6 Afs 105/2014 — Nejvyšší správní soud

6 Afs 105/2014- 60 - text  6 Afs 105/2014 - 63 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje JUDr. Karla Šimky a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: P. K., zastoupené Mgr. Liborem Holemým, advokátem, se sídlem Meziříčská 774, Rožnov pod Radhoštěm, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně č. j. 15285/12-1102-702767 ze dne 11. 10. 2012, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 31 Af 162/2012 - 46 ze dne 16. 4. 2014, t a k t o : I. Kasační stížnost žalovaného s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni jako náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti částku 4.114 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Libora Holemého, advokáta, se sídlem Meziříčská 774, Rožnov pod Radhoštěm. O d ů v o d n ě n í : I. Rozhodnutí krajského soudu [1] Rozsudkem ze dne 16. 4. 2014, č. j. 31 Af 162/2012 - 46, zrušil Krajský soud v Brně rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 11. 10. 2012, č. j. 15285/12-1102-702767, a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Finanční ředitelství svým rozhodnutím zamítlo odvolání žalobkyně a potvrdilo rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 22. 3. 2005, č. j. 59066/05/303917/6388, kterým byla žalobkyni dodatečně doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002 ve výši 653.280 Kč. [2] V odůvodnění napadeného rozsudku dospěl krajský soud k závěru, že se finanční ředitelství neřídilo právním názorem, kterým ho zavázal krajský soud již v rozsudku ze dne 13. 1. 2012, č. j. 31 Af 9/2011 - 226. V napadeném rozhodnutí setrvalo na svém názoru stran kogentnosti pravidel ustanovení § 60 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, s tím, že dohoda o narovnání uzavřená mezi žalobkyní a dalšími subjekty není způsobilá změnit pořadí uspokojovaných pohledávek. Tímto velice stručným konstatováním se finanční ředitelství zcela vyhnulo podstatě problému, který mělo vyřešit. Tím je otázka, zda titulem k vyplacení výtěžku dražby žalobkyni bylo rozhodnutí dražitele, nebo k němu došlo v důsledku soukromoprávních právních jednání, konkrétně smluv o úvěru, resp. zástavních smluv, ve spojení se smlouvami o postoupení pohledávky, případně jiných právních jednání. Tento závěr je pro posouzení věci podle krajského soudu klíčový, neboť v případě, že by finanční ředitelství dospělo k závěru, že titulem pro vyplacení části výtěžku dražby žalobkyni byly soukromoprávní smlouvy, muselo by se zabývat platností těchto smluv z hlediska absolutní neplatnosti, které se žalobkyně dovolává, případně možností modifikace přijetí výtěžku pomocí dohod o narovnání. Různé procesní předpisy, které počítají s prováděním dražeb jako způsobem uspokojení věřitele, přitom řeší rozdělení výtěžku dražby různými způsoby. Jelikož se finanční ředitelství nezabývalo neplatností soukromoprávních právních jednání ani v jiných částech rozhodnutí tak, aby dospělo k závěru o jejich platnosti či neplatnosti, nemohl krajský soud jeho úvahy nahradit vlastními. Jako nedůvodnou posoudil krajský soud námitku, že se finanční ředitelství nesprávně vypořádalo s otázkou posouzení nedobrovolné dražby, když ji v rovině soukromoprávní považovalo za účinnou. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně k ní [3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, ve které uplatnil důvody podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle jeho názoru jsou závěry krajského soudu nesprávné, neboť finanční ředitelství na str. 5 - 7 svého rozhodnutí posoudilo platnost předmětných smluv, nedobrovolných dražeb i dohody o narovnání a zabývalo se i vlivem dohody o narovnání na výši daňové povinnosti žalobkyně. Z výše uvedených částí odůvodnění rozhodnutí, které stěžovatel v kasační stížnosti rozsáhle citoval, je podle něj zřejmé, že finanční ředitelství postupovalo v souladu s právním názorem krajského soudu. Krajský soud tak měl přezkoumat zákonnost uvedených závěrů, což však neučinil. Nevysvětlil v návaznosti na zjištěný skutkový stav, rozhodnou právní úpravu a judikaturu Nejvyššího správního soudu, z jakého důvodu odmítl názor finančního ředitelství a shledal důvodnost jednotlivých žalobních námitek (s výjimkou posouzení nedobrovolné dražby). Tím zatížil svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti. Stěžovatel trvá na závěrech vyjádřených v odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu a navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. [4] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobkyně uvedla, že kasační stížnost neobsahuje konkrétní stížnostní námitku. Stěžovatel konkrétně neuvádí použitý nesprávný právní předpis příp. nesprávnou právní normu jinak správně zvoleného právního předpisu, kterou soud použil na zjištěný skutkový stav. Stěžovatel taktéž konkrétně neuvádí, jakého nesprávného výkladu se měl soud dopustit. Pouze opakuje, že bylo postupováno v intencích právního názoru krajského soudu i Nejvyššího správního soudu. Důvodná podle žalobkyně není ani námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Rozhodnutí finančního ředitelství bylo krajským soudem zrušeno výhradně proto, že se finanční ředitelství neřídilo závazným právním názorem soudu. Je tedy nesprávná úvaha stěžovatele, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný proto, že soud neuvedl, z jakého důvodu odmítl názor stěžovatele. Krajský soud se podle žalobkyně vypořádal se všemi žalobními body, přičemž stěžovatel ani neuvedl, se kterými konkrétními žalobními body se soud nevypořádal. Dále žalobkyně rozporuje vymezení okruhu otázek, kterými se mělo finanční ředitelství zabývat, jak jej provedl stěžovatel. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že finanční ředitelství posoudilo platnost žalobkyní označených smluv, v dalších směrech hodnocení krajského soudu doplňuje a opakuje svá žalobní tvrzení. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [5] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost přípustnou. Stížní bod, ve kterém stěžovatel napadl závěr krajského soudu týkající se nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí, je podřaditelný pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť je namítáno nesprávné posouzení právní otázky přezkoumatelnosti správního rozhodnutí. Rovněž z námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu je zřejmé, v čem stěžovatel tuto vadu spatřuje. [6] Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [7] Pro posouzení důvodnosti kasačních námitek je nutné prvně zopakovat, k čemu zavázaly finanční ředitelství soudy, které již v této věci rozhodovaly. [8] V rozsudku ze dne 2. 12. 2010, č. j. 7 Afs 130/2009 - 200, dospěl zdejší soud k závěru, že všechny orgány veřejné moci byly povinny přihlédnout z úřední povinnosti k argumentaci žalobkyně namítající absolutní neplatnost soukromoprávních úkonů, jež byly podkladem veřejnoprávního rozhodnutí o vyměření daně. Protože se otázkou platnosti smluv o postoupení pohledávek, jakož i otázkou existence těchto pohledávek a zástavních práv je zajištujících, v dosavadních řízeních žádný orgán nezabýval, a zároveň nebyla argumentace žalobkyně zjevně absurdní nebo nepřípadná, zrušil zdejší soud rozsudek krajského soudu a zavázal jej zrušit rozhodnutí finančního ředitelství. Uvedl, že v dalším řízení musí finanční ředitelství jako předběžné otázky posoudit platnost a účinky všech relevantních soukromoprávních úkonů. Dospěje-li k závěru, že určitý soukromoprávní úkon byl absolutně neplatný, neznamená to ještě a priori, že takový úkon je irelevantní z daňového hlediska. Dále si finanční ředitelství musí učinit úsudek, jak je třeba nahlížet na nedobrovolné dražby provedené podle ust. § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných dražbách“). Stejně tak nelze v rovině soukromoprávní pominout existenci pravidel pro uspokojení dražebních věřitelů, jak jsou upravena v ust. § 60 zákona o veřejných dražbách. Finanční ředitelství však musí rovněž zvážit, zda a popřípadě jaký vliv měla na výši daňové povinnosti žalobkyně její následná dohoda o narovnání s jejími údajnými dlužníky a zda se zpětnými účinky nevedla k modifikaci způsobu uspokojení, který předvídá ust. § 60 odst. 2 zákona o veřejných dražbách, na základě projevu smluvních stran, které si dohodou o narovnání chtěly zpětně uspořádat své vztahy. Krajský soud následně výše uvedené pokyny převzal do svého rozsudku ze dne