6 Azs 166/2016 — Nejvyšší správní soud

6 Azs 166/2016- 28 - text 6 Azs 166/2016 - 32 pokračování U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyní: a) M. K., b) nezl. J. K., obě zastoupeny Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem, se sídlem Helénská 1799/4, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2015, č. j. OAM120/LE-BE03-K01-2014, o kasační stížnosti žalobkyní proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016, č. j. 2 Az 7/2015 - 47, t a k t o : I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému zástupci žalobkyň, advokátu Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M., s e p ř i z n á v á odměna za zastupování žalobkyň v řízení o kasační stížnosti v částce 6.365 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : I. Průběh řízení [1] Žalobkyně a) podala dne 9. 6. 2014 jménem svým a jménem své nezletilé dcery žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR. Jako důvod žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně uvedla, že na Ukrajině nemá zázemí, nemá se kam vrátit a chce žít společně se svou dcerou v České republice, kam přicestovala již v roce 1997. [2] O azyl žalobkyně a) požádala poté, co byla dne 27. 5. 2014 kontrolována hlídkou policie ČR, přičemž se prokázala falešnými doklady občana bulharské republiky. Následně dne 28. 5. 2014 bylo vydáno Krajským ředitelstvím policie hl. m. Prahy rozhodnutí č. j. KRPA208895-17/ČJ-2014-000022 o zajištění žalobkyně a) za účelem správního vyhoštění. [3] Opisem z rejstříku trestů bylo zjištěno, že žalobkyně a) byla již dvakrát pravomocně podmínečně odsouzena za trestné činy dle § 155 odst. 1a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (útok na veřejného činitele) a dle § 348 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (padělání a pozměnění veřejné listiny). [4] Rozhodnutím ze dne 5. 2. 2015, č. j. OAM-120/LE-BE03-K01-2014, žalovaný neudělil žalobkyním a) a b) mezinárodní ochranu podle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění rozhodném pro posuzovaný případ (dále jen „zákon o azylu“). [5] Rozhodnutí žalovaného napadly žalobkyně u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který jejich žalobu zamítl. K námitkám týkajícím se nedostatku výrokové části napadeného rozhodnutí, který spočívá v nesprávném uvedení data narození žalobkyně a), soud konstatoval, že se zjevně jedná o písařskou chybu a lze s dostatečnou mírou jistoty identifikovat osobu, které se rozhodnutí týká, proto uvedený nedostatek nezpůsobuje nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí. Dále městský soud neshledal na základě obsahu spisu, že by žalobkyně a) byla pronásledována za uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 zákona o azylu. Nepřisvědčil ani žalobním námitkám, že žalobkyně má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině. Přestože v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že pozice žalobkyně by se dala označit za příslušnost k určité sociální skupině, kterou mohou představovat matky samoživitelky, nicméně nejedná se o azylově relevantní důvod, neboť není splněna podmínka existence odůvodněného strachu z pronásledování, směřujícího vůči žadateli o azyl jako příslušníku určité sociální skupiny, jež podnikají úřady země, případně které vychází od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dotyčné země. V řízení nebylo tvrzeno ani jakkoli jinak zjištěno či dokonce prokázáno, že by na Ukrajině docházelo k pronásledování či jiné represi matek samoživitelek ze strany úřadů či některých struktur obyvatelstva. „Samotná skutečnost, že sociální podpora matek samoživitelek není na Ukrajině na takové úrovni jako v ČR, nemůže být považována za azylově relevantní.“ [6] Městský soud nepřisvědčil žalobě ani v tom, že žalobkyním měl být udělen tzv. humanitární azyl ve smyslu § 14 zákona o azylu. Upozornil, že na udělení této formy mezinárodní ochrany nemá žadatel subjektivní právo, správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení, které soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu. V rámci toho městský soud v případě žalobkyň nenalezl žádná pochybení mající za následek nedodržení procesních předpisů, když žalovaný dostatečně posoudil osobní situaci žalobkyně a) a její nezletilé dcery, vzal v potaz jejich rodinnou, sociální a ekonomickou situaci a dále přihlédl i k nezletilému věku dcery a jejímu zdravotnímu stavu. V tomto směru žalovaný odkázal na nevěrohodnost výpovědi žalobkyně, neboť je mu z úřední činnosti známo, že druh žalobkyně je rozvedený, nikoliv ženatý s jinou ženou, čímž žalobkyně odůvodňovala své přesvědčení, že ji nemůže zabezpečit. Městský soud přihlédl rovněž k podkladům pro rozhodnutí žalovaného, dle nichž občané Ukrajiny mají ve své vlasti nárok na sociální zabezpečení a lékařskou péči, byť v nižší míře a úrovni než v ČR. Kromě toho žalobkyně v ČR pobývá již od roku 1997, a mohla si „zajistit v ČR trvalý pobyt dle pobytového zákona, případně si zajistit finanční prostředky, které by ji pomohly překlenout období bezprostředně následující po jejím návratu na Ukrajinu“. [7] Soud neakceptoval ani námitky týkající se údajného rodinného života žalobkyně a) na území ČR, když otec její nezletilé dcery již v ČR nežije, přičemž žalobkyně se odkazuje i na svou sestru žijící na Ukrajině, aniž by specifikovala, kdy se má sestra přistěhovat do ČR. „Žalobkyně sice odkazuje na rozhodovací činnost Evropského soudu pro lidská práva, avšak zcela opomíjí zmínit skutečnost, že rodinu na území ČR založila v době, kdy zde neměla legální pobyt a prokazovala se zcela záměrně falešnými doklady, stejně jako otec nezl. dcery, který svůj pobyt „legalizoval“ tím, že si opatřil falešná víza. Žalobkyně nemohla legitimně očekávat, že by si za dané situace dlouhodobě mohla v ČR budovat rodinný a soukromý život.“ V případech, kdy cizinec založil rodinný život až v době nelegálního pobytu na území hostitelského státu, je zásah do soukromého a rodinného života cizince v podobě vyhoštění nepřiměřený pouze výjimečně. Městský soud zpochybnil tvrzení žalobkyně a), že je zde integrována (spolu s dcerou) a pokojně a řádně zde žije, neboť to odporuje skutečnosti, že již byla dvakrát pravomocně odsouzena. Dále shledal, že žalovaný shromáždil dostatečné poklady k hodnocení situace na Ukrajině, přičemž ani jedno z uváděných míst pobytu žalobkyně není v regionech dotčených válečnými boji na východní hranici Ukrajiny. Městský soud v tomto rozsahu shrnul, z jakých konkrétních podkladů žalovaný vycházel, a na základě nich taktéž uzavřel, že v zemi původu žalobkyně neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobkyni za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Zhoršená bezpečnostní situace na Ukrajině je místně omezena na části Luhanské a Doněcké oblasti, které se nacházejí na východě země při hranicích s Ruskou federací. Odkázal rovněž na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, dle něhož se stav ozbrojeného konfliktu na Ukrajině spíše uklidňuje, než že by docházelo k jeho eskalaci. Městský soud nesouhlasil s žalobkyněmi, že by správní orgán měl povinnost vyřešit, kam se mají po svém návratu na Ukrajinu přesně uchýlit. Považoval za dostatečné, že žalovaný posoudil možnost vycestování na Ukrajinu a prokázal, že „ani v jednom z uvedených míst nehrozí riziko případných bezprostředních bojů, které se odehrávají jen ve dvou regionech na východní hranici země“. Žalovaný pracoval s informacemi o zemi původu, které byly relevantní, důvěryhodné a vyvážené, aktuální a ověřené z různých zdrojů. Ani podklady dodané žalobkyní nemohou na uvedeném ničeho změnit. Městský soud uzavřel, že žalovaný zjistil stav věci dostatečným způsobem a rozhodnutí dostatečně a přezkoumatelně odůvodnil. II. Kasační stížnost a další podání [8] Žalobkyně (dále „stěžovatelky“) napadly rozsudek městského soudu z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [9] Stěžovatelky se domnívají, že žalovaný i městský soud vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a situaci na Ukrajině hodnotily na základě neaktuálních informací. Žalovaný dle stěžovatelek nesprávně určil poslední místo pobytu stěžovatelky a) na Ukrajině, přičemž soud k této námitce uvedl, že správní orgán není povinen zjišťovat přesné místo pobytu, kam se má stěžovatelka uchýlit. Stěžovatelky mají však za to, že místo původního pobytu (a případného návratu) úzce souvisí s posouzením, zda na Ukr