6 Azs 296/2014 — Nejvyšší správní soud

6 Azs 296/2014- 34 - text 6 Azs 296/2014 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: D. J., zastoupeného JUDr. Ing. Bystríkem Buganem, advokátem, se sídlem Pod Bruskou 136/6, 118 00 Praha 1, proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2014, č. j. CPR-6311-2/ČJ-2014-930310-V283, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2014, č. j. 2 A 44/2014 - 41, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Dne 3. 10. 2013 byl žalobce kontrolován Policií ČR na adrese Vinohradská 87/133, v Praze 2, při rekonstrukci bytového domu, kde byl přistižen v prostorách 1. patra stavby při výkonu pracovní činnosti zedník, konkrétně štukoval omítky, na sobě měl pracovní oděv a pracovní pomůcky. Jelikož nebyl schopný předložit žádný doklad, který by ho opravňoval k činnosti, kterou zde vykonával, byl zajištěn a bylo s ním zahájeno správní řízení o správním vyhoštění ve smyslu § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a sepsán protokol o vyjádření účastníka řízení. Po provedení dalšího šetření Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy (dále jen „krajské ředitelství Policie“) rozhodnutím ze dne 17. 3. 2014, č. j. KRPA-375056-14/ČJ-2013-000022, uložilo žalobci správní vyhoštění se zákazem vstupu na území členských států Evropské unie po dobu 1 roku. Důvodem vyhoštění z území České republiky dle § 119 odst. 1 písm. b/bod 3 zákona o pobytu cizinců bylo zjištění, že žalobce provozoval výdělečnou činnost podléhající dani bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu, konkrétně vykonával zednické práce bez oprávnění k provozování řemeslné živnosti – zednictví dle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“), ačkoli vlastnil toliko oprávnění k výkonu volné živnosti v oboru „přípravné a dokončovací stavební práce, specializované stavební činnosti“. Žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 7. 2014, č. j. CPR-6311-2/ČJ-2014-930310-V283, zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí krajského ředitelství Policie potvrdil. [2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud) především pro neúplné a nedostatečné zjištění skutkového stavu věci, neboť není pravdou, že by vykonával zednické práce bez potřebného oprávnění či uděleného pracovního povolení. Pro společnost Stavomak s.r.o. (dále jen „objednatel“) vykonával pouze přípravné a dokončovací práce, na něž má živnostenské oprávnění, ale jelikož se špatně vyjadřuje v českém jazyce, považuje všechny práce ve stavebnictví za „zedničinu“. Při sepisování protokolu v řízení před správním orgánem přesně nerozuměl kladeným otázkám a nebyl poučen o možnosti žádat tlumočníka. Správní orgán nezjistil skutkový stav, o kterém nejsou pochybnosti, a jeho vyhoštění je navíc nepřiměřeným zásahem do jeho osobního a rodinného života. [3] Městský soud se zabýval především námitkou, že rozhodnutí žalovaného spočívá na neúplném a nesprávném zjištění skutkového stavu, neboť žalobce tvrdí, že skutečně nevykonával zednické práce bez uděleného pracovního povolení i živnostenského listu. Po prostudování správního spisu dospěl k závěru, že toto tvrzení žalobce není pravdivé. Z objednávek a faktur ve spise jasně vyplývá, že žalobce fakturoval objednateli za provedené zednické práce, které navíc přesně specifikoval. Neobstojí tudíž tvrzení, že všechny práce ve stavebnictví považuje za zedničinu, když uváděl konkrétní zednické práce, které vykonával. Jednotlivé zednické práce byly ve fakturách a smlouvách (a dalších dokumentech) přesně popsány, konkrétně „strojní omítky“ na stavbě Praha 1, Soukenická (dle zápisu o předání díla žalobcem objednateli ze dne 31. 8. 2012 na základě smlouvy č. 15/2012 ze dne 1. 6. 2012), „soklová omítka a jádrová omítka“ (faktura č. 20120001 ze dne 30. 7. 2012 na základě objednávky č. 15/2012 ze dne 1. 6. 2012), „perlinka + lepidlo a omítky“ (objednávka č. 18/2013) a „oprava špalet“ (dle smlouvy č. 20/2013 ze dne 3. 10. 2013). Stejně tak v protokolu o vyjádření účastníka správního řízení žalobce výslovně uvedl, že štukoval omítky v prvém patře domu, a to poté, co byl dle úředního záznamu ze dne 3. 10. 2014 Policie ČR kontrolován na stavbě v Praze 2 – Vinohrady, Vinohradská 87/133. Zde také dle úředního záznamu pracoval jako zedník, kdy štukoval omítky, měl na sobě pracovní oděv a pomůcky ke štukování. Tato skutečnost je potvrzena také kontrolním listem docházky ze dne 3. 10. 2013 na stavbě v Praze 2, Vinohradská 87, neboť ve třetím řádku je uveden žalobce vykonávající zednické práce a k tomu připojen jeho podpis. Ze správního spisu také vyplývá, že před sepsáním protokolu se žalobcem došlo k jeho poučení o možnosti mít tlumočníka, kterého však z důvodu porozumění jazyku, v němž je řízení vedeno, nepožadoval. Žalobce navíc na všechny otázky konkrétně odpovídal a nikdy nesdělil správnímu orgánu, že by jim nerozuměl. Protože i co se týče zednických prací, odpovídal žalobce konkrétně, o jaké práce šlo a na jaké části domu je vykonával, neztotožnil se městský soud s námitkami, že žalobce se špatně vyjadřuje v českém jazyce a veškeré práce ve stavebnictví považuje za zedničinu. Ani tvrzení, že pokud byly ve smlouvě uzavřené mezi ním a objednatelem ze dne 3. 10. 2013 č. 20/2013 uvedeny zednické práce, jednalo se nejspíše o vzorovou smlouvu, která nebyla náležitě upravena, městský soud nepřisvědčil, neboť samotný předmět díla v ní byl přesně doplněn a rozveden, takže musela být patřičně upravena. S ohledem na rozsáhlou dokumentaci o činnosti žalobce pro objednatele, kde byly vykonávané práce přesně popsány, bylo v řízení před správními orgány bezpečně zjištěno, že v letech 2012 a 2013 vykonával žalobce pro objednatele zednické práce, na které neměl živnostenské oprávnění. Bylo tudíž zbytečné provádět další důkazy výslechem jednatelů objednatele, které žalobce navrhoval až v odvolání. Bez pochyb také vyplývá jak z živnostenského oprávnění, které bylo žalobci uděleno Úřadem městské části Praha 8, tak ze sdělení Odboru živnostenského a občanskoprávního Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 16. 1. 2014, že obsahem volné živnosti v oboru přípravné a dokončovací práce, specializované stavební činnosti v rozsahu, ve kterém bylo živnostenské oprávnění žalobci uděleno, nejsou práce zednické, stavebně - tesařské, pokrývačské, kamnářské, obkladačské, štukatérské, malířské, lakýrnické a práce další, které jsou předmětem řemeslných živností, tedy i práce omítkářské. Jak k zednickým pracím, pracím štukatérským a omítkářským žalobce nemá živnostenské oprávnění, a dle jeho výpovědi, nemá ani povolení k výkonu těchto prací. Městský soud nepřisvědčil ani argumentům, že se správní orgán rozhodující o správním vyhoštění nezabýval zásahem správního vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce dle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Jak žalovaný tak prvostupňový správní orgán této povinnosti náležitě dostáli, neboť z obou rozhodnutí plyne, že posoudili „závažnost jednání žalobce, délku jeho pobytu na území České republiky, délku jeho porušování právních předpisů na území České republiky, a zdravotním stavem, rodinnými vztahy a vztahy společenskými a kulturními na území České republiky, kdy žalobce výslovně uvedl, že se žádným občanem ČR či EU nežije ve společné domácnosti, naopak uvedl existující vztahy ve své vlasti, kde žije jeho matka a šest sourozenců, má tedy kam se vrátit. Uvedl, že mu nic nebrání ve vycestování do vlasti, na území České republiky chce pouze žít a pracovat z důvodu, že v jeho vlasti není práce. Když byl dotázán na to, zda ke své výpovědi chce ještě něco dodat, uvedl že nikoliv, jak vyplývá, že s ním v sepsaném protokolu neuvedl žádné sociální a kulturní vazby na Českou republiky, i když tuto možnost uvést mohl, a z toho nutno vycházet, že žádné zásadní kulturní či sociální vazby k České republice nemá, tyto vazby omezují pouze na vazby ekonomické, a to z důvodu, že na území jeho vlasti není práce, a on musí živit jak svoji matku, tak šest svých sourozenců“. Městský soud proto uzavřel, že v napadeném rozhodnutí neshledal nezákonnost. II. Kasační stížnost a další podání účastníků řízení [4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl v záhlaví označený rozsudek městského soudu, kterým byla jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného zamítnuta z výše nastíněných důvodů. Stěžovatel svou kasační stížnost opírá o důvody uvedené v § 103 odst.