3 Ads 242/2014 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 242/2014- 28 - text 3 Ads 242/2014 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: Ing. V. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Kadlecem, advokátem se sídlem Tábor, Tyršova 521, proti žalovanému: Rozhodčí orgán Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra České republiky, se sídlem Praha 10, Kodaňská 1441/46, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2010, č. j. ZP-2069/10-ROo, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2014, č. j. 6 Ad 12/2010 – 40, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky (dále též „zdravotní pojišťovna“) platebním výměrem ze dne 4. 1. 2010, č. 206/2009, uložila žalobci pokutu ve výši 15.000 Kč, neboť nesplnil povinnost stanovenou v § 22 odst. 3 písm. a), b) a odst. 4 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění (dále jen „zákon o pojistném na veřejné zdravotní pojištění“), tj. povinnost předložit na vyžádání účetní a jiné doklady, jež jsou rozhodné pro správné stanovení a placení pojistného, a nezatajovat doklady, které má plátce pojistného k dispozici. Zdravotní pojišťovna rozhodnutím ze 4. 1. 2010, č. j. 206-1/2009, taktéž žalobci uložila povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč. Rozhodčí orgán Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra České republiky (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 15. 4. 2010, č. j. ZP – 2069/10 - ROo, zamítl odvolání žalobce. Uvedl, že účelem kontroly byla potřeba zjištění, zda byla v uplynulém období správně stanovena výše odvedeného pojistného, neboť žalobce ve svých přehledech o příjmech a výdajích nedodal úplné údaje. Žalovaný dále podotkl, že k řádnému provedení kontroly bylo nezbytné, aby žalobce předložil požadované doklady a poskytl zdravotní pojišťovně nezbytnou součinnost. To však žalobce odmítl a za to mu byla uložena pokuta. Žalovaný rovněž uvedl, že vzhledem k vznesené námitce promlčení nebylo zahájeno správní řízení o placení dlužného pojistného; zdravotní pojišťovna o námitce promlčení samostatné řízení nevede, posuzuje pouze oprávněnost této námitky. Žalobu proti rozhodnutí žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem z 29. 8. 2014, č. j. 6 Ad 12/2010 - 40, zamítl. Vycházel z toho, že předmětem řízení je přezkum rozhodnutí o uložení pokuty za neplnění nebo porušení povinností podle § 26 zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění. Zabýval se proto pouze otázkou, zda žalobce porušil zákonnou povinnost předložit potřebné doklady. Zdravotní pojišťovna provedla u žalobce dvě kontroly - první ukončila zprávou ze dne 10. 2. 2009, pozdější kontrolu zahájila oznámením ze dne 15. 6. 2009, neboť s ohledem na změny ve výdajích žalobce za zdaňovací období roků 2000 až 2008 získala poznatky k vyměřovacímu základu, k výši pojistného a jeho placení; jednalo se o následnou kontrolu. Dále konstatoval, že žalobce v rámci kontroly uplatnil námitku promlčení. Samotnému provedení kontroly to nijak nebránilo, zdravotní pojišťovna však v návaznosti na tuto námitku nevydala platební výměr na dlužné pojistné a penále. Městský soud byl názoru, že zdravotní pojišťovna nebyla při kontrole povinna postupovat podle správního řádu, neboť ten se obecně použije v řízení ve věcech placení pojistného a penále (např. při vyměřování nedoplatku), ale nevztahuje se na fázi zjišťování správnosti placení pojistného, kdy je prováděna kontrola podle § 26 zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění. Samotné řízení o uložení pokuty se provádí podle správního řádu, neboť zákon o pojistném na veřejné zdravotní pojištění speciální ustanovení o řízení o pokutách neobsahuje. Žalobce však proti procesnímu postupu v řízení o pokutě žádné námitky nevznesl. Městský soud měl za to, že žalobci bylo již na základě přípisů z 15. 6. a 30. 7. 2009 známo, že se jednalo o kontrolu placení pojistného. Skutečnost, že se jednalo o kontrolu období, za nějž již byla dřívější kontrola provedena a uzavřena, nezbavila žalobce povinnosti předložit pověřeným pracovnicím požadované doklady. Městský soud uzavřel, že nesplnil-li žalobce tuto výzvu, uložil mu žalovaný pokutu oprávněně. II. Kasační stížnost Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. V ní uplatnil důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.). Stěžovatel uvedl, že požadované doklady nepředložil, neboť pověřené pracovnice s ním odmítly sepsat protokol podle správního řádu. Podle stěžovatele však městský soud nepřesně uvedl, že požadované doklady nepředložil z důvodu, že nebylo vedeno řízení podle správního řádu. Stěžovatel je názoru, že městský soud tuto námitku nesprávně vyložil a chybně se s ní vypořádal argumentací, že správní řád se nevztahuje na fázi zjišťování placení pojistného, kdy je prováděna kontrola podle § 26 zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění. Stěžovatel připomněl, že požadoval sepsání protokolu, neboť předával konkrétní doklady, jeho požadavek na sepsání protokolu podle správního řádu byl tedy oprávněný, neboť zákon o pojistném na veřejné zdravotní pojištění formu záznamu o předání dokumentů neupravuje. V situaci, kdy bylo sepsání protokolu odmítnuto, nedošlo z jeho strany k porušení právní povinnosti, které by mělo být sankcionováno pokutou. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem Stěžovatel uplatnil kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., aniž k nim podřadil jednotlivé námitky; podle jejich obsahu tak učinil Nejvyšší správní soud sám. Stěžovatel k důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. neuvedl žádné konkrétní námitky, Nejvyšší správní soud se proto tímto důvodem zabýval pouze v rozsahu, v jakém je povinen se jím zabývat ex officio (srov. § 109 odst. 4 a 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud předně neshledal vadu nepřezkoumatelnosti rozsudku. Rozsudek je jako celek srozumitelný, je z něj patrno, jak krajský soud o věcných otázkách uvážil, odůvodnění je v souladu s výrokovou částí rozsudku. Nejvyšší správní soud nezjistil ani žádnou jinou vadu řízení před soudem, a proto uzavírá, že kasační stížnost je ohledně vad podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nedůvodná. Ke kasačnímu důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. podřadil Nejvyšší správní soud námitku, že opomenutím jednání stěžovatele nedošlo k porušení právní povinnosti, a proto uložená sankce nebyla oprávněná. Zákon o pojistném na veřejné zdravotní pojištění obsahuje ve vztahu k pojistnému komplexní úpravu organizačních a procesní aspektů. § 22 tohoto zákona poté kontrolnímu orgánu předepisuje pouze dílčí oprávnění a pravidla postupu. Podrobnější úpravu výkonu kontrolní činnosti již tento zákon neobsahuje a použití subsidiárního předpisu z něj nelze přímo dovodit. Naskýtá se proto otázka, jakými dalšími pravidly by se měl kontrolní orgán při svých postupech řídit. Obdobnou otázkou se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení z 14. 4. 2015, č. j. 9 Ads 24/2014 – 69 (dostupné na www.nssoud.cz). Dospěl k závěru, že na tuto kontrolu se vztahuje zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole (po dobu své účinnosti do 31. 12. 2013). I když rozšířený senát svůj názor zaujal ve vztahu k zákonu č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění a k zákonu č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, lze tyto závěry vzhledem k v principech identické úpravě nepochybně vztáhnout též na právní režim kontrol prováděných podle zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění. Stěžovatel opakovaně poukazuje na to, že od splatnosti pojistného již uplynula promlčecí doba, a že žalovaný kontrolu za uvedené období již provedl a uzavřel. Nesouhlasil proto s tím, že žalovaný znovu provedl kontrolu. Ustanovení § 22 zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění (a ani žádné ustanovení zákona o státní kontrole) ovšem a priori nijak nevylučuje oprávnění zdravotní pojišťovny provést opakovanou kontrolu. Poměrně podrobně a obsáhle se k problematice přípustnosti opakovaných kontrol vyjádřil Nejvyšší správní soud v souvislosti s daňovým řízením a dodatečným vyměřením daně. Postup zdravotní pojišťovny při kontrole výběru pojistného z hlediska svého účelu, zaměření a významu nepochybně vykazuje totožné znaky, Nejvyšší správní soud proto vycházel ze zásad, které sám dříve formuloval právě k opakovaným kontrolám v daňovém řízení. V rozsudku z 15. 9. 2005, č. j. 5 Afs 223/2004 – 89 takto s odkazem na judikaturu Ústavního soudu vyložil, že nelze popřít právo správce provádět opakovaně daňovou kontrolu, z jejího předmětu však musí být patrno, že její zaměření není totožné s předmětem předchozí kontroly (viz. nález Ústavního soudu sp. zn.