4 As 168/2013 — Nejvyšší správní soud

4 As 168/2013- 40 - text 4 As 168/2013 - 48 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, adresa pro doručování: právní odbor, náměstí Hrdinů 1634/3, poštovní schránka 155/P, Praha 4, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2013, č. j. 10 A 30/2010 – 67, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti [1] Rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 8. 12. 2009, zn. OPS-3309/09-24, (dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo na základě rozkladu žalobce změněno rozhodnutí orgánu prvního stupně ze dne 7. 9. 2009, zn. SPR-3309/09-18, kterým byla žalobci jako správci osobních údajů podle § 4 písm. j) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), za porušení povinnosti stanovené v § 9 zákona o ochraně osobních údajů v souvislosti se zpracováním citlivého údaje (profilu DNA) Ing. J. P. v Národní databázi DNA (pod č. j. KUP-5166/CB-2007) bez jeho výslovného souhlasu, aniž by byla naplněna některá z výjimek dle § 9 písm. b) až i) zákona o ochraně osobních údajů, uložena pokuta ve výši 35.000 Kč za správní delikt dle § 45 odst. 1 písm. e) citovaného zákona. Žalovaný napadeným rozhodnutím změnil rozhodnutí orgánu prvního stupně tak, že ve výrokové části slova „jako správce“ nahradil slovy „Policií České republiky jako správcem“. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobce je tím, kdo nese odpovědnost za předmětný správní delikt, neboť správcem osobních a citlivých údajů sice je policie, ale ta nemá na rozdíl od žalobce právní subjektivitu, tudíž nemůže být odpovědnou za jeho spáchání. Odpovědnost za toto jednání tedy žalovaný přičetl žalobci, který za policii jedná na základě zákona č. 219/2000 Sb. Žalovaný však z tohoto důvodu změnil výrok rozhodnutí orgánu prvního stupně, neboť správcem údajů byla policie. V meritu žalovaný souhlasil s tím, že vložení, uchovávání, vyhledávání a další využívání profilu DNA v Databázi představuje zpracování citlivého údaje ve smyslu § 4 písm. b) a e) zákona o ochraně osobních údajů, které se řídí režimem § 9 citovaného zákona. Žalovaný zdůraznil, že předmětem daného řízení je pouze uchovávání profilu DNA dotčené osoby v databázi, nikoli otázka oprávněnosti či nezbytnosti odběru biologického vzorku v souvislosti s vyšetřováním konkrétního trestného činu, neboť se jedná o zcela rozdílná zpracování osobních údajů. Žalovaný souhlasil s žalobcem v tom, že na uchovávání profilu DNA nyní dopadá zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii“). K argumentaci žalobce ohledně nároku policie na odběr profilu DNA podle § 9 písm. h) zákona o ochraně osobních údajů žalovaný poukázal na to, že není zřejmé, o jaký právní nárok se v daném případě jedná, navíc tato otázka je pro posouzení věci bezpředmětná, neboť předmětem řízení není posouzení legitimity odebrání vzorků. Na danou problematiku proto dopadá § 9 písm. i) zákona o ochraně osobních údajů, přičemž stěžejní pro vyhodnocení oprávněnosti postupu žalobce je otázka nezbytnosti, kterou žalovaný vykládá s ohledem na účel Databáze a na povahu spáchaného trestného činu, což znamená, že trestný čin musí být natolik závažný pro společnost, aby mohl vyvážit a ospravedlnit tak citelný zásah do soukromí, jakým je uchování profilu DNA. Vzhledem k absenci podrobné právní úpravy je na místě důsledně respektovat Doporučení č. R (92) 1 Výboru ministrů členským státům Rady Evropy o využívání analýzy deoxyribonukleové kyseliny (DNA) v rámci systému trestní justice ze dne 10. 2. 1992 (dále jen „Doporučení“). V posuzovaném případě byla dotčená osoba odsouzena za trestný čin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby a za trestný čin porušování autorského práva. Nebyla tedy odsouzena pro závažné trestné činy ohrožující život, zdraví nebo bezpečnost osob; uchování jejího profilu DNA proto nebylo nezbytné ve smyslu § 79 odst. 1 zákona o Policii, a to právě s ohledem na povahu trestného činu, pro který byla odsouzena. Orgán prvního stupně pouze vyjádřil pochybnosti o dostatečnosti právní úpravy, na jejímž základě je Databáze zřízena a provozována, nezpochybnil však legitimitu účelu, který je jejím prostřednictvím sledován. Tento cíl přitom musí být i podle žalovaného naplňován pouze v případě nezbytnosti zpracování citlivých údajů. Výklad žalobce tudíž neodpovídá zásadě nezbytnosti a proporcionality při zpracování osobních a citlivých údajů. Žalovaný nemůže připustit to, aby nezbytnost uchovávání profilů DNA v Databázi byla deklarována bez dalšího např. u každého úmyslného trestného činu, nadto nikoli na základě jednoznačného zákonného zmocnění, což žalovaný musí zvlášť zohlednit. Žalovaný rovněž nemůže přihlédnout k tomu, že dotčená osoba se měla dopustit dalších trestných činů, neboť za ně nebyla pravomocně odsouzena; ani tyto další trestné činy se však nedají podřadit pod závažné trestné činy ohrožující život, zdraví nebo bezpečnost osob. Nad rámec námitek uplatněných žalobcem žalovaný konstatoval, že orgán prvního stupně se dopustil procesního pochybení, pokud se nevypořádal s návrhem žalobce na ustanovení znalce z oboru kriminalistiky k vypracování znaleckého posudku; toto pochybení však nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí orgánu prvního stupně, neboť z jeho odůvodnění je zřejmé, že tento návrh nesouvisí s předmětem řízení, pořízení jeho vypracování je proto nadbytečné. Odborné kriminalistické otázky nejsou předmětem řízení a nesouvisejí s ním. [2] Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou ze dne 9. 2. 2010, v níž souhlasil s tím, že informace obsažené v profilu DNA, který je předmětem dalšího zpracování v Národní databázi DNA, jsou genetickou informací; její zařazování, uchovávání, vyhledávání a používání v Národní databázi DNA je zpracováváním citlivého údaje ve smyslu § 4 písm. b) a e) zákona o ochraně osobních údajů, kdy správcem těchto osobních údajů je Policie České republiky. S ohledem na to, že věc se týkala zpracování profilu DNA Ing. J. P. (dále jen „subjekt údajů“), omezil se žalobce na popis tohoto zpracování. V době, kdy se subjekt údajů nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, tedy dne 6. 6. 2007, měla policie zákonné oprávnění pro odebrání vzorku jeho genetického materiálu a jeho zařazení do Národní databáze DNA, a to podle § 42d zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „původní zákon o Policii“). Policista byl k odběru vzorků oprávněn podle § 42e odst. 1 písm. e) původního zákona o Policii, neboť subjekt údajů byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. 4 To 23/2005 odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, navíc se jednalo o pachatele zvláště závažného trestného činu podle § 41 odst. 2 trestního zákona. Žalobce byl přesvědčen, že zpracování tohoto profilu je v souladu s § 9 písm. i) zákona o ochraně osobních údajů, neboť ten odkazuje na zvláštní předpis, kterým v případě policie je § 79 zákona o Policii. Rozhodujícím kritériem v souladu s citovanými ustanoveními je nezbytnost zpracování osobních údajů pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činu anebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti. Tato nezbytnost je podle přesvědčení žalobce dána jednoznačně tehdy, pokud je pro zjištění spojitosti mezi konkrétní osobou a jednotlivým trestným činem nebo pro identifikaci budoucího pachatele zpracování profilu DNA nezbytné, tj. je to nepostradatelné ve smyslu nemožnosti splnění úkolů policie při zjištění či usvědčení pachatele konkrétního trestního činu. Uchování genetického profilu i podle Evropského soudu pro lidská práva sleduje tento širší cíl v podobě odhalení, ale i usvědčení pachatele trestného činu. Vymezení úkolů Policie musí být obecné, neboť zákonodárce nemůže předvídat všechny možné situace; při konkrétnějším vymezení by zákonodárce musel příslušný předpis neustále novelizovat po té, co by došlo ke změnám ve společnosti, na které by bylo nutné reagovat. Zpracování profilů DNA je rozhodující pro plnění úkolů a povinností Policie dané zákonem spočívající v zajištění ochrany života, zdraví a bezpečnosti jednotlivců i celé společnosti před pachateli trestných činů. Nelze nadřazovat práva odsouzeného právům majority společnosti, tedy té části, která žije spořádaným způsobem života a která rovněž požívá ochrany státu. S ohledem na znění zákona o Policii jsou závěry žal