9 Afs 226/2014 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 226/2014- 50 - text 9 Afs 226/2014 - 53 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: CEODEUX S.A., se sídlem v Lucembursku, Rue de Diekirch 24, 7440 Lintgen, zast. JUDr. Tomášem Kociánem, advokátem se sídlem Jetelová 254/2, Plzeň, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 20. 7. 2011, č. j. 8562/11-1300-104880, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, č. j. 3 Af 42/2011 – 53, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen „odvolací orgán“). Tímto rozhodnutím odvolací orgán zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 6. 4. 2009, č. j. 128956/09/001533108607, jímž bylo zastaveno řízení ve věci žádosti o vrácení daně osobě registrované k dani v jiném členském státě Evropské unie za období leden až prosinec roku 2007, podané dle § 82 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro posuzované období (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“). [2] Předmětem sporu mezi stěžovatelem a žalovaným je otázka včasnosti podané žádosti a tím i otázka nároku na vrácení daně. Podle § 82 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty vzniká za splnění zákonem stanovených podmínek osobám registrovaným v jiných členských státech Evropské unie nárok na vrácení daně dnem podání písemné žádosti na tiskopisu předepsaném Ministerstvem financí. Podle odst. 6 uvedeného ustanovení lze žádost o vrácení daně za příslušný kalendářní rok podat nejpozději do 30. června následujícího kalendářního roku, jinak nárok zaniká. [3] Městský soud vycházel z ustanovení § 82 zákona o dani z přidané hodnoty, z ustanovení § 9, 14, 21, 27 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), a dospěl k závěru, že stěžovatel neuplatnil nárok na vrácení daně u příslušného správce daně včas. [4] Ze spisu ověřil, že žádost o vrácení daně z přidané hodnoty byla opatřena nečitelným podpisem blíže neidentifikované osoby začínajícím na písmeno „W“. S ohledem na to, že žádost nebyla opatřena podpisem oprávněné osoby, tj. statutárním orgánem stěžovatele, nebo zástupcem s plnou mocí prezentovanou u správce daně, vyzval dne 27. 10. 2008 správce daně stěžovatele k odstranění nedostatků podání, k čemuž mu stanovil lhůtu 25 dnů. [5] Stěžovatel na výzvu požadovaným způsobem reagoval (byla podána žádost opatřená podpisem zmocněné zástupkyně stěžovatele, jejíž plná moc byla obsažena v daňovém spisu), avšak po uplynutí lhůty, kterou správce daně stanovil. S ohledem na tuto skutečnost, je dle § 21 odst. 8 a 9 zákona o správě daní a poplatků nutno považovat za den podání žádosti až datum podání žádosti po provedené opravě, nikoli původní datum podání. [6] Městský soud přisvědčil stěžovateli v tom, že prokázal, že osoba, která původně podepsala žádost o vrácení daně, k tomu byla oprávněná. Konstatoval však, že stěžovatel tak učinil až dodatečně, v rámci odvolacího řízení, tedy dávno po podání žádosti o vrácení daně i dávno po uplynutí pětadvacetidenní lhůty stanovené správcem daně ve výzvě ze dne 27. 10. 2008. Vada podání tak byla odstraněna až v době, kdy nárok na vrácení daně z přidané hodnoty zanikl, jak vyplývá z § 82 odst. 6 věty páté zákona o dani z přidané hodnoty ve vazbě na § 21 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků. [7] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2007, č. j. 5 Afs 155/2006 - 90, na projednávanou věc dle názoru soudu nedopadá, neboť se týká skutkově odlišných případů. [8] Městský soud se ztotožnil se závěry daňových orgánů, že lhůta stanovená pro opravu vad žádosti o vrácení daně uplynula dne 8. 12. 2008. Opravená žádost, opatřená podpisem zmocněné zástupkyně JUDr. Edit Němcové, byla k poštovní přepravě podána až dne 11. 12. 2008. Na žádost o vrácení daně se proto nahlíží jako na podanou dne 11. 12. 2008, přičemž aby nárok na vrácení daně nezanikl mohla být tato žádost podána nejpozději dne 30. 6. 2008. Z uvedených důvodů posoudil žalobu jako nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ s. ř. s.“), zamítl. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti [9] Stěžovatel napadá rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Má za to, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů rozhodnutí, dále je současně nezákonný pro nesprávné právní posouzení a vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, je se spisy v rozporu a při jejím zjišťování byl porušen zákon. [10] Namítá, že žádostí o vrácení daně, doručené příslušnému správci daně dne 2. 7. 2008 bylo zahájeno řádné vyměřovací řízení. Měl-li správce daně o podané žádosti pochybnosti, byl povinen postupovat dle § 43 zákona o správě daní a poplatků a zahájit vytýkací řízení, nikoli postupovat dle § 21 zákona o správě daní a poplatků. [11] Odkazuje na rozsudek NSS ve věci sp. zn. 5 Afs 155/2006, dle kterého „Podal-li žalobce daňové přiznání, a to bez ohledu na jeho formu a obsah, není pochyb o tom, že učinil podání, kterým ve smyslu § 21 odst. 1 zákona o správě daní bylo zahájeno řízení. Mělo-li tedy předložené daňové přiznání k dani z převodu nemovitostí vady spočívající v tom, že bylo použito nesprávného tiskopisu Ministerstva financí, bylo namístě postupovat podle § 43 uvedeného zákona“. Městský soud nesprávně přisoudil žádosti prekluzivní lhůtu pro vyjádření, ačkoliv § 43 takovou lhůtu neobsahuje. [12] Postup správce daně dle § 21 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků byl nezákonný, neboť postup dle uvedeného ustanovení je postupem vedoucím k zahájení řízení a nelze jej aplikovat na posuzovaný případ. Výzva k odstranění vad byla nekonkrétní, navíc požadovala předložení originálu žádosti podepsaného oprávněnou osobou. [13] Výzvu správce daně k odstranění vad podání, jakož i celé další řízení považuje za zmatečné. S argumentací odvolacího orgánu, že bylo zcela na stěžovateli, jak na uvedenou výzvu zareaguje, zda předložením originálu či identifikací podepsané osoby jako pana W. a doložením jeho kompetencí, nelze souhlasit. Stěžovatel byl povinen postupovat v intencích výzvy. O zmatečnosti řízení svědčí v pořadí druhá výzva, která byla pravděpodobně vydána podle § 39 zákona o správě daní a poplatků, ve které správce daně opět stěžovatele vyzývá k prokázání určitých skutečností. [14] Městskému soudu také vytýká, že nezohlednil skutečnost, že stěžovatel v odvolacím řízení prokázal, že původní žádost byla podepsána osobou oprávněnou, a to panem V. W., do jehož agendy z titulu pozice skupinového finančního a účetního manažera spadá podávání žádostí o vrácení daně z jiných členských států. Odvolací orgán byl v průběhu odvolacího řízení povinen provést k této zásadní skutečnosti stěžovatelem navrhované důkazy, což však neučinil. [15] Pokud správci daně, jakož i městský soud, dospěly k závěru, že původní žádost nebyla podepsána osobou k tomu oprávněnou, neodpovídá tento závěr zjištěnému skutkovému stavu. Městský soud navíc nesprávně vycházel výlučně z důkazů, které nemají oporu ve skutkovém stavu. Skutková podstata, ze které správci daně vyšly je v rozporu se spisem, ze zjištěného skutkového stavu byly navíc vyvozeny nesprávné závěry. [16] Stěžovatel trvá na tom, že řízení bylo stiženo zásadní vadou, která byla přičtena neprávem k jeho tíži. [17] V závěru kasační stížnosti namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Soud se nevypořádal s námitkami, jaký procesní postup měl být správcem daně použit, jakož i s namítanou povinností doplnit důkazní řízení. [18] Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rovněž požaduje přiznání náhrady nákladů řízení. [19] Žalovaný k podané kasační stížnosti uvádí, že rozhodnutí soudu je plně přezkoumatelné a s jeho závěry se žalovaný ztotožňuje. Námitky směřující do aplikace § 43 zákona o správě daní a poplatků a do zmatečnosti výzvy považuje za nepřípustné, neboť nebyly uplatněny v řízení před městským soudem. Ostatní námitky jsou nedůvodné. Žalovaný odkazuje na svá předchozí vyjádření (včetně rozhodnutí odvolacího orgánu), případně z nich doslovně cituje. [20] Navrhuje kasační stížnost zamítnout. III. Posouzení Nejvyšším správním soud