7 As 101/2014 — Nejvyšší správní soud

7 As 101/2014- 76 - text 7 As 101/2014 - 81 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Lesní společnost Ledeč nad Sázavou, a. s., se sídlem Hrnčíře 2, Ledeč nad Sázavou, zastoupený JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Lesy České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, zastoupená JUDr. Romanem Poláškem, advokátem se sídlem Trojanova 12, Praha 2, v řízení o kasačních stížnostech žalovaného a osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2014, č. j. 62 Af 20/2013 – 79, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2014, č. j. 62 Af 20/2013 - 79 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2014, č. j. 62 Af 20/2013 - 79, bylo zrušeno rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže [dále jen „stěžovatel a)“] ze dne 22. 2. 2013, č. j. ÚOHS-R155/2012/VZ-3329/2013/310/IPs, kterým byl zamítnut rozklad žalobce (dále jen „účastník řízení“) a potvrzeno rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 7. 5. 2012, č. j. ÚOHS-S624/2011/VZ-4966/2012/550/MLa, v části týkající se veřejné zakázky „Provádění lesnických činností s prodejem dříví při pni – rok 2012+“ č. 39 „SÚJ 155601 – Ledeč nad Sázavou“, č. 40 „SÚJ 155602 – Světlá nad Sázavou“, č. 45 „SÚJ 163252 – Lanškroun“, č. 47 „SÚJ 164203 – Polička“ a č. 50 „SÚJ 170373 – Hořice“. Současně bylo napadeným rozhodnutím správní řízení o přezkumu úkonů zadavatele v částech veřejné zakázky „Provádění lesnických činností s prodejem dříví při pni – rok 2012+“ č. 34 „SÚJ 145501 – Náměšť nad Oslavou“, č. 35 „SÚJ 148300 – Třebíč“ a č. 71 „SÚJ 197212 Tábor“ zastaveno. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že jestliže byly podány námitky, jejichž předmětem bylo zpochybnění nabídkových cen v tom směru, že se jedná o mimořádně nízké nabídkové ceny, muselo být předmětem rozhodnutí o námitkách řádné vypořádání této otázky a jeho řádnost pak musela být předmětem přezkumu stěžovatelem a). Spor je tedy o to, zda obstojí vypořádání námitek účastníka řízení týkajících se mimořádně nízkých nabídkových cen osobou zúčastněnou na řízení, která byla zadavatelem [dále jen „stěžovatel b)“], resp. zda obstojí závěr, k němuž dospěl stěžovatel a). Tvrdil-li účastník řízení v námitkách, že některé nabídky obsahovaly mimořádně nízké nabídkové ceny, pak by stěžovatel b) postupoval v souladu s ust. § 111 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), pouze tehdy, pokud by se k této otázce konkrétním způsobem vyjádřil. Nevyhověl-li námitkám, pak musel srozumitelně vysvětlit, proč je nepovažuje za důvodné. Nutně by se v takovém případě musel vypořádat s konkrétními důvody, které účastník řízení v námitkách proti tvrzeným pochybením stěžovatele b) uváděl, a to tak, aby jak uchazečům, tak i stěžovateli a) pro účely následného přezkumu jeho úkonů, bylo najisto postaveno, z jakých konkrétních věcných důvodů jim nevyhovuje. Na stěžovateli a) pak bylo, aby se zabýval obsahem námitek a obsahem rozhodnutí o nich z toho pohledu, zda byly podány s dostatečně konkrétním a srozumitelným zdůvodněním, zda rozhodnutí o námitkách materiálně vyčerpalo veškerý předmět námitek, zda důvody uvedené v rozhodnutí o námitkách jsou srozumitelné a vzájemně konzistentní a zda odpovídají zjištěním, která stěžovatel b) v dostatečné míře, jež odpovídala konkrétnosti námitkových argumentů a okolnostem podání nabídek, učinil. Nic takového ovšem stěžovatel a) neučinil, a proto otázka mimořádně nízkých nabídkových cen nebyla věcně vypořádána. Stěžovatel a) se na straně jedné poměrně podrobně snažil v rozhodnutí v rovině teoretické nalézt svoji pozici ve vztahu k přezkumu postupu hodnotící komise podle ust. § 77 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, na straně druhé však žádný přezkum fakticky neprovedl. Jestliže ust. § 111 odst. 1 citovaného zákona ukládá zadavateli písemně rozhodnout o tom, zda námitkám vyhovuje či nikoliv, s uvedením důvodu, pak obstojí jen takové rozhodnutí o námitkách, v němž je konkrétní věcný důvod obsažen. Na stěžovateli a) pak je, aby posoudil dodržení ust. § 111 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách a z případného nedodržení dovodil v řízení podle ust. § 112 a násl. citovaného zákona odpovídající právní závěr. Stěžovatel a) však fakticky rezignoval na přezkum povinnosti stěžovatele b) řádně odůvodnit rozhodnutí o námitkách a navíc nemohl ani dovodit, že hodnotící komise správně dospěly k závěru, že nabídkové ceny nejsou mimořádně nízké. Krajský soud tedy vyhodnotil žalobu jako důvodnou, zčásti pro nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu nesprávného výkladu ust. § 111 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách v otázce potřeby vyčerpat obsah námitek, byť byly podány z důvodu mimořádně nízkých nabídkových cen, a zčásti z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů souvisejících s naplněním zákonných podmínek. Pokud jde o žalobní argumentaci, kterou účastník řízení vyjádřil nesouhlas se závěrem stěžovatele a) ohledně opožděnosti námitek týkajících se nekorektně stanoveného hodnotícího kritéria, ohledně zmatečnosti v určení hodnotících kritérií a nejasného vymezení předmětu veřejné zakázky, tu krajský soud neshledal důvodnou. V této dílčí otázce stěžovatel a) rozhodl přezkoumatelným způsobem, přitom aplikoval správný právní předpis, v jeho mezích správnou právní normu a na zjištěný skutkový stav ji aplikoval odpovídajícím způsobem. Pokud ani účastník řízení nezpochybnil, že lhůtu podle ust. § 110 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách nestihl, neboť námitky uplatnil až po rozhodnutích stěžovatele b) o výběru nejvhodnější nabídky, pak rozhodující bylo posouzení, zda námitky směřovaly proti rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky nebo směřovaly ke zpochybnění stanovení zadávacích podmínek. Tvrzené nekorektní stanovení hodnotícího kritéria, zmatečnosti v určení hodnotících kritérií a nejasné vymezení předmětu veřejné zakázky muselo být účastníku řízení patrno již ze zadávací dokumentace. Přitom v této souvislosti stěžovateli b) po hodnocení nabídek vytýkal pouze to, že konstrukce nabídkové ceny vylučovala možnost provedení objektivního hodnocení z důvodu principiálně nesprávné konstrukce nabídkové ceny, kterou by bylo možné zhojit pouze vyloučením jedné z jejich komponent (ceny dříví). Krajský soud se ztotožnil se závěrem stěžovatele a), podle něhož názor, že v této dílčí položce jde o příjem stěžovatele b), nikoli o jeho výdaj, musel účastník řízení zastávat již v době, kdy se seznámil se zadávacími podmínkami a kdy sám konstruoval svoji nabídku. To, co bylo účastníkem řízení po rozhodnutích o výběru nejvhodnější nabídky stěžovateli b) vytýkáno, tedy nebylo podle obsahu námitek důsledkem konkrétního provádění hodnocení, nýbrž důsledkem toho, jak byla pravidla pro hodnocení stanovena, a ta byla součástí zadávacích podmínek. Brojil-li proti nim účastník řízení až po rozhodnutích stěžovatele b) o výběru nejvhodnější nabídky, stalo se tak skutečně opožděně. V této části tedy žaloba podle názoru krajského soudu důvodná není. Krajský soud se dále zabýval tvrzením účastníka řízení, který ve vztahu k II. výrokové části napadeného rozhodnutí zpochybňoval, že zrušení zadávacího řízení stěžovatelem b) v částech veřejné zakázky č. 34, 35 a 71 nemohlo být důvodem bezpředmětnosti jeho návrhu, a tedy důvodem pro zastavení řízení. Podle názoru krajského soudu stěžovatel a) obecně mohl v řízení podle ust. § 112 a násl. zákona o veřejných zakázkách aplikovat pravidla podle ust. § 66 odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Samostatnou otázkou však je, zda v tomto konkrétním případě byly k jeho aplikaci důvody, tj. zda se skutečně návrh účastníka řízení na zahájení řízení o přezkum úkonů zadavatele poté, co stěžovatel b) příslušná zadávací řízení zrušil, stal žádostí zjevně bezpředmětnou. Krajský soud dospěl k závěru, že má-li být výsledkem řízení o přezkum úkonů zadavatele, které bylo zahájeno na návrh, uložení nápravného opatření podle ust. § 118 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách a zároveň jestliže v případě zrušení zadávacího řízení zadavatelem nelze nápravné opatření podle citovaného ustanovení uložit, pak je naplněna podmínka podle ust. § 118 odst. 5 písm. a) zákona o veřejných zakázkách a návrh je třeba zamítnout. Vzniklou procesní situaci tedy měl stěžovatel a) vyřešit zamítnutím návrhu podle citovaného ustanovení, tedy podle normy speciální, a nikoli zastavením řízení podle normy obecné (§ 66 odst. 1 správního řádu). Za tohoto stavu nemůže obstát výroková část II. napadeného rozhodnutí o z