6 As 153/2016 — Nejvyšší správní soud

6 As 153/2016- 11 - text 6 As 153/2016 - 13 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: HP import, s.r.o. v likvidaci, se sídlem Revoluční 1003/3, Praha 1, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 4. 2016, č. j. 18553/2016-900000-304.1, č. j. 18553-2/2016-900000-304.1, č. j. 185533/2016900000-304.1, č. j. 18553-4/2016-900000-304.1, č. j. 185535/2016900000-304.1, č. j. 18553-6/2016-900000-304.1, č. j. 185537/2016900000-304.1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2016, č. j. 62 Af 60/2016 – 45, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení případu Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) se žalobkyně domáhala zrušení sedmi shora vymezených rozhodnutí žalovaného, kterými byla zamítnuta odvolání žalobkyně proti sedmi rozhodnutím Celního úřadu pro Jihomoravský kraj, jimiž bylo žalobkyni dodatečně vyměřeno clo a předepsáno penále. V podané žalobě žalobkyně požádala o osvobození od soudních poplatků. Její žádost krajský soud usnesením ze dne 13. 6. 2016, č. j. 62 Af 60/2016 – 45 (dále „napadené usnesení“), zamítl a žalobkyni vyzval k zaplacení soudního poplatku. V napadeném usnesení krajský soud rekapituloval, že žalobkyně svou žádost odůvodnila tak, že od roku 2013 má nulové příjmy, nevlastní žádný nemovitý ani movitý majetek, na bankovním účtu se nachází zůstatek 2.833 Kč (tyto prostředky jsou však zablokovány daňovou exekucí) a od 21. 1. 2014 je v likvidaci. Od tohoto data nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost a veškerá činnost likvidátora spočívá ve vedení soudních sporů o existenci závazků vůči České republice z titulu doměření cla. Žalobkyně tak nemá na úhradu soudního poplatku prostředky. Krajský soud v odůvodnění odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 – 74, a ze dne 4. 4. 2013, č. j. 1 As 187/2012 – 32. Podle soudu žalobkyně tvrzení o nemajetnosti nijak nedoložila. I kdyby však byla žalobkyně skutečně nemajetná (i kdyby soudu doložila nedostatek disponibilních prostředků), od placení soudních poplatků by s ohledem na okolnosti osvobozena nebyla. Hodlá-li se žalobkyně v rámci likvidace zaměřit (podle žalobního tvrzení výlučně) na vedení soudních sporů, je na ní, aby uspořádala svoje majetkové poměry takovým způsobem, aby mohla soudní spory vést. Zdejšímu soudu se jeví jako přiměřené a spravedlivé, aby nesla procesní riziko vedení těchto sporů, jež spočívá mimo jiné i v zaplacení soudních poplatků. Pokud by skutečně žalobkyně dostatečné prostředky neměla, nabízí se využití širšího majetkového zázemí (především společníka žalobkyně); možnost takového využití není žalobními tvrzeními popírána. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že není důvodu žalobkyni zprostit povinnosti platit soudní poplatky a žádost zamítl. Proti napadenému usnesení nyní žalobkyně (dále „stěžovatelka“) brojí kasační stížností. Stěžovatelka uvádí, že krajským soudem citovaná judikatura je na daný případ neaplikovatelná. Je jistě pravda, jak uzavřel Nejvyšší správní soud, že pokud právnická osoba vědomě uspořádá svoji činnost tak, aby dlouhodobě setrvávala bez dostatečných finančních prostředků, ačkoliv jejich vynakládání v souvislosti s vykonávanou činností je obvyklé a nezbytné, nelze takovou právnickou osobu zpravidla osvobodit od soudního poplatku. Stěžovatelka ovšem poukazuje na skutečnost, že jí nelze nikterak přičítat k tíži fakt, že nedisponuje dostatečnými finančními prostředky z toho důvodu, že je již téměř dva a půl roku v likvidaci. Veškerou svoji činnost tedy směřuje k vypořádání svých záležitostí před výmazem z obchodního rejstříku a vyřešení otázky vyměřených cel a penále. Není tedy možné podezírat stěžovatelku z účelového vyhýbání se finančním příjmům, protože jejich získávání není v kontextu likvidace obvyklé a nezbytné. Stěžovatelka tvrdí, že jednoznačně doložila, že nevlastní žádný movitý ani nemovitý majetek a že za poslední tři účetní období byly její příjmy nulové. Pokud soud považoval předložené dokumenty za nedostatečné či měl-li podezření na úmyslné zatajování případného širšího majetkového zázemí, nic mu nebránilo, aby stěžovatelku vyzval k podrobnému osvětlení všech relevantních aspektů své činnosti. Stěžovatelka považovala za neúčelné zahlcovat soud nadbytečnou dokumentací, a proto v první řadě předložila to, co bylo v dané situaci její povinností. Soud však zůstal nečinným až do vydání předmětného usnesení a o žádné doplnění předložených dokumentů nepožádal. Stěžovatelka souhlasí s tvrzením soudu, že osvobození od soudních poplatků, a to i částečné, je v případě právnických osob jevem výjimečným a navázaným na mimořádné důvody. Nicméně nemůže už souhlasit s dovětkem, že v jejím případě nejsou splněny podmínky ani pro částečné osvobození od soudních poplatků. V tomto kontextu musí znovu poukázat na skutečnost, že je v likvidaci, a proto její činnost žádným způsobem nesměřuje k základnímu účelu existence obchodní společnosti, tedy k dosahování zisku. Naopak, plně se soustředí na řádné vypořádání svých záležitostí a dosažení spravedlivého rozhodnutí v dosud neuzavřených otázkách doměřeného cla. Dle úvahy soudu by společnosti těsně před výmazem z obchodního rejstříku byly nuceny v případě vzniku sporu rezignovat na svá práva, protože z důvodu nedostatku financí by jim byla odepřena soudní ochrana. Krajský soud tímto svým výkladem fakticky znemožňuje stěžovatelce přístup k právu. Vzhledem k tomu, že celkový majetkový zůstatek stěžovatelky před ukončením likvidace je současných 2.833 Kč, které jsou ještě navíc zablokovány daňovou exekucí, je stěžovatelka dle úvahy krajského soudu jednoznačně odsouzena k rezignaci na své právo domoci se soudního vyřešení svých nároků. Nejvyšší správní soud v minulosti judikoval, že neschopnost právnické osoby uhradit soudní poplatek v důsledku její podnikatelské činnosti není důvodem k osvobození od soudních poplatků, protože právnická osoba musí nést podnikatelské riziko své činnosti. Stěžovatelka však od svého vstupu do likvidace žádnou podnikatelskou činnost nevyvíjí, náklady na vzniklé soudní spory jí tedy nelze jednoduše přičíst s poukazem na existenci podnikatelského rizika. Likvidátor stěžovatelky je ve své činnosti omezen na úkony směřující k dokončení likvidace, nemá žádný prostor k tomu rozmnožit majetek stěžovatelky tak, aby mohly být uhrazeny vzniklé soudní výlohy. V daném kontextu proto stěžovatelka odpovídá na krajským soudem citovanou judikaturu poukazem na další rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 68/2009 – 42, kde soud zdůraznil, že pokud žalobkyně (právnická osoba) žádá o osvobození od soudních poplatků s tím, že není schopná soudní poplatky zaplatit z důvodu zablokování jejích účtů, pak je na místě, aby ji soud vyzval k doložení takového tvrzení. Stěžovatelka se nachází ve srovnatelné situaci, a přesto krajský soud nevyvinul žádnou činnost, aby ji upozornil, že je třeba předkládaná tvrzení doložit. Z tohoto důvodu stěžovatelka předkládá Nejvyššímu správnímu soudu k úvaze zásadu zdůrazněnou Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 30 Cdo 2643/2013 ze dne 18. září 2013, že objektivní nedostatek finančních prostředků účastníka (kdy jsou reálně vyloučeny možnosti dispozice s majetkem za účelem jeho zpeněžení pro úhradu předpokládaných soudních poplatků) se nesmí stát překážkou přístupu této osoby k soudu. II. Posouzení Nejvyšším správním soudem Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil, že je podána včas, osobou oprávněnou a je proti napadenému usnesení přípustná za podmínek ustanovení § 102 a § 104 zákona č. 150/2002, soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatelky v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Ustanovení § 36 odst. 3 věty první a druhé s. ř. s. stanoví, že účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Předpokladem pro osvobození od soudních poplatků je kumulativní splnění tří podmínek, a to podání žádosti o osvobození od soudních poplatků, doložení nedostatku prostředků žadatele a vyloučení zjevné neúspěšnosti návrhu na zahájení říze