6 Ads 116/2015 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 116/2015- 15 - text 6 Ads 116/2015 - 20 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové, soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudce JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M. T., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 13. října 2014, č. j. X1, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. května 2015, č. j. 42 Ad 31/2014 - 20, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. května 2015, č. j. 42 Ad 31/2014 – 20, s e r u š í a věc s e tomuto soudu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení případu [1] Rozhodnutím žalované ze dne 4. listopadu 2013 č. j. X byl od 14. dubna 2013 žalobci přiznán starobní důchod ve výši 13 732 Kč měsíčně. Námitky žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaná svým rozhodnutím ze dne 13. října 2014 č. j. X1 zamítla. Žalobě proti tomuto rozhodnutí však Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 7. května 2015 č. j. 42 Ad 31/2014-20 vyhověl, rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Právě proti tomuto rozsudku se žalovaná brání kasační stížností. [2] Podstatou sporu je otázka výše starobního důchodu, resp. stanovení dosažené doby pojištění. Žalobce v námitkách i správní žalobě brojil proti tomu, že žalovaná mu pro účely stanovení výše starobního důchodu nezapočetla do dob pojištění část doby, kterou strávil ve vyšetřovací vazbě od 1. ledna 1976 do 15. dubna 1977, ač byl žalobce pravomocně v plném rozsahu zproštěn obžaloby, definitivně rozsudkem Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 20. dubna 1978. Podle žalobce šlo o vazbu neoprávněnou, ostatně byl za ni tehdy Ministerstvem spravedlnosti České socialistické republiky odškodněn částkou 55 389 Kčs. Žalovaná se naopak opírala o § 66 odst. 1 a 7 vyhlášky Federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 128/1975 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení (dále jen „vyhláška“), podle nichž „důchodově zabezpečeni podle předchozích odstavců jsou též obvinění ve vazbě, pokud jsou zařazeni do práce za podmínek uvedených v odstavci 1. Ústav, v němž se vykonává vazba, je povinen do jednoho týdne ohlásit příslušnému orgánu důchodového zabezpečení vzetí do vazby (propuštění z vazby) obviněného, který je poživatelem jakékoliv dávky důchodového zabezpečení.“. Podle žalované tato vyhláška neumožňuje inkriminovanou dobu vazby zhodnotit jako dobu pojištění, neboť v té době žalobce ve vazbě do práce zařazen nebyl. [3] Krajský soud nicméně žalobě, jak již bylo řečeno, vyhověl. Konstatoval, že § 66 odst. 1 a 7 vyhlášky č. 128/1975 Sb. nemůže být aplikován, neboť žalobce byl ve vazbě neoprávněně, a skutečnost, že nebyl zařazen do práce, mu nelze klást k tíži. Vyhláška na takové situace nepamatuje, žalobce pravomocně odsouzen nebyl, proto ani nemohl být soudně rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Podle krajského soudu je zde tedy mezera v právní úpravě, již je nutno překlenout ústavněkonformním výkladem. S ohledem na čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a dobré mravy je podle krajského soudu nutno „dobu neoprávněného omezení osobní svobody, v souvislosti s níž nebylo uhrazeno, ani zpětně, důchodové pojištění v zákonné výši, ... posuzovat jako vyloučenou dobu ve smyslu § 16 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, tj. jako dobu trvání důchodového pojištění bez výdělku“, srovnatelně jako dobu dočasné pracovní neschopnosti dle § 16 odst. 4 písm. a) zákona o důchodovém pojištění; ostatně před vzetím do vazby byl žalobce řádně zaměstnán a jen pro vazbu nemohl v práci pokračovat, poznamenal krajský soud. [4] Pro pořádek nutno dle obsahu spisu uvést, že žalobce byl vzat do vazby 19. března 1975. V té době trval jeho pracovní poměr k dosavadnímu zaměstnavateli (organizaci), a to až do 31. prosince 1975, kdy – jak plyne z evidenčního listu o době zaměstnání a výdělku – skončil. Dobu od 19. března 1975 do 31. prosince 1975 přitom žalovaná bez jakýchkoliv pochybností považuje za dobu zaměstnání, resp. pojištění. Spornou je tak pouze doba od 1. ledna 1976 do 15. dubna 1977, resp. od 30. září 1977 do 6. října 1977, kterou žalobce strávil ve vazbě a kdy nebyl zařazen do práce. II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní [5] V kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu žalovaná (nyní stěžovatelka) s právním názorem krajského soudu vyslovila nesouhlas. Relevantní právní úprava jí neumožňuje dobu vazby, v níž žalobce nebyl zařazen do práce, hodnotit jako dobu vyloučenou; neumožňuje to § 66 odst. 1 a 7 vyhlášky a § 16 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, který taxativně stanoví doby pojištění, které lze hodnotit jako doby vyloučené. Pro daný účel není relevantní ani skutečnost, že žalobce byl rozhodnutím ministerstva spravedlnosti za neoprávněnou vazbu odškodněn. K argumentaci čl. 30 odst. 1 Listiny stěžovatelka poukázala na to, že podle čl. 41 odst. 1 Listiny se lze tohoto základního práva domáhat jen v mezích prováděcích zákonů. Nedostatky zákonné úpravy lze podle ní nahradit jen postupem podle § 4 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, tj. cestou „odstranění tvrdosti zákona“. Stěžovatelka upozornila, že žalobce žádost o odstranění tvrdosti zákona podal a bude o ní rozhodnuto po ukončení soudního řízení. [6] Stěžovatelka s kasační stížností spojila žádost o přiznání odkladného účinku. Této žádosti Nejvyšší správní soud vyhověl a usnesením č. j. 6 Ads 116/2015-11 ze dne 17. června 2015 odkladný účinek kasační stížnosti přiznal. [7] Žalobce se ke kasační stížnosti, stejně jako k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, nevyjádřil. III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [8] Krajský a nyní i Nejvyšší správní soud jsou v posuzované věci konfrontovány s případem přinášejícím řadu složitých právních otázek. Krajský soud se k věci postavil nadmíru stručně: svůj vyhovující rozsudek postavil na předpokladu, že žalobce byl ve vazbě neoprávněně, přitom pro zprošťující rozsudek a odškodnění ještě v 70. letech minulého století na něj nedopadá zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a dále na závěru, že na situaci žalobce relevantní právní úprava nepamatuje, že se tudíž jedná o mezeru v právu, již bylo nutno ve prospěch žalobce překlenout výkladem per analogiam legis [aplikací § 16 odst. 4 písm. a) zákona o důchodovém pojištění], podpořeným v nejobecnější rovině dobrými mravy, principy spravedlnosti a konečně, s alespoň nějakou pozitivněprávní oporou, ústavní garancí základního práva na přiměřené hmotné zabezpečení podle čl. 30 odst. 1 Listiny. [9] Jakkoli se napadený rozsudek může při povrchním pohledu jevit sympaticky jako principiální, nutno připustit, že krajský soud na mnohé z otázek předestřených žalovanou neodpověděl, některé si ani nepoložil, a na ty, jež si položil, odpověděl způsobem neakceptovatelným. Vzhledem k systémovému významu věci je nutno se všemi právními aspekty žalobcova případu zabývat zevrubněji. [10] V dané věci se střetávají dva okruhy právních otázek. První se týká právních garancí osobní svobody jednotlivce, resp. odškodnění za vazbu v situaci, (a) kdy se posléze ukázala být nezákonnou anebo (b) kdy trestní řízení nedospělo k pravomocnému odsuzujícímu rozsudku z důvodu, že trestní stíhání bylo zastaveno anebo došlo ke zproštění obžaloby (což jsou v rovině ústavně garantovaných základních práv dvě odlišné věci, jak bude ukázáno dále). V daném případě je nadto tento okruh právních otázek poznamenán skutečností, že žalobce byl vazebně stíhán v době, kdy docházelo k nespravedlivým postihům a perzekucím ze strany tehdejšího politického režimu, jenž byl zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, dokonce prohlášen protiprávním. Druhý okruh se týká principů a pravidel systému veřejného sociálního, resp. důchodového pojištění, aplikovaných na osoby ve výkonu vazby nebo trestu odnětí svobody, a případných styčných bodů těchto otázek zvláště ve vztahu k náhledu zákonodárce na možnost a vhodnost promítat do důchodového pojištění případnou perzekuci dřívějším politickým režimem. [11] Pokud jde o vazbu, resp. odškodnění za ni, nutno předeslat, že z ústavního pořádku České republiky (čl. 36 odst. 3 Listiny), resp. z platných mezinárodních závazků (zejm. čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nebo čl. 9 odst. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech) plyne pro Českou republiku povinnost odškodňovat pouze vazbu nezákonnou (porušující ústavní nebo mezinárodní právo nebo vnitrostátní trestní právo). Pokud stát podle zákona odškodňuje i vazbu, jež byla jakožto zajišťovací institut trestního řízení na obviněného uvalena v souladu s vnitrostátním prá