9 Azs 27/2013 — Nejvyšší správní soud

9 Azs 27/2013- 27 - text 9 Azs 27/2013 - 29 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: K. N. T., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2013, č. j. OAM-286/ZA-ZA04-2012, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2013, č. j. 63 Az 4/2013 – 27, t a k t o : I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : [1]. Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), jímž byla jako nedůvodná zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2013, č. j. OAM-286/ZA-ZA04-2012 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), kterým mu nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o azylu“). [2]. Stěžovatel podal dne 1. 10. 2012 žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Mezi důvody pro její udělení uvedl, že je státním příslušníkem Vietnamské socialistické republiky (dále jen „Vietnam“), je ženatý a má dvě děti. Stěžovatel nebyl ve Vietnamu politicky aktivní, nevyznával žádné náboženství. Vlast opustil již v roce 1993 za účelem studia. V České republice byl odsouzen k jedenáctiletému trestu odnětí svobody a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů. V případě návratu do vlasti se obává opětovného odsouzení za tento trestný čin k trestu smrti. Na zastupitelském úřadu Vietnamu v České republice byl údajně upozorněn na případný takový postih. Žalovaný ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil zákonné podmínky pro udělení azylu ani doplňkové ochrany. [3]. Krajský soud neshledal žalobu proti rozhodnutí žalovaného důvodnou a ztotožnil se s odůvodněním uvedeným v rozhodnutí žalovaného. Žalovaný se dle krajského soudu případem stěžovatele zabýval dostatečně a na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatel neopustil Vietnam z důvodu pronásledování, ale za účelem studia. Nebyl pronásledován z žádného azylově relevantního důvodu dle § 12 zákona o azylu. Do vlasti se nevrátil, neboť má v České republice nezletilého syna, jehož matkou je Češka. Se synem však nesdílel společnou domácnost a s jeho matkou se rozvedl v roce 1999. Následně se roku 2002 oženil s vietnamskou občankou, s níž má nezletilou dceru. S oběma sdílel společnou domácnost až do doby nástupu do výkonu trestu v roce 2005. Manželka i dcera se nyní nacházejí ve Vietnamu; manželka tam neúspěšně podala žádost o rozvod. Stěžovatel nesplnil důvody pro udělení azylu ani doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny (§ 13 a 14b zákona o azylu). Krajský soud souhlasil se stěžovatelem, že ve Vietnamu je možné za určitých okolností udělit trest smrti za trestný čin toho typu, pro který byl v České republice odsouzen. Dle dostupných informací shromážděných ve správním spisu však neexistuje právní důvod k opětovnému stíhání osoby, která spáchala trestný čin v zahraničí, byla za něj odsouzena a vykonala již i stanovený trest odnětí svobody. Stěžovateli skončil trest odnětí svobody dříve, než stanovil rozsudek, neboť mu zbývající výše trestu byla prominuta. Uvedené vyplývá z Informace MZV ČR, ze dne 5. 12. 2012, č. j. 123004/2012-LPTP, založené ve správním spisu. V souladu s tímto zjištěním nebyla stěžovateli udělena ani doplňková ochrana, neboť ve Vietnamu je v praxi uplatňována zásada ne bis in idem, ačkoli není přímo zapracována ve vietnamském trestním zákoně. Není též znám případ, v němž by došlo k porušení této zásady. Stěžovateli ve Vietnamu nehrozí vážná újma dle § 14a odst. 2 zákona o azylu. Žalovaný při rozhodování o možnosti udělit stěžovateli humanitární azyl nepřekročil meze správního uvážení ani jej nezneužil. [4]. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností z důvodů, které výslovně nepodřadil pod žádné ustanovení § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). Z obsahu podání však vyplývá, že stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu z důvodů dle 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. [5]. Kasační stížností bylo namítáno, že azyl představuje jedinou možnou ochranu stěžovatele před krutým a nepřiměřeným trestem. Trestním rozsudkem byl stěžovateli uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, což je trest nepřiměřený a nezvratitelný na základě stěžovatelova chování a nápravy. Udělení mezinárodní ochrany představuje jediný prostředek dle § 80 odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „trestní zákoník“), kterým stěžovatel může zvrátit trest vyhoštění. Stěžovatel se dále domníval, že mezi vietnamskými orgány činnými v trestním řízení a Policií ČR došlo k jednání o vydávání státních příslušníků Vietnamu a informování o všech vedených trestních řízeních s příslušníky Vietnamu pro drogové delikty. Nadále se stěžovatel obává porušení zásady ne bis in idem, krajský soud se s těmito skutečnostmi dostatečně nevypořádal. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením krajského soudu, že neexistuje právní důvod k opětovnému stíhání osoby, která spáchala trestný čin v zahraničí, byla za něj odsouzena a vykonala již i stanovený trest odnětí svobody, a že ve Vietnamu je dodržována zásada ne bis in idem. Po jeho manželce při žádosti o rozvod požadovali trestní rozsudek, jímž byl stěžovatel odsouzen, to stěžovatel hodnotí jako shromažďování podkladů k zahájení trestního řízení proti němu při návratu do vlasti. Stěžovatel nevykonal v České republice celý trest odnětí svobody a obává se, že ve Vietnamu bude nucen vykonat jeho zbývající část. Neudělením azylu dojde též k neúměrnému zásahu do rodinného života žalobce a jeho syna. [6]. Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39 (dostupné na www.nssoud.cz stejně jako veškerá dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Nejvyšší správní soud dovodil, že „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“ Z citovaného usnesení je zřejmé, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán, pokud se kasační stížnost dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně vyřešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, nebo se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Další případy přijatelnosti kasační stížnosti mohou nastat, pokud bude potřeba učinit tzv. judikaturní odklon, nebo bude v rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Za takové zásadní pochybení lze považovat nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury či hrubé pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva v konkrétním jednotlivém případě. [7]. Stěžejní argumentací stěžovatel napadá závěr žalovaného potvrzený krajským soudem, podle kterého je ve Vietnamu dodržována zásada ne bis in idem, a není tedy dán právní důvod k opětovnému trestnímu stíhání osoby, která spáchala trestný čin v zahraničí a vykonala tam i stanovený trest odnětí s