10 Ads 198/2014 — Nejvyšší správní soud

10 Ads 198/2014- 41 - text 10 Ads 198/2014 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: Asociace TRIGON, o. p. s., se sídlem Skautská 1045/3, Ostrava – Poruba, zast. JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem se sídlem Preslova 361/9, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2010, čj. 2010/25587-222, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2014, čj. 6 Ad 13/2010 – 47, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2014, čj. 6 Ad 13/2010 – 47, se ruší. II. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 14. 5. 2010, čj. 2010/25587-222, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 19 584 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Filipa Jirouska, advokáta. Odůvodnění: I. Předmět řízení [1] Rozhodnutím ze dne 26. 1. 2010, čj. MSK/1400/2010, sp. zn. SOC/11372/2009/Urb, uložil Krajský úřad Moravskoslezského kraje (dále jen „krajský úřad“) žalobci pokutu za spáchání správního deliktu dle § 107 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění účinném pro projednávanou věc, ve výši 60 000 Kč a uložil mu povinnost nahradit paušální náklady správního řízení v částce 1000 Kč. Odvolání proti uvedenému rozhodnutí žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 14. 5. 2010, čj. 2010/25587 – 222. Kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla žaloba stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného jako nedůvodná zamítnuta. II. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu [2] Krajský úřad nabyl z prezentačních materiálů stěžovatele důvodné podezření, že stěžovatel spáchal správní delikt tím, že jako právnická osoba poskytoval sociální služby bez oprávnění k jejich poskytování dle § 78 odst. 1 zákona o sociálních službách. Přípisem ze dne 23. 3. 2009, čj. MSK 50776/2009, proto stěžovateli oznámil zahájení správního řízení z moci úřední o správním deliktu dle § 107 odst. 1 zákona o sociálních službách a předvolal jej k ústnímu jednání. Na základě provedeného dokazování dospěl krajský úřad k závěru, že stěžovatel předmětný delikt spáchal, a uložil mu za něj pokutu ve výši 60 000 Kč. Ve výroku rozhodnutí uvedl, že stěžovatel se deliktu dopustil tím, že poskytoval: a) minimálně od 1. 9. 2007 do vydání rozhodnutí, na adrese Skautská 1045, 708 00 Ostrava – Poruba, dle § 37 odst. 1 písm. b) zákona o sociálních službách „odborné sociální poradenství“, b) od 1. 4. 2009 do 30. 7. 2009, na adrese Vaškova 1449/16, byty č. 5, 6, 10 a 15, Ostrava – Moravská Ostrava, dle § 51 zákona o sociálních službách „chráněné bydlení“, c) minimálně od 1. 1. 2008 do vydání rozhodnutí, na adrese Skautská 1045, 708 00 Ostrava – Poruba, dle § 67 zákona o sociálních službách „sociálně terapeutické dílny“ a d) minimálně od 1. 5. 2007 do vydání rozhodnutí, na adrese Skautská 1045, 708 00 Ostrava Poruba, dle § 70 zákona o sociálních službách „sociální rehabilitace“. [3] Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského úřadu odvolání, v němž namítal, že výrok rozhodnutí není dostatečně určitý, neboť z něj není zřejmé, jakým konkrétním jednáním se stěžovatel vytýkaného správního deliktu dopustil. Označení jednotlivých sociálních služeb nepovažuje za dostatečné. Obdobně oznámení o zahájení řízení nepovažuje stěžovatel za dostatečně určité, protože obsahuje pouze označení správního deliktu dle § 107 odst. 1 zákona o sociálních službách. Podle stěžovatele je rozhodnutí krajského úřadu nepřezkoumatelné, neobsahuje vlastní výklad jednotlivých ustanovení zákona definujících předmětné sociální služby. Krajský úřad se měl zabývat otázkou, jaký minimální obsah a rozsah musí činnost stěžovatele zahrnovat, aby se již dala považovat za sociální službu, k jejímuž poskytování je nutná registrace. V odvolání stěžovatel dále namítal, že žádná z jeho činností nenaplňuje znaky sociálních služeb, neboť poskytoval pouze služby dle § 69 a násl. zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Stěžovatel je přesvědčen, že mu vina nebyla dostatečně prokázána, neboť správní orgán vycházel pouze z propagačních materiálů a listin, ze kterých použil pouze názvy jednotlivých služeb. V těchto materiálech však byla použita terminologie z doby před účinností zákona o sociálních službách. [4] Žalovaný neshledal, že by rozhodnutí krajského úřadu bylo vydáno v rozporu s právními předpisy. Řízení bylo zahájeno řádně; zástupce stěžovatele včetně jeho právního zástupce byl několikrát seznámen s předmětem řízení. Oba uvedli, že obvinění rozumí a nežádají další vysvětlení. Výrok rozhodnutí krajského úřadu považoval žalovaný za dostatečný, neboť z obsahu rozhodnutí je zřejmé, čeho se stěžovatel dopustil a za co mu byla uložena pokuta. Z provedeného dokazování dle žalovaného vyplývá, že sociální služby byly poskytovány uživatelům, kteří nebyli vedeni v evidenci úřadu práce. Nejednalo se tedy o poskytování služeb podle zákona o zaměstnanosti. III. Řízení před městským soudem [5] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu dle části třetí, hlavy II, dílu 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v účinném znění (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel opětovně namítal neurčitost výroku rozhodnutí krajského úřadu a neurčitost oznámení o zahájení řízení, s čímž se žalovaný nevypořádal dostatečně. Rozhodnutí žalovaného stěžovatel považoval za nepřezkoumatelné, neboť žalovaný se nevypořádal se všemi uplatněnými námitkami, zejména s námitkou, že krajský úřad neposoudil, jaký minimální obsah a rozsah musí činnost stěžovatele zahrnovat, aby se již dala považovat za sociální službu. [6] Městský soud se ztotožnil s vypořádáním věci žalovaným a žalobu jako nedůvodnou zamítl. Výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně považoval městský soud za dostatečně určitý, neboť skutková podstata předmětného deliktu je v zákoně vymezena jako poskytování sociálních služeb bez oprávnění. Městský soud považoval za rozhodné, že z rozhodnutí krajského úřadu je zřejmé, za co byla stěžovateli pokuta uložena. Oznámení o zahájení řízení obsahuje všechny zákonné náležitosti. Neuvádí se v něm sice konkrétně, jaké jednání stěžovateli správní orgán vytýkal, zástupci stěžovatele byli nicméně s předmětem řízení seznámeni a podepsali, že obvinění rozumí a nežádají další vysvětlení. Z těchto důvodů měl městský soud za to, že oznámení o zahájení řízení bylo učiněno dostatečně určitě. Městský soud se dále ztotožnil se skutkovými zjištěními správních orgánů. Dokazování považoval za dostatečné. K námitce obsahu a rozsahu poskytovaných služeb městský soud uvedl, že není třeba, aby v rámci vytčených sociálních služeb byly poskytovány všechny zákonem vyjmenované základní služby. Každý klient má jiné potřeby a poskytnutí jednotlivých činností závisí vždy na konkrétním případu. Absence právního hodnocení jednotlivých ustanovení zákona o sociálních službách není podle městského soudu vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí správních orgánů. IV. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [7] Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu včas podanou kasační stížností z důvodů dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [8] V kasační stížnosti stěžovatel zopakoval námitky uplatněné již v žalobě, které se týkaly neurčitosti výroku a oznámení o zahájení řízení. Z obojího musí být zřejmé, jaké konkrétní jednání je stěžovateli vytýkáno. Tuto podmínku však rozhodnutí krajského úřadu nesplňuje. Městský soud se podle stěžovatele s těmito námitkami nevypořádal správně a dostatečně. Podle názoru stěžovatele se žalovaný nevypořádal s některými uplatněnými námitkami a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Námitku nepřezkoumatelnosti řádně nevypořádal ani městský soud. Odůvodnění napadeného rozsudku vztahující se k rozsahu a obsahu poskytovaných sociálních služeb nepovažuje stěžovatel za přesvědčivé. Městský soud nevypořádal námitku týkající se absence právního hodnocení ustanovení zákona, na jejichž základě byla stěžovateli uložena pokuta. [9] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 16. 9. 2014, podle kterého bylo rozhodnutí žalovaného řádně zdůvodněno. Stěžovatel nikdy v průběhu řízení nezpochybnil, že se předmětného deliktu dopustil, pouze hájil názor, že k předmětným činnostem nebyla registrace zapotřebí. V. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti [10] Kasační stížnost je podle ustanovení § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumateln