7 As 20/2015 — Nejvyšší správní soud

7 As 20/2015- 53 - text 7 As 20/2015 - 58 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudkyň Mgr. Jitky Zavřelové a JUDr. Elišky Cihlářové v právní věci navrhovatele: Ing. M. H., zastoupen JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., advokátem se sídlem Pod Vilami 747/10, Praha 4, proti odpůrkyni: obec Vrané nad Vltavou, se sídlem Březovská 112, Vrané nad Vltavou, zastoupena JUDr. Alešem Kolářem, advokátem se sídlem Rumunská 29, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2015, č. j. 50 A 24/2014  189, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Navrhovatel j e p o v i n e n zaplatit odpůrkyni na náhradě nákladů řízení částku 8.228 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce odpůrkyně JUDr. Aleše Koláře, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 1. 2015, č. j. 50 A 24/2014  189, zamítl návrh navrhovatele (stěžovatele) na zrušení Územního plánu Vraného nad Vltavou ze dne 6. 8. 2014 vydaného jako opatření obecné povahy č. 1/2014/OOP, a to v části bodů 1 až 5 týkajících se pozemků p. č. 295/3 a st. p. 500 v katastrálním území Vrané nad Vltavou (dále jen „pozemky stěžovatele“) a současně rozhodl o náhradě nákladů. Krajský soud se v odůvodnění rozsudku nejprve zabýval přezkoumatelností rozhodnutí o námitce podané stěžovatelem. Konstatoval, že námitka rozporu se zadáním územního plánu je vypořádána odkazem na požadavky zadání, které vyžadují provedení kategorizace ploch, u nichž lze předpokládat možnost změny rekreačních objektů na stavby pro trvalé bydlení. Na odkaz stěžovatele na zařazení pozemku p. č. 323/2 do plochy SR pak odůvodnění reaguje argumentem o respektování stávajícího charakteru sporných pozemků. Odůvodnění obsahuje též argument nutností zohlednit možnosti obsluhy území stávajícími nebo navrhovanými komunikacemi. Krajský soud tudíž uzavřel, že odpůrkyně se zabývala vznesenými námitkami stěžovatele a v odůvodnění napadeného územního plánu se s nimi vypořádala, byť vyjádřil pochybnost o přesvědčivosti užitých argumentů zejména v části namítaného odlišného zacházení. Krajský soud se dále zabýval námitkou rozporu územního plánu s jeho zadáním, které nepřisvědčil. Uvedl, že zadání požadovalo po pořizovateli, aby provedl inventuru veškerých pozemků v katastrálním území obce a rozřadil je podle jejich charakteru do ploch, jež přestavbu rekreačních objektů na stavby trvalého bydlení umožňují, a ploch, které toto neumožňují. Tomuto zadání přitom územní plán vyhovuje a je s ním v souladu. K tvrzenému zásahu do vlastnických práv stěžovatele krajský soud předeslal, že v procesu územního plánování k takovým zásahům zcela pravidelně dochází, přičemž otázka případné náhrady tímto procesem vyvolaného omezení vlastnického práva není součástí procesu přijetí opatření obecné povahy a ani součástí jeho případného soudního přezkumu. Dodal, že v procesu územního plánování dochází k vážení řady zájmů soukromých i veřejných, přičemž výsledkem tohoto procesu musí být rozhodnutí o upřednostnění některých zájmů před jinými při zachování právem předvídané proporcionality a ochrany základních práv před svévolnými a excesivními zásahy. V daném případě krajský soud neshledává, že by zařazení pozemků stěžovatele mezi pozemky, na nichž není přípustné přestavět rekreační objekt na objekt pro trvalé bydlení, neslo známky svévole a diskriminačního přístupu a že by nějak vybočovalo z mezí uvážení, jež obci jako samosprávnému územnímu celku náleží. Důvody, proč jiné pozemky (pozemky p. č. 365/8, 365/7, 327/3 a 323/1) byly zařazeny do jiné kategorie umožňující rekolaudaci rekreačních objektů, považuje krajský soud za racionální. V té souvislosti poukázal na návaznost těchto pozemků na část obce zastavěnou objekty pro trvalé bydlení (označovanou jako U Nové Březové) a zdůraznil, že takové pozemky mají nejlepší předpoklady pro ekonomicky efektivní zajištění veškeré nezbytné dopravní a technické infrastruktury. Z hlediska územního plánování je pak podle krajského soudu návaznost dotčeného pozemku na stávající obytnou zástavbu významným kritériem, které je přímým promítnutím požadavku na vytváření podmínek pro soudržnost společenství obyvatel území jako jednoho z pilířů územního plánování. K zařazení pozemků p. č. 323/2 a 338/3, které přímo nesousedí s pozemkem komunikace, krajský soud uvedl, že je na uvážení obce, jak nastaví maximální hranici možného rozrůstání zastavěného území. Uváděné pozemky se podle krajského soudu nacházejí v situaci hraniční, kdy sice ještě přiléhají k souvislé urbanizované ploše, avšak jsou již v její okrajové rozvolněné části. Od pozemků stěžovatele se však liší právě sousedstvím s hustěji urbanizovanými plochami, jež umožňují nákladově efektivní budování technické a dopravní sítě. Pozemky stěžovatele ze všech stran obklopené plochami lesa, resp. zemědělskou plochou, tudíž nejsou ve srovnatelné pozici. Pokud se v jejich blízkosti nachází další zastavitelné plochy, jedná se o plochy, které nenavazují na souvislé zastavěné území obce. Proto v situaci, kdy již zadání územního plánu žádalo při vymezování a kategorizaci zastavitelných území zohledňovat nejenom prostou otázku dopravní dostupnosti, ale i otázku např. likvidace splaškových vod, jeví se podle krajského soudu být plně racionálním, pokud tyto „ostrovní“ lokality byly kategorizovány jako plochy sloužící čistě pro individuální rekreaci. Jestliže pak i v rámci těchto ostrovních ploch byly některé pozemky zařazeny do ploch bydlení (konkrétně stěžovatel poukazoval na p. č. 210/2, st. p. 321, p. č. 210/4 a st. p. 1592), konstatoval krajský soud, že odpůrkyně takový krok srozumitelně vysvětlila. Krajský soud v této souvislosti poukazuje na to, že rozdílný charakter těchto pozemků je plně odůvodněn rozdílnou aktivitou jejich majitele a neaktivitou stěžovatele, který na rozdíl od uvedených majitelů nemá na svých pozemcích umístěnou kolaudovanou stavbu pro trvalé bydlení. K zpochybnění zařazení dvou ze zmíněných pozemků do plochy bydlení, krajský soud poukázal (kromě irelevantnosti této otázky z hlediska situace stěžovatele) na to, že se jedná o pozemky téhož vlastníka pod společným oplocením, jež souvisí se stavbou pro trvalé bydlení, proto jejich jednotné zařazení je logické. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou opírá o důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. V kasační stížnosti uvádí, že krajský soud především chybně posoudil přezkoumatelnost rozhodnutí o námitkách stěžovatele. Odůvodnění tohoto rozhodnutí musí podle stěžovatele obsahovat určitý věcný důvod. Takový důvod (vztahující se ke konkrétním pozemkům stěžovatele a umožňující proti těmto důvodům brojit v rámci návrhu na zrušení opatření obecné povahy) však rozhodnutí o námitkách v daném případě neobsahuje. Chybně krajský soud posoudil také námitku tvrdící rozpor územního plánu s jeho zadáním, neboť rozšiřujícím způsobem interpretoval obsah zadání územního plánu, tedy tak, že toto zadání údajně požadovalo celkovou revizi všech pozemků v katastru obce a jejich rozřazení do ploch s možností přestavby rekreačních objektů na stavby pro trvalé bydlení a bez této možnosti. Dle zadání územního plánu však mělo být provedeno pouze posouzení toho, zda určité plochy vymezené k rekreaci neumožňují přestavbu objektů na stavby pro trvalé bydlení, tedy zda není možné stávající plochy s možností přestavby rozšířit o podobné plochy další. Naopak možnost změny pozemku stěžovatele na pozemky bez možnosti přestavby není v zadání územního plánu výslovně zmíněna a ani z něho nijak nevyplývá. Další kasační námitkou stěžovatel krajskému soudu vyčítá, že skutkově shodné či obdobné případy posoudil rozdílně. Již v návrhu totiž upozorňoval na to, že zatímco námitce (pozn. soudu: jde o připomínku ke společnému projednání) samotné odpůrkyně č. 14 [týkající se změny zařazení pozemku p. č. 327/3 z plochy RI (plocha rekreace – individuální) na plochu SR (plocha plocha smíšená obytná – rekreační) s argumentem, že obdobné určení má i pozemek p. č. 323/1] a č. 15 (týkající se pozemků p. č. 365/8 a 365/7) bylo vyhověno, námitce stěžovatele č. 11 vyhověno nebylo. Z odůvodnění územního plánu přitom plyne, že klíčovým kritériem pro rozřazení pozemků byla jeho velikost a dopravní obslužnost, které ostatně byla důvodem pro vyhovění námitkám č. 14 a 15. Ohledně dopravní obslužnosti a sjízdnosti ulice Okružní stěžovatel odkazuje na své argumenty uplatněné již v řízení před krajským soudem a trvá na tom, že takto komunikace je dostatečná. Tuto komunikaci ostatně musí využívat i manželé J., jejichž nemovitosti (pozemky p. č. 210/2, st. p. 321, p. č. 210/4 a st. p. 1592) byly dokonce zařazeny do plochy B (plocha bydlení) i přesto, že jedinou příjezdovou cestou k nim je jednosměrná cesta v ulici Nad Statkem, která je v části vedené úvozem široká pouz