6 As 122/2015 — Nejvyšší správní soud

6 As 122/2015- 28 - text 6 As 122/2015 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: JUDr. J. M., zastoupen JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, se sídlem Nádražní 344/23, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2012, č. j. 78/2012, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č. j. 5 Ad 9/2012 - 59, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „městský soudu“) ze dne 22. 4. 2015, č. j. 5 Ad 9/2012 - 59, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2012, č. j. 78/2012, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 29. 3. 2011, č. j. OSZ-55609-17/D-Kn-11, o zvýšení výsluhového příspěvku, a jímž bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl žalobci podle § 159 zákona č. 361/2003 Sb. zvýšen výsluhový příspěvek o 1.95 % s tím, že zvýšení výsluhového příspěvku činí polovinu zvýšení procentní výměry důchodů, která byla stanovena nařízením vlády č. 281/2010 Sb., o zvýšení důchodů v r. 2011. V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce nejprve uvedl, že mu byl ode dne 1. 10. 1996 rozhodnutím orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra přiznán výsluhový příspěvek ve výši 7 442 Kč měsíčně, který považuje za dávku důchodového pojištění, jež nesmí být snížena, změněna, pozastavena, odejmuta nebo konfiskována. Dále formuloval tři žalobní námitky. V první z nich namítal, že jestliže o dávkách důchodového pojištění rozhodl orgán sociálního zabezpečení jako orgán příslušný a určený, nesmí o nich rozhodovat služební funkcionář ve věcech služebního poměru a v řízení dle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o služebním poměru“). Ve druhé z nich namítal, že orgán sociálního zabezpečení nesmí provádět zdanění výsluhového příspěvku, a v jaké výši byla dávka přiznána, v takové výši musí být vyplacena na účet oprávněného. Ve třetí žalobní námitce potom namítal, že odbor sociálního zabezpečení (resp. služební funkcionář), byl zřízen z libovůle Ministerstva vnitra, jeho zřízení je nezákonné, tento odbor proto není příslušný rozhodovat o dávkách důchodového pojištění, a nesmí tedy rozhodovat o souběhu starobního důchodu a výsluhového příspěvku. Poukázal přitom na rozpor s předpisy o sociálním zabezpečení České republiky a s nařízením Evropského parlamentu a Rady č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení. Městský soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl. S příslušnou argumentací v prvé řadě dovodil a uvedl, že i když zákonodárce v § 159 zákona o služebním poměru navázal valorizaci výsluhového příspěvku na zvýšení procentní výměry důchodů, výsluhový příspěvek není dávkou důchodového pojištění. Výsluhový příspěvek a důchodové dávky se odlišují jak svou povahou, tak svým účelem, a nelze je proto ztotožňovat. Žalobní námitky neshledal důvodné. K první žalobní námitce městský soud uvedl, že poněvadž žalovaný nerozhodoval o důchodové dávce, nevystupoval ani v postavení orgánu sociálního zabezpečení a na jeho postup se nepoužijí právní předpisy o sociálním zabezpečení. Žalovaný rozhodoval o výsluhovém příspěvku žalobce v řízení ve věcech služebního poměru. K tomu soud odkázal na § 2 odst. 5 písm. b) zákona o služebním poměru, podle něhož může rozhodováním o výsluhovém příspěvku ministr vnitra na žádost ředitele bezpečnostního sboru pověřit vedoucího organizační části ministerstva. Pokud šlo o námitku ke zdanění výsluhového příspěvku, k tomu městský soud uvedl, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem, když výsluhový příspěvek žalobce počínaje dnem 1. 1. 2011 začal danit, a to s ohledem na novelu zákona o daních z příjmů provedenou zákonem č. 346/2010 Sb. Tou bylo zrušeno osvobození výsluhového příspěvku příslušníků bezpečnostních sborů od daně z příjmů a s účinností od 1. 1. 2011 a výsluhový příspěvek byl podroben zvláštní sazbě daně z příjmů, jež činí 15 %. Konečně k námitce nezákonného zřízení odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra městský soud zdůraznil, že je třeba rozlišovat Ministerstvo vnitra, resp. jeho příslušné útvary, v případech, kdy rozhoduje o důchodových dávkách jako orgán sociálního zabezpečení a v případě, kdy rozhoduje ve věcech služebního poměru. Podle městského soudu proto nelze hovořit o porušování předpisů o sociálním zabezpečení České republiky ani předpisů Evropské unie, jelikož tyto se na daný případ neaplikují. K tomu městský soud doplnil, že nařízení č. 883/2004 na daný případ nedopadá vzhledem k nenaplnění jeho věcné působnosti, neboť výsluhový příspěvek nelze podřadit pod žádný z předmětů úpravy vyjmenovaných v čl. 3 nařízení. V podané kasační stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s tím, že výsluhový příspěvek není důchodovou dávkou. Namítá, že odbor sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra v případě výluhových příspěvku rozhoduje v řízení podle zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Argumentuje odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2014, č. j. 9 As 40/2014 - 28, z něhož podle stěžovatele vyplývá, že odbor sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra, stejně jako Vojenský úřad sociálního zabezpečení Ministerstva obrany, nyní odbor sociálního zabezpečení Ministerstva obrany, postupoval v řízení, které vedlo k vydání prvostupňového rozhodnutí, podle § 86 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení v návaznosti na § 159 zákona č. 361/2003 Sb. Z tohoto usnesení podle stěžovatele také vyplývá, že předmětem uvedeného řízení je otázka výše výsluhového příspěvku, nikoliv otázka jeho zdanění. K tomu stěžovatel dodává, že orgán sociálního zabezpečení má zvýšit dávku  i výsluhový příspěvek o 100 % a nemá provést srážku daně. Stěžovatel navrhuje, aby soud posoudil řízení odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra při „zvyšování“ výsluhového příspěvku, když i zákon č. 155/1995 Sb. v § 67 žádnou změnu, snížení nepřipouští. Snížení stěžovatel považuje za nerovnost v zacházení v případě řízení o této dávce, protože výsluhový příspěvek považuje za právo podle čl. 30 Listiny, která zaručuje rovnost zacházení s těmito právy. Stejně tak podle stěžovatele zaručuje rovnost zacházení i přímo použitelné nařízení EP č. 883/2004, k čemuž stěžovatel dodává „protože jsou ustanovení o zvyšování výsluhového příspěvku v rozporu s tímto nařízením EP, nesmí se použít“. Z výše uvedeného podle stěžovatele vyplývá, že soud rozhodoval v rozporu s právními předpisy o sociálním zabezpečení, resp. důchodovém pojištění. Stěžovatel dále dovozuje, že v dané věci není příslušný rozhodovat služební funkcionář instituce zaměstnavatele, ale příslušný orgán sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra. Navrhuje a žádá, aby soud v této právní věci posoudil historii rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra, s odkazem na přílohu ke kasační stížnosti, a to proto, že se k tomuto Nejvyšší správní soud nevyjádřil v rozhodnutí o kasační stížnosti stěžovatele ze dne 25. 6. 2012. Stěžovatel poukazuje na to, že v rozhodnutí ze dne 1. 11. 1993 rozhodoval orgán sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra podle předpisů o sociálním zabezpečení, dnes rozhoduje služební funkcionář - ředitel odboru sociálního zabezpečení, v režimu věcí služebního poměru. Stěžovatel také namítá, že ředitel odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra je zaměstnanec tohoto odboru a nemůže být služebním funkcionářem. Dále stěžovatel uvádí, že v oznámeních odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 1. 12. 1994 a ze dne 20. 6. 1995 je zvýšení výsluhového příspěvku i o pevnou částku (nyní základní výměru), avšak v oznámení o zvýšení dávky ze dne 22. 3. 1996 odbor sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra se již neuvádí zvýšení výsluhového příspěvku o základní výměru, ale zvyšuje se jen jeho procentní výměra. Tento postup považuje stěžovatel za nezákonný. Dále stěžovatel navrhuje a žádá, aby soud posoudil rovnost v zacházení o stejné dávce důchodového pojištění příslušníků ozbrojených sil odborem sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra a odborem sociálního zabezpečení Ministerstva obrany. Každý odbor postupoval v řízení rozdílně. V případě stěžovatele odbor sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra porušil jeho právo na přiměřené opravné prostředky, kdy