7 As 256/2015 — Nejvyšší správní soud

7 As 256/2015- 28 - text 7 As 256/2015 - 30 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci navrhovatelů: a) Bytové družstvo K Olympiku, se sídlem K Olympiku 567/10, Praha 8, b) Ing. V. K., oba zastoupeni JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D., advokátem se sídlem Příběnická 1908, Tábor, proti odpůrci: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti odpůrce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015, č. j. 10 A 95/2015 – 48, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Odpůrce j e p o v i n e n zaplatit navrhovatelům na náhradě nákladů řízení částku 6.365 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce navrhovatelů JUDr. Michala Bernarda, Ph.D., advokáta. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se odpůrce, Magistrát hlavního města Prahy, domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015, č. j. 10 A 95/2015 – 48, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem dnem právní moci tohoto rozsudku zrušil opatření obecné povahy – Úprava směrné části územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy ze dne 26. 11. 2012, č. j. U 1113/2012 (dále jen „Úprava“), a odpůrci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení navrhovatelů. Úpravou byl navýšen kód míry využití G na kód I v ploše s funkčním využitím SV1 – všeobecně smíšené a kód F na kód H v ploše SV2 – všeobecně smíšené, pro záměr „Obchodní centrum Invalidovna“ na pozemcích parc. č. 693/157, 693/141, 693/75, 693/76, 693/179, 693/182, 693/185, 693/226, 693/183, 693/231, 693/222, 693/159, 693/245, 693/181, 693/232, 693/220, 693/246, 693/233, 693/223, 693/224, 693/227, 801/1, v k. ú. Karlín. Městský soud vyšel ze závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 - 116. Námitky týkající se aktivní legitimace navrhovatelů nejsou důvodné. Ze stanov navrhovatele a) vyplývá, že jeho statutárním orgánem je představenstvo, za které jedná navenek předseda nebo místopředseda (je-li předepsána písemná forma, je třeba podpisu předsedy spolu s dalším členem představenstva). Podle ust. § 169 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), statutárnímu orgánu právnické osoby náleží veškerá působnost, kterou zakladatelské právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří jinému orgánu právnické osoby. Představenstvo tedy bylo oprávněno ke zmocnění zástupce i podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy. Aktivní legitimace nemusí být podložena konkrétními důkazy. Postačuje, že opatření obecné povahy vytváří předpoklady pro umístění stavby, která by mohla negativně ovlivnit práva navrhovatelů. Ti jsou vlastníky pozemků a staveb ležících přímo na hranicích dotčené lokality nebo ve vzdálenosti několika desítek metrů. Možné dotčení jejích práv je tedy zřejmé. Závěry, které Nejvyšší správní soud učinil pro pojem „index podlažní plochy“ lze vztáhnout i na termín „kód míry využití území“. Mírou využití území, která je vyjádřena kódem míry využití území, se podle územního plánu rozumí stanovení maximálních koeficientů zastavěných ploch (KZP), hrubých podlažních ploch (KPP), maximálního počtu nadzemních podlaží (PNP) a minimálního koeficientu zeleně (KZ) vzhledem k ploše posuzovaného území. Koeficient podlažních ploch je podíl maximální hrubé podlažní plochy objektů k ploše území a stanovuje kapacitu zástavby v nadzemní části objektů. Hrubá podlažní plocha se pro tento účel stanoví součtem hrubých podlažních ploch ve všech nadzemních podlažích, vypočtených z vnějších rozměrů budov a počtu nadzemních podlaží. I kód míry využití území je tedy obecným regulativem prostorového uspořádání konkrétního území. Provedená změna územního plánu (i úprava je změnou) přitom zcela mění způsob využití území. V územním plánu hlavního města Prahy měl být kód míry využití území součástí závazné části územního plánu, a nikoli směrné části. Jeho změna tedy neměla proběhnout v režimu úpravy územního plánu, jak se stalo, ale mělo se tak stát procesem stanoveným pro vydání opatření obecné povahy, mj. se zachováním procesních práv vlastníků okolních pozemků a staveb na nich tak, jak to namítali navrhovatelé. Městský soud proto napadené opatření obecné povahy zrušil. Proti tomuto rozsudku městského soudu podal odpůrce jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel namítl, že podání návrhu a udělení plné moci zástupci bez dalšího (bez vědomí členské schůze či případného usnesení představenstva) nepřísluší předsedovi a místopředsedovi představenstva družstva. Městský soud posoudil jejich oprávnění i s odkazem na ust. § 169 občanského zákoníku, který však obsahuje ustanovení o zrušení právnické osoby. Posouzení této otázky je tedy nesprávné, nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Nejasné je i označení „návrhu“ v rozsudku. Navrhovatel b) nedoložil, že došlo ke zkrácení jeho vlastnických práv. Jedná se pouze o tvrzení, se kterými nelze souhlasit. Ceny nemovitostí naopak budou stoupat. Hygienické limity, hluk, znečištění jsou součástí vyjádření dotčených orgánů, totéž platí o krajinném a architektonickém rázu lokality. Projednávání Úpravy probíhalo dle Metodického pokynu k Územnímu plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy (Úplné znění ke dni 1. 11. 2002). Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Navrhovatelé uvedli, že rozhodnutí o podání návrhu je plně v pravomoci představenstva družstva. V poukazu na ust. § 169 občanského zákoníku jde o písařskou chybu (jedná se o ust. § 163). Vyjádření odpůrce o nejasnosti „návrhu“ navrhovatelé nepochopili. K aktivní legitimaci navrhovatele b) odkázali na text svého návrhu a judikaturu Nejvyššího správního soudu. Tvrzení odpůrce o postupu dle metodického pokynu je bez jakékoliv relevance. Závěrem navrhli, aby byla kasační stížnost zamítnuta. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu v souladu s ust. § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná. Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nesrozumitelnost, konkrétně z důvodu, že ohledně oprávnění statutárního orgánu právnické osoby odkazuje na ust. § 169 občanského zákoníku, který však upravuje zrušení právnické osoby. Tato námitka není důvodná. Stěžovateli je nutno dát za pravdu v tom, že městský soud odkázal na ust. § 169 občanského zákoníku nesprávně. Toto ustanovení skutečně neupravuje oprávnění statutárního orgánu právnické osoby. Nejvyšší správní soud má nicméně ve shodě s navrhovateli za to, že se jedná toliko o zjevnou písařskou chybu, které se městský dopustil v odkazu na příslušné ustanovení občanského zákoníku. Městský soud totiž jím aplikované ustanovení zároveň cituje, takže je naprosto evidentní, že nepracuje s ust. § 169 občanského zákoníku, nýbrž s ust. § 163 občanského zákoníku. Nejvyšší správní soud je přitom přesvědčen, že u stěžovatele objektivně nemohla (také vzhledem k tomu, že je vybaven dostatečným odborným aparátem) vzniknout pochybnost o tom, které ustanovení má městský soud na mysli. Dohledání, že městský soud ve skutečnosti pracuje s ust. § 163 občanského zákoníku, je natolik triviálním úkonem, že nelze právně vzdělané pracovníky stěžovatele podezírat, že by takový úkon nebyli schopni učinit. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že uvedení čísla 169 namísto 163 bylo toliko zjevnou chybou v psaní, která nezaložila nesrozumitelnost (a v důsledku toho nepřezkoumatelnost) napadeného rozsudku. Stěžovatel dále namítá, že předseda představenstva a člen představenstva navrhovatele a) nebyli oprávněni podat návrh v této věci a udělit plnou moc advokátovi. Ani této námitce nelze přisvědčit. Nutno podotknout, že městský soud se touto námitkou podrobně zabýval, přičemž stěžovatel tuto argumentaci nijak konkrétně nerozporuje, pouze bez jakékoliv vlastní argumentace konstatuje opak. Nejvyšší správní soud se přitom s argumentací městského soudu plně ztotožňuje. S výjimkou chybného odkazu na příslušné ustanovení občanského zákoníku (správně mělo být odkázáno na ust. § 163), není potřeba argumentaci městského soudu jakkoliv doplňovat, a postačí jeho hodnocení shrnout. Podle ust. § 163 občanského zákoníku statutárnímu orgánu náleží veškerá působnost, kterou zakladatelské právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří jinému orgánu právnické osoby. Statutárním orgánem navrhovatele a) je přitom dle obchodního rejstříku pře