7 Ads 65/2016 — Nejvyšší správní soud

7 Ads 65/2016- 21 - text 7 Ads 65/2016 - 23 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: R. P., zastoupena JUDr. Milanem Davídkem, advokátem se sídlem Stallichova 931/11, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, č. j. 1 Ad 16/2014 – 89, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, č. j. 1 Ad 16/2014 – 89, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Ustanovenému zástupci žalobkyně – advokátovi JUDr. Milanu Davídkovi – s e n e p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobkyně v řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalovaný, Ministerstvo práce a sociálních věcí, domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze (dále také „městský soud“) ze dne 5. 4. 2016, č. j. 1 Ad 16/2014 – 89, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Tento rozsudek byl ve věci vydán poté, co Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 10. 2015, č. j. 7 Ads 184/2015 - 36, zrušil výroky I. a II. předchozího rozsudku městského soudu ze dne 30. 6. 2015, č. j. 1 Ad 16/2014 – 70, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud nyní napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 2. 2014, č. j. 2014/8020-421/1, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Úřadu práce ČR – pobočky pro hlavní město Prahu (dále jen „úřad práce“) ze dne 9. 11. 2011, č. j. ABE-9736/2011-04/A2, a řízení zastaveno. Současně městský soud věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Úřad práce uvedeným rozhodnutím žalobkyni nepřiznal podporu v nezaměstnanosti ode dne 13. 10. 2011. Žalovaný přistoupil k zastavení řízení pro bezpředmětnost z důvodu, že před rozhodnutím o odvolání úřad práce vyhověl (rozhodnutím ze dne 9. 11. 2011, č. j. ABE-9746/2011-04/A2) nové žádosti žalobkyně o podporu v nezaměstnanosti, a žalobkyně také podporu čerpala po celou podpůrčí dobu. Městský soud při rozhodování vyšel z toho, že rozhodnutím úřadu práce č. j. ABE9746/2011-04/A2 byla sice žalobkyni podpora v nezaměstnanosti přiznána, nicméně od 9. 11. 2011, nikoliv od 13. 10. 2011, tj. k datu, kdy žalobkyně podala první žádost o podporu v nezaměstnanosti. Za daných okolností nelze souhlasit s názorem, že by tímto rozhodnutím došlo k plnému uspokojení nároku žalobkyně, neboť tento se vztahoval k jinému období, nežli jí byla později podpora přiznána. Byla-li podpora v nezaměstnanosti přiznána na základě jedné žádosti žalobkyně, nelze hovořit o bezpředmětnosti žádosti druhé, aniž by byly blíže objasněny konkrétní skutkové okolnosti, z nichž obě žádosti vzešly. Pokud žalobkyně namítala, že skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy, v nichž nemá oporu, dal jí městský soud za pravdu. Žalovaný věc posuzoval, jako by žalobkyně nepodala dvě žádosti, ale fakticky pouze jednu. Přehlédl při tom skutkově relevantní okolnost, že obě žádosti byly podány v jiný den a také úřad práce o nich rozhodl dvěma různými rozhodnutími. Je zřejmé, že ke každé žádosti hodnotil jiné podmínky. V případě žádosti ze dne 13. 10. 2011 vycházel ze skutkového stavu, že žalobkyně v rozhodném období nedoložila dobu důchodového pojištění v délce alespoň 12 měsíců, neboť doložila předchozí zaměstnání v Kanceláři Senátu pouze za 8 měsíců. Naproti tomu o žádosti ze dne 9. 11. 2011 rozhodoval dle skutkového stavu, podle něhož žalobkyně pracovala na dohodu o pracovní činnosti u zaměstnavatele Hewer – občanské sdružení. Z jejího výdělku u tohoto zaměstnavatele posléze určil také výši samotné podpory v nezaměstnanosti. Z uvedeného je zřejmé, že šlo o dvě různé žádosti podané k různému datu a hodnocené úřadem práce zcela rozdílně. Datum podání žádosti při tom představuje v řízeních o přiznání podpory v nezaměstnanosti významný faktor. Jednak je k tomuto datu vázán samotný nárok na výplatu dávky. Zároveň se k tomuto datu váže posouzení dalších relevantních skutečností. Nebyla proto na místě aplikace ust. § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu, neboť ta by přicházela v úvahu za předpokladu, že by výsledek obou žádostí měl být naprosto stejný. Ze skutkového stavu, který správní orgány vzaly za zjištěný, takové závěry ovšem neplynou, jelikož úřad práce rozhodoval o každé žádosti rozdílně a především na základě rozdílných podmínek. Nelze proto bez bližšího posouzení konkrétních okolností žádosti ze dne 13. 10. 2011 vyslovit závěr, že došlo k plnému uspokojení žalobkyně. Obě žádosti vycházejí (či přinejmenším mohou vycházet) z rozdílného skutkového stavu, což však žalovaný přehlédl a nezjistil tak skutkový stav, o němž by nepanovaly důvodné pochybnosti. Pochybil především úřad práce, když přehlédl odvolání žalobkyně, o němž žalovaný rozhodoval až se značným časovým odstupem. Tento fakt však nemůže být kladen k tíži žalobkyně. Lze se ztotožnit s názorem, že není namístě, aby žalobkyně čerpala v témže období podporu v nezaměstnanosti dvakrát, avšak období, po které žalobkyně chtěla podporu čerpat, se nepřekrývá s obdobím, po které ji čerpala. Je také namístě otázka, proč byla žalobkyni podpora přiznána na základě pozdější žádosti, ve chvíli, kdy stále ještě nebylo pravomocně skončeno řízení o žádosti první, a zda je takový postup vůbec možný a souladný se zákonem. Městský soud proto zrušil žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalovaný jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel především brojí proti argumentu městského soudu, že pokud je v rámci jednoho vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání podáno více žádostí o podporu v nezaměstnanosti, pak jejich posuzování vychází z jiného skutkového stavu. Rozhodným obdobím byly poslední tři roky před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání. Pro obě žádosti tak bylo rozhodné období od 13. 10. 2008 do 12. 10. 2011. Skutkové okolnosti jsou tak totožné. Je nepodstatné, kdy byla žádost o podporu v nezaměstnanosti podána. Jediná okolnost, kterou může ovlivnit datum podání žádosti, je věk žadatele, který v případě žalobkyně nehrál roli. Skutečnost, že úřad práce bral v jednotlivých případech v potaz jiné skutečnosti, není důsledkem toho, že by rozhodnutí ovlivňovaly různé okolnosti, ale pouze toho, že úřad práce v prvním případě zaměstnání ve společnosti Hewer – občanské sdružení nezohlednil. Je nepodstatné, zda to bylo z důvodu, že se o něm žalobkyně nezmínila, nebo z důvodu pochybení úřadu práce. Dále stěžovatel brojí proti „faktickému závěru“ městského soudu, že uchazeč o zaměstnání se může opakovaně úspěšně domáhat přiznání podpory v nezaměstnanosti v rámci jedné evidence uchazečů o zaměstnání. Žalobkyně byla v dané evidenci zcela uspokojena. Nebylo jí možno uspokojit více, tj. přiznat jí podporu v nezaměstnanosti dvakrát či vícekrát. Podporu nebylo možné přiznat ani poté, co v jedné evidenci pravomocně přiznanou podporu v nezaměstnanosti vyčerpala. Na takový případ totiž pamatují ust. § 48 a 49 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Jejich aplikace je však možná až v rámci další evidence uchazeče o zaměstnání, neboť jejich podmínky nelze v jedné evidenci splnit (tomu brání ust. § 25 odst. 1 zákona o zaměstnanosti). Případným přiznáním podpory v nezaměstnanosti by došlo k flagrantnímu porušení zásady rovnosti, kdy by žalobkyně oproti jiným žadatelům čerpala více práv, než jí ze zákona náleží. Postup úřadu práce nebyl v souladu se správním řádem, nicméně tím, že došlo k pravomocnému rozhodnutí o druhé žádosti, na jejímž základě došlo k přiznání a vyplacení podpory v nezaměstnanosti za celou podpůrčí dobu, se skutkové okolnosti první žádosti změnily natolik, že této žádosti již nemohlo být vyhověno. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu v plném rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu v souladu s ustanovením § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že napadený rozsudek městského soudu je třeba zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel předně brojí proti závěru městského soudu, že skutkový stav v řízení o žádostech žalobkyně o podporu v nezaměstnanosti ze dne 9. 11. 2011 a ze dne 13. 10. 2011 byl odlišný. Tato námitka je důvodná. Podle ust. § 41 odst. 1 zákona o zaměstnanosti ve znění účinné