3 Ads 112/2013 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 112/2013- 25 - text 3 Ads 112/2013 - 29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: MUDr. J. Š., zastoupený Mgr. Martinem Zobačem, advokátem se sídlem Žďár nad Sázavou, Strojírenská 1, proti žalované: Česká lékařská komora, se sídlem Olomouc, Dolní náměstí 38, o přezkoumání rozhodnutí Čestné rady žalované ze dne 16. 4. 2011, č. j. 04/65/336B, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2013, č. j. 38 Ad 45/2011 – 24, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaná j e p o v i n n a uhradit žalobci na nákladech řízení částku 4.114 Kč na účet advokáta Mgr. Martina Zobače do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení Žalovaná rozhodnutím ze dne 14. 6. 2008 č. j. 04/65/336B rozhodla, že se žalobce (dále též „stěžovatel“) disciplinárně provinil proti své povinnosti vykonávat lékařské povolání odborně, v souladu s etikou a způsobem stanoveným zákony, stavovskými předpisy a závaznými stanovisky žalované podle § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 220/1991 Sb.“), a § 7 odst. 2 písm. a) stavovského předpisu České lékařské komory č. 1, organizační řád. Za spáchání tohoto disciplinárního provinění bylo žalobci uloženo disciplinární opatření-pokuta ve výši 10.000 Kč. Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 18. 6. 2009, č. j. 22 Ca 220/2008 – 31, žalované rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud rozsudkem z 10. 3. 2010, č. j. 3 Ads 117/2009 – 69 zamítl kasační stížnost žalované. Žalovaná rozhodla znovu dne 16. 4. 2011, pod č. j. 04/65/336B tak, že se stěžovatel disciplinárně provinil proti své povinnosti vykonávat lékařské povolání odborně, v souladu s etikou a způsobem stanoveným zákony, stavovskými předpisy a závaznými stanovisky žalované podle § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 220/1991 Sb.“), a § 7 odst. 2 písm. a) stavovského předpisu České lékařské komory č. 1, organizační řádu. Žalobce se měl disciplinárního provinění dopustit tím, že jako vedoucí lékař ortopedické části chirurgického oddělení v nestátním zdravotnickém zařízení Nemocnice svaté Zdislavy, a.s., podílel na realizaci implantací endoprotéz typu ANA NOVA výrobce INTRAPLANT GmbH, které byly provedeny ve dnech 10. - 16. 3. 2004 u pěti pacientů, ačkoliv u těchto endoprotéz nebylo v uvedené době vydáno prohlášení o shodě jejich vlastností s technickými požadavky, stanovenými obecně závaznými právními předpisy ani ujištění o vydání tohoto prohlášení, čímž napomohl svému zaměstnavateli k porušení ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) a § 4 odst. 4 písm. d) zákona č. 123/2000 Sb., o zdravotnických prostředcích, a sám porušil § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb. a § 1 odst. 3 a § 2 odst. 17 Etického kodexu České lékařské komory. Za spáchání tohoto disciplinárního provinění bylo žalobci uloženo disciplinární opatření-pokuta ve výši 10.000 Kč. Krajský soud v Ostravě k následné žalobě (z 4. 7. 2011) rozsudkem z 5. 12. 2013, č. j. 38 Ad 45/2011 – 24 žalované rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. II. Kasační stížnost Stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť nesouhlasí s právním posouzením věci. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, podle něhož se stěžovatel během disciplinárního řízení a v napadeném správním rozhodnutí nikterak nezabýval otázkou, z jakého právního předpisu či vnitřního předpisu žalované vyplývá povinnost primáře oddělení nebo operatéra kontrolovat řádné dokončení certifikace užívaného zdravotnického prostředku, a ten, že schází skutečná úvaha o tom, proč to byl právě žalobce, kdo za kontrolu řádné certifikace předmětných endoprotéz odpovídal. Podle stěžovatele napadené rozhodnutí neuznává žalobce disciplinárně vinným z jeho odpovědnosti za kontrolu certifikace zdravotnických prostředků, nýbrž za to, že se žalobce podílel na implantaci těchto endoprotéz, přičemž o absenci jejich certifikace věděl. Stěžovatel je toho názoru, že se s těmito skutečnostmi plně vypořádal, když v odůvodnění konstatuje, že není možné, aby o absenci certifikace žalobce nevěděl, zvláště pokud byl k implantacím předmětných endoprotéz, které dosud nebyly v České republice nikdy používány, povolám svým budoucím zaměstnavatelem ještě před podpisem pracovní smlouvy a před nástupem do pracovního poměru dnem 1. 4. 2004. Dokazování potvrdilo, že žalobci byly materiály od společnosti Intraplant předloženy, jednalo se o tytéž materiály, jež později obdržel i SÚKL; již z těchto materiálů mělo vyplývat, že výrobku chybí prohlášení o shodě technických vlastností podle zákona č. 123/2000 Sb. Již rozsudky Krajského soudu v Ostravě z 18. 6. 2009 a Nejvyššího správního soudu z 10. 3. 2010 v téže věci konstatovaly, že prohlášení dodavatele z 5. 3. 2004 výslovně uvádí, že výrobek je „v CE certifikaci“, čili prohlašuje, že certifikace nebyla dosud ukončena. Jestliže poté žalobce uvedl, že mu materiály dodavatele byly předloženy, musel si nutně být vědom i tohoto prohlášení dodavatele. Žalobce dál uvedl, že jako budoucí operatér posuzoval stejné dokumenty, po jejich prostudování laxně spoléhal na ujištění odborného zástupce zdravotnického zařízení MUDr. T., že je v této věci vše v pořádku. Stěžovatel poukázal na vyjádření žalobce z 2. 2. 2011, z něhož vyplynulo, že on sám sestavoval operační plán ortopedické části chirurgického oddělení, žalobce rovněž rozhodoval o typu použitého materiálu z konsignačního skladu u konkrétních pacientů, tedy i v případě implantací endoprotéz ANA NOVA, zdravotnické prostředky byly v originálních obalech. Stěžovatel se neztotožnil s názorem, že žalobce neměl důvod pochybovat o tom, že prostředky nelze použít, neboť podle § 13 odst. 2 a 3 zákona č. 22/1997 Sb., tyto prostředky na svém neporušeném obalu obsahují údaj o certifikaci. Bylo možné sice připustit, že u těchto implantací zřejmě žalobce nebyl tím, kdo obaly otevíral, nicméně odpovědnost za použití těchto endoprotéz nesl právě on jako osoba, která rozhodla o jejich použití. Stěžovatel uvedl, že právě toto jednání žalobce kvalifikoval jako odporující ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb. a § 7 odst. 2 písm. a) Stavovského předpisu ČLK č. 1 – Organizačního řádu, tedy odporující povinnosti každého člena komory vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony a řády komory. Podle stěžovatele nespočívalo závadné jednání v tom, že by měl žalobce za povinnost kontrolovat právní nezávadnost a dokončení certifikace, k čemuž tím pádem není třeba hledat právní předpis zakotvující takovou povinnost zaměstnance (příp. primáře oddělení, operatéra apod.), jak vytýká stěžovateli soud, nýbrž v tom, že žalobce rozhodl o použití těchto endoprotéz a následně je opravdu použil, přičemž o absenci jejich certifikace prokazatelně věděl. Podle stěžovatele je zde prokázáno zavinění, neboť žalobce „věděl, ale spoléhal“. Stěžovatel uvedl, že žalobce byl sice lékařem-zaměstnancem, citované povinnosti obsažené v § 9 odst. 2 zákona č. 220/1991 Sb. a § 7 odst. 2 písm. a) Stavovského předpisu ČLK č. 1 – Organizačního řádu se však vztahují na všechny členy. Skutečnost, že žalobce nenesl přímou odpovědnost za dokončení certifikace zdravotnického prostředku, nýbrž toliko rozhodl o jeho použití a použil ho s vědomím, že certifikace nebyla dokončena, zohlednil stěžovatel v druhu a výši uloženého disciplinárního opatření, když uložil pouze pokutu ve výši 10.000 Kč, tj. v dolní polovině zákonné sazby, kdežto ve skutkově stejné věci vedené u stěžovatele pod sp. zn. 04/65/336A uložil jinému členu komory MUDr. J. T. přísnější postih – podmíněné vyloučení z České lékařské komory se zkušební dobou trvání jednoho roku, neboť tento lékař byl přímo odpovědný. Stěžovatel podotkl, že žalobce má nad rámec povinností stanovených pro lékařskou profesi vykonávat práci podle pracovní smlouvy tak, aby tím nebyly porušovány právní předpisy. Pokud by se tak stalo, bylo jeho povinností zaměstnance na toto upozornit a provést příslušná opatření. Žalobce tak podle stěžovatele neučinil. Stěžovatel je toho názoru, že v rozhodnutí dostatečně identifikoval, které právní předpisy žalobce porušil – jedná se o § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb. a § 7 odst. 2 písm. a) Stavovského předpisu ČLK č. 1 – Organizačního řádu. K požadavku krajského soudu na přezkum vnitřních předpisů pracoviště žalobce stěžovatel uvedl, že ty mu opakovaně předloženy vůbec nebyly, neboť žádné předpisy v dané době vůbec neexistovaly.