6 As 171/2014 — Nejvyšší správní soud

6 As 171/2014- 46 - text 6 As 171/2014 - 50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: JUDr. Ing. J. P., proti žalovanému: policejní prezident Policie České republiky, se sídlem Policejní prezidium ČR, Strojnická 27, Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 4. 2013, č. j. PPR-1477-6/ČJ-2013-990131, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2014, č. j. 57 A 51/2013 - 56, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobci s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Dne 29. 9. 2011 bylo vydáno rozhodnutí ve věcech služebního poměru, kterým byl žalobce dne 30. 9. 2011 vyjmut podle § 34 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, (dále jen „zákon o služebním poměru“) ze zálohy pro přechodně nezařazené a dne 1. 10. 2011 ustanoven podle § 20 odst. 1 písm. b) zákona o služebním poměru na služební místo vrchní komisař Krajského ředitelství Policie (dále jen „KŘP“) Plzeňského kraje, náměstek ředitele krajského ředitelství pro vnější službu, odbor služby pro zbraně a bezpečnostní materiál s místem služebního působiště v Plzni, a zároveň mu byl přiznán osobní příplatek podle § 122 zákona o služebním poměru ve výši 3.000 Kč. [2] Z důvodu rušení některých služebních míst na KŘP Plzeňského kraje v Plzni podal žalobce dne 29. 10. 2012 žádost (datovanou dnem 24. 10. 2012) o převedení na jiné služební místo ve stejné služební hodnosti podle § 25 odst. 4 zákona o služebním poměru, organizační jednotku, odbor hospodářské kriminality služby kriminální policie a vyšetřování útvaru KŘP Plzeňského kraje s místem služebního působiště v Plzni (místo, kde byl v minulosti služebně zařazen - ve funkci vedoucího odboru hospodářské kriminality Plzeňského a Karlovarského kraje, kde mu byl dne 31. 12. 2010 přiznán osobní příplatek ve výši 6.000 Kč). V požadovaném zařazení žalobce uvedl osobní příplatek podle § 122 zákona o služebním poměru: 6.000 Kč. [3] Rozhodnutím ředitele KŘP Plzeňského kraje (dále jen „prvoinstanční orgán“) ve věcech služebního poměru ze dne 17. 12. 2012, č. j. 3759/2012 byl dne 31. 12. 2012 žalobce odvolán podle § 25 odst. 4 zákona o služebním poměru ze služebního místa vrchní komisař KŘP Plzeňského kraje, náměstek ředitele krajského ředitele pro vnější službu, odbor služby pro zbraně a bezpečnostní materiál, a dnem 1. 1. 2013 ustanoven podle § 20 odst. 3 písm. a) zákona o služebním poměru na služební místo vrchní komisař KŘP Plzeňského kraje, náměstek ředitele krajského ředitelství pro službu kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality s místem služebního působiště v Plzni. Současně mu byla podle § 117 zákona o služebním poměru započtena doba praxe v rozsahu 25 let a 122 dnů a nebyl přiznán podle § 122 zákona o služebním poměru osobní příplatek. [4] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce podle § 190 odst. 1 zákona o služebním poměru odvolání. Policejní prezident rozhodnutím ze dne 5. 4. 2013, č. j. PPR-1477/ČJ 2013-990131, odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí prvoinstančního orgánu potvrdil. [5] Žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 4. 2013, č. j. PPR-1477-6/ČJ-2013-990131 (dále jen „napadené rozhodnutí“). [6] Žalobce nesouhlasil se závěry žalovaného (potvrzujícími názor prvoinstančního orgánu), že osobní příplatek není možno přiznat, neboť popis služební činnosti na novém služebním místě je zcela odlišný od jeho původního popisu služebních činností, které žalobce vykonával do 31. 12. 2012 a není proto možné vycházet ze závěru, že výkon služby na novém služebním místě bude žalobcem od prvopočátku plněn v mimořádném rozsahu a kvalitě, jak vyžaduje ustanovení § 122 odst. 1 zákona o služebním poměru. Žalobce naopak uvedl, že mu byla ke dni 1. 10. 2011 započítaná praxe v rozsahu 24 let a 30 dnů, kterou získal působením na pracovištích, kde se zabýval vyšetřováním, a to ve funkcích vyšetřovatele Městského úřadu vyšetřování v Plzni, vyšetřovatele Odboru hospodářské kriminality krajského úřadu vyšetřování v Plzni, zástupce vedoucího Odboru hospodářské kriminality krajského úřadu vyšetřování v Plzni, dále také vedoucí jednoho z oddělení služby kriminální policie a vyšetřování, tehdy Západočeského kraje, či vedoucí Odboru hospodářské kriminality služby kriminální policie a vyšetřování Západočeského kraje v Plzni (kde mu byl přiznán osobní příplatek ve výši 6.000 Kč). Žalovaný a prvoinstanční orgán vycházejí z domněnky, že žalobce po více jak dvacetileté praxi při vyšetřování hospodářské trestné činnosti nebude plnit výkon služby v mimořádném rozsahu a kvalitě ve smyslu ustanovení § 122 odst. 1 zákona o služebním poměru. Jelikož ustanovení § 122 odst. 1 zákona o služebním poměru stanoví, že rozhodnutí o přiznání, změně nebo odejmutí osobního příplatku musí být písemně odůvodněno, měl žalovaný, resp. prvoinstanční orgán, který žalobci osobní příplatek nepřiznal, o odejmutí osobního příplatku vydat odůvodněné rozhodnutí. O odejmutí osobního příplatku tak bylo rozhodnuto v rozporu se zákonem o služebním poměru. Ze soudní praxe plyne, že nenároková složka platu se může stát nárokovou, neboť osobní příplatek jako nenároková složka platu se v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jeho přiznání a výši stává složkou nárokovou. [7] Krajský soud vycházel ze skutečnosti, že prvoinstanční orgán svým rozhodnutím ze dne 29. 9. 2011, č. j. 6234/2011, žalobci přiznal osobní příplatek podle § 122 zákona o služebním poměru ve výši 3.000 Kč. Pokud tedy chtěl přiznaný osobní příplatek následně odejmout, bylo jeho povinností, v souladu s ustanovením § 122 odst. 1 věta druhá zákona o služebním poměru, o odejmutí osobního příplatku rozhodnout. Takový výrok však prvoinstančního rozhodnutí neobsahuje. Podle § 122 odst. 1 zákona o služebním poměru lze osobním příplatkem ocenit výkon služby v mimořádné kvalitě nebo rozsahu. Z toho krajský soud vyvozuje, že „osobním příplatkem je oceňován „výkon služby“ v mimořádné kvalitě nebo rozsahu nikoli „výkon služebního místa“ v této kvalitě a rozsahu. Co je nutné rozumět pod pojmem „výkon služby“ pak vymezuje ustanovení § 1 odst. 4 zákona o služebním poměru. Z tohoto důvodu je nutné dospět k závěru, že toliko změna služebního místa nemůže mít sama o sobě vliv na přiznanou výši osobního příplatku. „Výkon služby“ je pojmem nadřazeným pojmu „výkon služebního místa“, tj. pojmu definovanému v ustanovení § 19 odst. 1 zákona o služebním poměru. Změnou služebního místa tak bez dalšího nedochází ke změně kvality nebo rozsahu výkonu služby. Je-li příslušník v souvislosti s přiznaným osobním ohodnocením kvalifikován jako osoba vykonávající službu v mimořádné kvalitě nebo rozsahu, nepřestává takovou osobou být toliko z toho důvodu, že je ustanoven na jiné služební místo“. Ke stejnému závěru dospěl krajský soud i na základě systematiky zákona o služebním poměru. Změny služebního poměru jsou uvedeny v části druhé hlavě II zákona o služebním poměru, zatímco služební příjem a odměna za služební pohotovost až v části osmé téhož zákona. „Z žádného ustanovení zákona o služebním poměru přitom nevyplývá, že by v případě odvolání příslušníka z dosavadního služebního místa a jeho ustanovení na jiné služební místo automaticky ze zákona docházelo k odnětí již přiznané výše osobního příplatku.“ Zákon o služebním poměru vychází z kontinuity přiznané výše osobního příplatku. Pokud by chtěl správní orgán v souvislosti se změnou služebního místa změnit výši osobního příplatku, nemohl by vycházet toliko z kritéria „prosté odlišnosti popisu služebních činností na původním a novém služebním místě“, ale musel by učinit závěr, že výkon služby na jiném služebním místě již nebude umožňovat „výkon služby v mimořádné kvalitě nebo rozsahu“, resp. v takové kvalitě nebo rozsahu jako na dosavadním služebním místě. V této souvislosti odkázal krajský soud na ustanovení § 112 odst. 3 věta druhá zákona o služebním poměru, z něhož vyvodil, že pokud by s novým služebním místem byla spojena služba „jiné nebo nesrovnatelné složitosti, jiné odpovědnosti a namáhavosti, vykonávaná v jiných nebo nesrovnatelných podmínkách služby, při jiných nebo nesrovnatelných schopnostech a způsobilosti k výkonu služby, při jiné nebo nesrovnatelné služební výkonnosti a možných výsledcích ve výkonu služby“, bylo by možné uvažovat o změně výše přiznaného osobního příplatku. O tom však správní orgány vůbec neuvažovaly. Krajský soud dále poukázal na skutečnost, že žalobce byl odvolán ze služebního místa „vrchní komisař“ a ustanoven do služebního místa „vrchní komisař“, vždy v pozici „náměstek ředitele KŘ“, a to pouze s tím