9 Afs 254/2014 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 254/2014- 30 - text 9 Afs 254/2014 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců Mgr. Michaely Bejčkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: P. K., proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 15. 5. 2012, č. j. 9489/11-1101-801766, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2014, č. j. 22 Af 83/2012 – 22, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2014, č. j. 22 Af 83/2012 - 22, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Řízení u správních orgánů [1] Žalobce podal dne 27. 6. 2011 přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2010, v němž si jako odčitatelnou položku ze základu daně odečetl mj. úroky z hypotečního úvěru ve výši 31 560 Kč; doložil potvrzení o tom, že úroky zaplatil, a smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru, podle které získal úvěr na nákup nemovitosti – budovy č. p. x na pozemku stavební parcely číslo xx v obci Klopina, katastrální území Veleboř, a sousedících pozemků. [2] Dne 20. 7. 2011 vyzval správce daně žalobce postupem k odstranění pochybností, aby prokázal, že nemovitost, na jejíž koupi získal úvěr, je objektem sloužícím k trvalému bydlení, že nejde o objekt využívaný k rekreaci a že ho v roce 2010 skutečně k trvalému bydlení využíval. Pochybnosti vzbudila ve správci daně skutečnost, že podle způsobu využití evidovaného v katastru nemovitostí je tato nemovitost objektem lesního hospodářství, nikoli rodinným domem. Tomu odpovídá i předmět kupní smlouvy ze dne 29. 3. 2010, na základě níž žalobce tuto nemovitost nabyl. [3] Žalobce nato předložil potvrzení obecního úřadu v Klopině, podle nějž spolu s manželkou trvale obývá nemovitost od července 2010, ale nejsou zde hlášeni k trvalému pobytu. Dále předložil znalecký posudek z roku 2008, ze kterého podle něj vyplývá, že nemovitost je rodinným domem. Správce daně žalobci sdělil, že jeho pochybnosti tím nebyly odstraněny. Nemovitost sice mohla být fakticky užívána k trvalému bydlení, ovšem i v okamžiku koupě i v průběhu daňového řízení stále šlo o objekt lesního hospodářství. Trvalé bydlení proto není nutné prokazovat, protože snížení základu daně ve smyslu § 15 odst. 3 písm. a), c) a e) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), se vztahuje k financování bytových potřeb spočívajících v koupi, výstavbě, změně nebo údržbě bytového domu, rodinného domu nebo bytu – nikoli objektu lesního hospodářství. Žalobce ve své další reakci namítl, že správce daně řádně nezhodnotil znalecký posudek a nevzal v úvahu vyhlášku o obecných technických požadavcích na výstavbu a v ní obsaženou definici rodinného domu, kterou jeho nemovitost splňuje. Správce daně věc zhodnotil tak, že žalobce nenavrhl další důkazy, a dne 18. 10. 2011 proto vydal platební výměr, kterým byla žalobci vyměřena daň z příjmů fyzických osob ve výši 3 765 Kč (odčitatelná položka podle § 15 odst. 3 zákona o daních z příjmů, uznána nebyla). [4] Žalobce podal proti platebnímu výměru odvolání; to však žalovaný zamítl svým rozhodnutím ze dne 15. 5. 2012 a platební výměr potvrdil; ve všem se ztotožnil s argumentací orgánu prvního stupně. Zdůraznil, že žalobce neprokázal splnění podmínky podle § 15 odst. 3 zákona o daních z příjmů (použití úvěru na financování bytových potřeb); proto již nebylo třeba prokazovat trvalé bydlení v nemovitosti podle § 15 odst. 4 zákona o daních z příjmů. II. Rozhodnutí krajského soudu [5] Krajský soud v Ostravě, na nějž se žalobce obrátil se svou žalobou, shledal rozhodnutí žalovaného nezákonným a zrušil je. Zda byla či nebyla splněna podmínka použití hypotečního úvěru na financování bytových potřeb ve smyslu § 15 odst. 3 zákona o daních z příjmů, nelze bez dalšího posuzovat podle způsobu využití nemovitosti uvedeného v katastru nemovitostí. [6] Zda stavba slouží bytovým potřebám poplatníka (tedy zda je bytovým domem, rodinným domem nebo bytem), lze posoudit pouze na základě kolaudačního souhlasu (rozhodnutí), který dokládá povolený účel stavby [§ 122 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“)]. Pokud vlastník nemá kolaudační souhlas stavby k dispozici, je povinen pořídit dokumentaci skutečného provedení stavby; účel užívání stavby bude v takovém případě stanoven podle § 125 odst. 2 stavebního zákona (půjde tedy o účel, pro který je stavba svým stavebně technickým uspořádáním vybavena, resp. z více takových možných účelů pak účel, ke kterému se stavba užívá bez závad). Žalovaný je při posuzování podmínky podle § 15 odst. 3 zákona o daních z příjmů vázán účelem užívání stavby stanoveným podle stavebního zákona. [7] Žalovaný se proto neměl spokojit s údajem o způsobu využití stavby v katastru nemovitostí, zvláště když žalobce předložil listiny (znalecký posudek a potvrzení obecního úřadu) nasvědčující tomu, že stavba by mohla splnit požadavky na bydlení (rodinný dům) ve smyslu § 2 písm. a) bodu 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů. Tyto listiny ovšem dostatečně neprokazují, zda stavba splňuje podmínky § 15 odst. 3 písm. c) zákona o daních z příjmů. V dalším řízení se tak bude žalovaný zabývat účelem stavby stanoveným v kolaudačním souhlasu (rozhodnutí); teprve poté bude moci určit, zda stavba splňuje podmínky pro odčitatelnost úroků z hypotečního úvěru. III. Kasační stížnost a vyjádření žalobce [8] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti namítl, že úvěr musí být poskytnut na vyjmenované bytové potřeby, které daňový subjekt musí v případě koupě bytové potřeby vlastnit a užívat po celé zdaňovací období. Podle § 92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Podle § 92 odst. 4 daňového řádu může správce daně vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, a to za předpokladu, že potřebné informace nelze získat z vlastní úřední evidence. Je tedy na daňovém subjektu, aby prokázal, že oprávněně snížil základ daně o odpočitatelnou položku (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2010, č. j. 8 Afs 78/2009 - 56). Jediným orgánem, který může kvalifikovaně posoudit účel užívání stavby, je stavební úřad; sám stěžovatel může tuto skutečnost pouze osvědčit na základě důkazních prostředků předložených daňovým subjektem. Jedním z důkazních prostředků, které lze použít, je i katastr nemovitostí: vzhledem k zásadě materiální publicity jím lze prokázat nejen vlastnictví, ale i druh nemovitosti a způsob jejího využití. [9] Vyzval-li správce daně žalobce k prokázání, že stavba, na niž mu byl poskytnut hypoteční úvěr, je objektem sloužícím k trvalému bydlení, leželo důkazní břemeno na žalobci; bylo zcela na něm, které důkazní prostředky správci daně předloží, označí či navrhne jejich provedení. Stěžovatel souhlasí s krajským soudem v tom, že kolaudační souhlas by byl relevantním důkazním prostředkem, nicméně žalobce jej nepředložil ani jej za důkaz neoznačil, což však nelze klást k tíži správci daně. [10] Stěžovatel poukázal na to, že změna v účelu užívání stavby je přípustná jen na základě souhlasu nebo povolení stavebního úřadu; k tíži stěžovatele tedy nelze klást ani to, že žalobce případně nesplnil povinnost uloženou mu stavebním zákonem. Naopak žalobce musí nést důsledky s tím spojené, které se mohou projevit i v daňovém řízení v podobě neuznání odpočtu ze základu daně. Nelze vyloučit, že faktický stav stavby naplňoval už v roce 2010 znaky bytové potřeby; stěžovatel však musí vycházet z údajů, které jsou mu známy v době stanovení daně a které daňový subjekt prokáže. Ostatně podle § 10 odst. 1 písm. d) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), jsou vlastníci povinni ohlásit katastrálnímu úřadu změny údajů katastru (tedy i údaj o využití stavby) týkající se jejich nemovitostí, a to do 30 dnů ode dne jejich vzniku, a předložit listinu, která změnu dokládá; bylo tedy na žalobci, aby tuto svou povinnost splnil. Rozsudek krajského soudu by proto měl být zrušen a věc by mu měla být vrácena k dalšímu řízení. [11] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil. IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [12] Podle § 15 odst. 3 písm. c) zákona o daních z příjmů, který správce daně v této věci užil, se od základu daně odečte částka, která se rovná úrokům zaplaceným ve zdaňovacím období (…) z hypotečního úvěru poskytnutého bankou (…) a použitého na financování bytových potřeb (…). Bytovými potřebami pro účely tohoto z