5 As 170/2014 — Nejvyšší správní soud

5 As 170/2014- 36 - text 5 As 170/2014 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: RHINOCEROS, a. s., Moskevská 1/14, Most, zastoupeného Mgr. Liborem Kapalínem, advokátem se sídlem Na Příkopě 857/18, Praha, proti žalované: Česká národní banka, Na Příkopě 28, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2014, č. j. 3 A 165/2011 - 81, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal přezkoumání rozhodnutí bankovní rady České národní banky ze dne 19. 5. 2011, č. j. 2011/1668/110, kterým byl zamítnut rozklad stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí České národní banky ze dne 1. 3. 2011, č. j. 2011/2013/570 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“); tímto uložila ČNB stěžovateli podle § 203 odst. 1 a 2 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podnikání na kapitálovém trhu“) ve spojení s § 9 odst. 5 zákona č. 15/1998 Sb., o dohledu v oblasti kapitálového trhu a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění účinném do dne 30. 4. 2004, pokutu ve výši 800 000 Kč za porušení § 45 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném do dne 30. 4. 2004 (dále jen „zákon o cenných papírech“), kterého se dopustil tím, že bez potřebného oprávnění poskytoval hlavní investiční službu podle § 8 odst. 2 písm. a) zákona o cenných papírech, když v období od 17. 7. 2000 do 14. 11. 2003 zprostředkovával uzavření smluv týkajících se investičních instrumentů typu STRIPS mezi společností BÖHM & partner, a.s. a jednotlivými zákazníky a v období od 13. 7. 2000 do 27. 11. 2003 předával jmenované společnosti pokyny týkající se těchto investičních instrumentů. Věcí stěžovatele se Nejvyšší správní soud zabývá již opakovaně; rozsudkem ze dne 9. 10. 2009, č. j. 5 Afs 87/2008 - 139 Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 5 Ca 48/2006 – 94 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dne 4. 5. 2010 zrušil rozsudkem č. j. 5Ca 48/2006 - 175 Městský soud v Praze rozhodnutí Prezidia Komise ze dne 21. 12. 2005, č. j. 10/SoO/2/2004/3, a věc vrátil žalované České národní bance k dalšímu řízení. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přitom přihlížel k právnímu názoru vyjádřeném ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu, resp. rozsudku městského soudu ze dne 4. 5. 2010, č. j. 5 Ca 48/2006 - 175, kterým byly správní orgány v dalším postupu zavázány. II. Argumentace stěžovatele v kasační stížnosti V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že správní orgány nesplnily závazný pokyn Nejvyššího správního soudu, protože neposuzovaly jednotlivé obchodní případy. V řízení dle jeho názoru nebylo vůbec posuzováno, kdo co zprostředkoval. Nepodepsané a neověřené seznamy uzavřených komisionářských smluv zaslané správnímu orgánu údajně ze strany právního nástupce společnosti Böhm & partner, a.s., kterým je společnost ALPHA TEAM, s.r.o., nic takového neprokazují. Rozhodující jsou pouze případné pokyny, které měl učinit stěžovatel. Správní orgány vůbec nezohledňují, že každý jednotlivý případ má svůj vývoj a že každý jednotlivý případ má svá specifika (celá řada věřitelů si uzavření komisionářské smlouvy zajistila sama). Ze seznamů založených ve správním spisu nic takového nevyplývá. Tyto seznamy (pokud byly skutečně vyhotoveny oprávněnou osobou) pouze říkají, kolik smluv evidoval ve svém účetnictví (evidenci) obchodník s cennými papíry. Obchodník s cennými papíry v seznamech evidentně označuje všechny uzavřené smlouvy, a nikoli pouze ty, k jejichž uzavření dal pokyn stěžovatel nebo na jejichž uzavření se stěžovatel nějak podílel. Správní orgány vůbec nezkoumaly, jak se na jednotlivých případech účastnil stěžovatel (viz např. přiložené potvrzení, ze kterého vyplývá, že na konkrétním případu se stěžovatel vůbec neúčastnil). Účast stěžovatele na jednotlivých případech je přitom rozhodujícím kriteriem jak z hlediska posuzování viny, tak z hlediska stanovení sankce. Účast stěžovatele na konkrétních případech nevyplývá ani z výpisů z jeho účtů. Z těchto výpisů vyplývá pouze to, že stěžovatel přijímal půjčky od konkrétních věřitelů. Podle stěžovatele nebyla správně posouzena otázka důvěryhodnosti podkladů dodaných obchodníkem s cennými papíry, a to zejména otázka vlivu sporů mezi stěžovatelem a obchodníkem s cennými papíry. Společnost ALPHA TEAM s.r.o. měla motiv zaslat správnímu orgánu neúplné či nepravdivé podklady, když s obchodníkem s cennými papíry bylo v minulosti vedeno správní řízení. Zájmy obchodníka s cennými papíry a stěžovatele jsou protichůdné (stěžovatel podal civilní žalobu za účelem vypořádání vzájemných nároků, která byla projednávána Krajským soudem v Brně). Stěžovatel opakovaně v průběhu správního řízení zdůrazňoval, že se jako laik obrátil na licencovaného obchodníka s cennými papíry Böhm & Partner, a.s., se kterým uzavřel komisionářkou smlouvu o obstarávání obchodů se zahraničními cennými papíry. Stěžovatel popsal obchodníkovi s cennými papíry svůj záměr a Böhm & Partner, a.s. navrhl způsob, jak by měly transakce a předávání pokynů probíhat. Společnost Böhm & Partner, a.s. byla následně jako licencovaný obchodník s cennými papíry a jako tvůrce a zprostředkovatel vypořádání obchodů mezi stěžovatelem a jeho věřiteli potrestána za svoje jednání rozhodnutím Komise pro cenné papíry. V tomto rozhodnutí se výslovně uvádí, že společnost Böhm & Partner, a. s. zajišťovala podepsání komisionářských smluv o obstarání koupě a prodeje dluhopisu STRIPS a poskytovala třetím osobám informace o obchodu, přijímala peněžní prostředky, zadávala pokyny atd. Požadované dokumenty jsou tak zaslány neúplné a pochybné možná i proto, aby bývalý obchodník s cennými papíry (který by pochopitelně měl jako jediný nést odpovědnost za navržené řešení), neposkytoval důkazy, které by mohly být použity proti němu. Jednání společnosti ALPHA TEAM s.r.o. tak není motivováno jen snahou o zmírnění sankce ze strany správních orgánů, ale také snahou o omezení občanskoprávní (majetkové) odpovědnosti vůči stěžovateli a dalším osobám. Správní orgány (a ani prvoinstanční soud) se dle stěžovatele vůbec nezabývaly otázkou vyvinění. Podle § 9d zákona o dohledu v oblasti kapitálového trhu, platí, že právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Co mohl učinit stěžovatel víc, než že se obrátil na licencovaného obchodníka s cennými papíry Böhm & Partner, a. s., popsal obchodníkovi s cennými papíry svůj záměr a ten navrhl způsob, jak by měly transakce a předávání pokynů probíhat. Pokud by tedy bylo prokázáno, že se v některém konkrétním případu stěžovatel správního deliktu dopustil (což ovšem dosud prokázáno nebylo), tak by s ohledem na výše uvedené za tento delikt stěžovatel neodpovídal. Stěžovatel trvá na tom, že jeho jednání nelze považovat za tzv. trvající správní delikt. Údajný delikt dle stěžovatele v žádném případě nelze hodnotit jako trvající delikt, neboť zde ani v náznaku není přítomen žádný protiprávní stav, který by byl stěžovatelem udržován. Stěžovatel dále trvá na tom, že jeho jednání není vůbec možné hodnotit jako trvající, pokračující anebo opakující se správní delikt, protože tyto pojmy právní úprava správního trestání, na rozdíl od trestního práva, nezná, a proto nelze použít analogii trestním právem k tíži stěžovatele. Zákaz použití analogie ve veřejném právu (a tedy i v právu správním) je obecně přijímán. Někteří významní autoři české právní vědy striktně odmítají jakékoli užití analogie v oblasti veřejného (tedy i správního) práva. Ostatní autoři, kteří užití analogie ve správním trestání připouštějí, však vždy zároveň zdůrazňují, že musí jít nezbytně o případy, kdy její použití není v neprospěch (údajného) pachatele - odpovědné osoby při správním trestání. Judikatura Nejvyššího správního soudu, na kterou se v rozsudku odkazuje, vznikla až několik let po zahájení předmětného správního řízení. Použití této judikatury v posuzovaném případě (tedy použití ex post) narušuje princip právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnuti (viz např. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 1275/10). Použitím institutů trestního práva hmotného byla v neprospěch stěžovatele rozšířena doba stanovená pro zahájení správního řízení ve věci údajného správního deliktu. Správní orgány ukládají stěžovateli pokutu opakovaně ve stejné výši. Správní orgány vůbec neposuzovaly, zda se situace nějak změnila; nezohledňují př