2 Azs 98/2014 — Nejvyšší správní soud

2 Azs 98/2014- 41 - text  2 Azs 98/2014 - 43 pokračování U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Jany Jurečkové v právní věci žalobce: K. V., zast. Mgr. Petrou Severovou, advokátkou se sídlem 5. května 163, Sokolov, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2013, č. j. OAM-39/ZA-ZA06-K01-2013, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2014, č. j. 32 Az 10/2013 – 54, t a k t o : I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovené advokátce žalobce Mgr. Petře Severové s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 3400 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá přezkoumání a zrušení shora nadepsaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2014, č. j. 32 Az 10/2013 – 54, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2013, č. j. OAM-39/ZA-ZA06-K01-2013, kterým nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o azylu“. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí shrnul procesní historii dvou žádostí stěžovatele o mezinárodní ochranu, jakož i shromážděné podklady žalovaného k rozhodnutí ve věci a konstatoval, že správní řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, netrpí vytýkanými vadami a napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Krajský soud konstatoval, že z výpovědi stěžovatele je zcela zřejmé, že opakovanou žádost o mezinárodní ochranu podal zcela účelově z důvodu legalizace svého pobytu poté, co byla odhalena jeho původní totožnost (O. Z.) a hrozilo mu vycestování na Ukrajinu. Stěžovatel neuvedl žádné relevantní obavy pro případ svého návratu na Ukrajinu, vyslovil toliko, že se tam vrátit nechce, protože chce žít v ČR spolu s manželkou a dcerami, které zde mají trvalý pobyt. Soud proto uzavřel, že azylové řízení nelze zneužívat k legalizaci pobytu, neboť pro takový účel obsahuje právní řád ČR jiné nástroje, konkrétně zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, dále jen „zákon o pobytu cizinců“. Skutečnost, že se stěžovatel svým protiprávným jednáním na území ČR sám vyloučil z možnosti získat pobytový status podle tohoto zákona, jde plně k jeho tíži. K otázce rodinného života poukázal krajský soud na rozhodnutí žalovaného, který se pečlivě zabýval rodinnými a sociálními vazbami stěžovatele, přičemž odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které rodinné vazby cizince v ČR nejsou důvodem pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Relevantní není ani neochota stěžovatelovy rodiny vrátit se na Ukrajinu. Krajský soud k této otázce uzavřel, že neudělení humanitárního azylu či doplňkové ochrany neznamená porušení mezinárodních závazků ČR, včetně Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel, který pobýval na území ČR neoprávněně, porušoval právní řád ČR, si musel být vědom následků s tím spojených a nemohl legitimně očekávat, že žádostí o mezinárodní ochranu, jak to sám uvádí, „jako poslední možností, jak zůstat v ČR se svou rodinou,“ vyřeší legalizaci svého pobytu na území ČR. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), písm. b) a písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“. Stěžovatel k vyjádření krajského soudu o tom, že aktuální situace na Ukrajině sice není stabilní, nicméně stěžovatel se o politické dění nezajímal, a proto v případě jeho návratu do vlasti není ohrožen ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu, konstatuje, že na východě Ukrajiny v současné době probíhá vnitřní ozbrojený konflikt, ve kterém umírají též civilisté. Stěžovatel má za to, že soud měl s ohledem na možné narušení zásady non – refoulement přihlédnout ke zhoršení politické situace v jeho zemi původu. Stěžovatelovou zásadní žalobní námitkou bylo to, že v rozhodnutí žalovaného absentuje posouzení, zda je v možnostech stěžovatele a jeho rodiny, aby vycestovali na Ukrajinu a realizovali zde svůj rodinný život. Soud se touto argumentací nezabýval, ačkoli stěžovatel v žalobě uváděl, že jeho rodina již v zemi původu nemá žádné zázemí, v ČR je velmi dobře integrována a s ohledem na probíhající ozbrojený konflikt není návrat rodiny do země původu fakticky možný. Poněvadž stěžovatel vzhledem k správnímu a trestnímu vyhoštění, které mu bylo na území ČR uloženo, nemůže získat jiné oprávnění k pobytu, nelze dle jeho názoru na jeho případ aplikovat konstantní judikaturu, dle které vycestování cizince není v rozporu s mezinárodními závazky, nebo porušením práva na rodinný život, může-li cizinec realizovat toto právo jiným způsobem (např. úpravou pobytu v ČR). Stěžovatel považuje za nepřezkoumatelný také názor krajského soudu, že rodinné vazby cizince nejsou relevantní pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Soud se dále nezabýval ani otázkou, zda již samotné vycestování stěžovatele nemůže představovat zásah do jeho soukromého a rodinného života, jakož i do života jeho rodiny – manželky a dcer. Stěžovatel má tudíž za to, že došlo k pochybení jak správního orgánu, tak soudu, nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, došlo jeho nesprávné subsumpci pod § 14a zákona o azylu a soud se navíc nevypořádal s většinou žalobních námitek. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané kasační stížnosti, je toho názoru, že jeho rozhodnutí i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Žalovaný v podstatě poukázal na to, že stěžovatel vznesl námitky totožné se žalobními námitkami, k nimž se vyjádřil jak žalovaný, tak i krajský soud v napadeném rozsudku. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem. V daném případě je tak kasační stížnost přípustná. Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla podána ve věci mezinárodní ochrany, musel Nejvyšší správní soud rovněž posoudit, zda je podaná kasační stížnost přijatelná ve smyslu § 104a s. ř. s., tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že v daném případě kasační stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů. Krajský soud rozhodl v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu. Pokud pak stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů rozhodnutí soud odkazuje na své rozhodnutí ze dne 23. 12. 2005, č. j. 4 As 13/2004, podle kterého: „[r]ozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], ztotožní-li se sice krajský soud se závěry správního orgánu a označí-li je za správné, nevypořádá se ale s věcnými či právními námitkami v žalobě uplatněnými proti takovým závěrům.“ Nejvyšší správn