona žádný význam. Nesprávný výklad tohoto ustanovení způsobil porušení povinnosti selektivního přístupu dle § 12 téhož zákona. [6] Stěžovatelka nesouhlasila se závěrem městského soudu, dle něhož je transparentnost výběrového řízení zajištěna zveřejněním záměru k jeho uskutečnění dle § 36 odst. 1 zákona o hlavním městě Praze, resp. poskytnutím informací o podmínkách výběrového řízení, seznamu jeho účastníků a výsledku hodnocení jejich nabídek. Stěžovatelka namítla, že požadavek transparentnosti se zde neprojevuje pouze zveřejněním záměru, popř. kontrolou výkonu samostatné působnosti ze strany ministerstva vnitra dle § 113 odst. 1 zákona o hlavním městě v Praze, nýbrž i veřejnou kontrolou prostřednictvím poskytování informací. Jí poskytnuté informace však neumožňují úsudek o tom, zda výběrové řízení proběhlo v souladu s podmínkami stanovenými zadavatelem (správním orgánem prvního stupně). Hospodaření s majetkem hlavního města Prahy náleží do samostatné působnosti hlavního města Prahy dle § 16 téhož zákona, přičemž ustanovení § 2 odst. 1 informačního zákona dopadá na samostatnou působnost povinného subjektu. Výběrové řízení bylo navíc výzvou k podání návrhů na uzavření nájemních smluv; podané nabídky tudíž představují právní jednání (návrh) a pokud se na nájemní smlouvy nevztahuje žádná z výjimek svobodného přístupu k informacím, nemůže se vztahovat ani na návrhy k uzavření takové smlouvy. [7] Výklad § 11 odst. 2 písm. a) informačního zákona zvolený správními orgány, jemuž městský soud přisvědčil, odporuje čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť nesleduje žádný z legitimních cílů, na jejichž základě lze svobodný přístup k informacím omezit a ani nepředstavuje opatření v demokratické společnosti nezbytné; k tomu stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10, č. 123/2010 Sb. [8] Uvedený výklad je též v rozporu s unijním právem, konkrétně se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES o opakovaném použití informací veřejného sektoru (dále jen „směrnice 2003/98/ES“). Stěžovatelka vyjádřila názor, že tato směrnice „nebyla do českého právního řádu řádně implementována“ a provedla rozbor možností přímého či nepřímého účinku směrnic (unijního práva). [9] Stěžovatelka označila napadený rozsudek za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a pro nesrozumitelnost, neboť městský soud se v něm nedostatečně vypořádal s otázkou „souladu výkladu právních předpisů o svobodném přístupu k informacím […] s ústavním pořádkem a evropským právem“. Rozsudek také mimo jiné pojednává o mezích správního uvážení, ačkoli tato úvaha nemá s projednávanou věcí nic společného. [10] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak rozsudek městského soudu, tak i rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. [11] Žalovaný vyjádření ke kasační stížnosti nepodal. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [12] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek městského soudu v rozsahu a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Důvodné kasační stížnosti vyhověl na základě úvah dále vyložených. III. A K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku [13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu, přičemž tuto shledal z části důvodnou. [14] Jakkoli úvahy městského soudu o správním uvážení, případně chyby v psaní, na které stěžovatelka upozorňuje, mohou mít vliv na přehlednost a nižší srozumitelnost rozsudku, nelze jim přičítat intenzitu, jež by mohla přivodit jeho kasaci. Závažnější vadou je však absence přezkoumatelné úvahy reagující na (již v žalobě podrobně zdův