7 As 264/2015 — Nejvyšší správní soud

7 As 264/2015- 37 - text 7 As 264/2015 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: ALEXANDRIA, spol. s r. o., se sídlem Dělnická 1481/71, Praha 7, zastoupený JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem Pivovarská 8, Vyškov, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015, č. j. 8 A 111/2011  66, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.9.2015, č. j. 8 A 111/2011 - 66, zamítl žalobu podanou proti rozhodnutí ústředního inspektorátu České obchodní inspekce (dále jen „ústřední inspektorát ČOI“) ze dne 3. 3. 2011, č. j. ČOI 4090/11/O100/1000/10/11/Tu/Št, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce (dále jen „stěžovatel“) a potvrzeno rozhodnutí inspektorátu České obchodní inspekce Středočeského kraje a hlavního města Prahy ze dne 20. 12. 2010, č. j. 10/1141/10/34/I, o uložení pokuty ve výši 20.000 Kč za správní delikt podle ust. § 24 odst. 7 písm. h) zákona č. 634/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), spočívající v porušení ust. § 12 odst. 1 citovaného zákona, kterého se stěžovatel dopustil tím, že na svých webových stránkách www.alexandria.cz neinformoval v souladu s cenovými předpisy spotřebitele o konečné ceně zájezdu, když na úvodní stránce v části „Last minute“ uváděl ceny zájezdů bez povinných poplatků (palivové a letištní taxy), ačkoliv konečná cena nabízených zájezdů v okamžiku nabídky byla již známá. Městský soud o žalobě již rozhodl rozsudkem ze dne 30. 10. 2014, č. j. 8 A 111/2011  32, který Nejvyšší správní soud zrušil rozsudkem ze dne 2. 4. 2015, č. j. 7 As 243/2014 - 22, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Městský soud v nyní napadeném rozsudku odkázal na závěry vyslovené ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu, když uvedl, že stěžovatel na úvodní webové stránce www.alexandria.cz nabízel zájezd ve smyslu ust. § 1 odst. 1 zákona č. 159/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cestovním ruchu“), přičemž se jednalo o dostatečně konkrétní nabídku zájezdu ve smyslu zákona č. 526/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“), jež musela v souladu s ust. § 13a citovaného zákona obsahovat údaj o konečné ceně zájezdu. K žalobní námitce, že informace na webových stránkách nelze považovat za nabídku ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z. z roku 1964“), městský soud odkázal na závěry vyplývající z rozsudku ze dne 18. 11. 2011, č. j. 2 As 119/2011 - 67, ve kterém Nejvyšší správní soud řešil vztah nabídky zájezdu a cestovní smlouvy podle o. z. z roku 1964. Městský soud se dále zabýval otázkou, zda předmětná nabídka obsahovala konečnou cenu ve smyslu ust. § 13a zákona o cenách. V tomto ohledu uvedl, že informace o ceně zájezdu na úvodní webové stránce www.alexandria.cz vzbuzovala zdání, že cena byla nižší, než ve skutečnosti. Stěžovatel totiž neinformoval v souladu s cenovými předpisy spotřebitele o konečné ceně zájezdu, když uváděl ceny zájezdů bez povinných poplatků (palivové a letištní taxy), ačkoliv konečná cena nabízených zájezdů byla v okamžiku nabídky již známá. Takové jednání stěžovatele představovalo porušení ust. § 12 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele. Městský soud v této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2013, č. j. 9 As 97/2012 - 33, ze dne 12. 1. 2006, č. j. 3 As 37/2005 - 59, a ze dne 9. 12. 2010, č. j. 1 As 101/2010 - 82. Proti tomuto rozsudku městského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž rozporoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený ve zrušujícím rozsudku s tím, že v dané věci se nejednalo o nabídku zájezdu. Chyběly náležitosti návrhu na uzavření smlouvy podle o. z. z roku 1964 a návrh nebyl dostatečně určitý, aby mohl představovat nabídku zájezdu. Nejednalo se tudíž o platný právní úkon, který by bylo možno sankcionovat, jelikož projev stěžovatele, tj. informace na webové stránce, nebyl dostatečně specifikován a nebylo jej možno považovat za zájezd. V tomto ohledu odkázal stěžovatel na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2310/2007, ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo 449/2009, a ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 4489/2007. Dále uvedl, že postupem Nejvyššího správního soudu, který ve zrušujícím rozsudku vyjádřil závazný právní názor, byl dotčen na svém právu na spravedlivý proces. Závazný právní názor Nejvyššího správního soudu, podle kterého informace na úvodní webové stránce stěžovatele představovaly nabídku zájezdu, ovlivnil další rozhodnutí městského soudu. Nejvyšší správní soud předjímal závěr řízení před městským soudem, který tudíž nemohl poskytnout stěžovateli v dalším řízení dostatečnou ochranu jeho práv. Stěžovatel označil zavázání městského soudu Nejvyšším správním soudem za zásah do pravomoci nalézacího soudu a odkázal v tomto ohledu na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14. Stěžovatel také vyslovil nesouhlas se závěrem, že informace o ceně zájezdu nebyly úplné a odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2013, č. j. 9 As 97/2012 - 33. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil i rozhodnutí správních orgánů. Ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil ústřední inspektorát ČOI souhlas se závěry městského soudu. Podle jeho názoru byla informace poskytnuta stěžovatelem dostatečně určitá, aby spotřebitel mohl učinit obchodní rozhodnutí vztahující se k dané informaci, tj. zda se bude o uvedenou nabídku dále zajímat. Nabídka služby ve smyslu zákona o ochraně spotřebitele nemusela splňovat náležitosti návrhu na uzavření smlouvy podle o. z. z roku 1964. Stěžovatel v nabídce neinformoval o konečné ceně zájezdu v souladu s ust. § 13a zákona o cenách, čímž porušil povinnost vyplývající z ust. 12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Pokud by byla přijata argumentace stěžovatele, došlo by k výraznému zhoršení postavení spotřebitele, jenž by musel zvažovat, zda uváděná cena je cenou konečnou či zda se jedná o cenu, za kterou spotřebitel u prodávajícího nepořídí. Takový výklad by byl v rozporu se smyslem právní úpravy ochrany spotřebitele. Dále ústřední inspektorát ČOI uvedl, že Nejvyšší správní soud ponechal na městském soudu posouzení otázky, zda došlo k porušení zákona o ochraně spotřebitele či nikoliv. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl. V replice stěžovatel uvedl, že předmětná informace nebyla v žádném případě nabídkou zájezdu, tj. návrhem na uzavření smlouvy, jelikož nebyla určitá, nevyplýval z ní úmysl uzavřít konkrétní smlouvu o zájezdu a spotřebitel si podle ní nemohl nabízený zájezd zakoupit. Stěžovatel odkázal na definici nabídky v ust. § 1731 zákona č. 89/2012 Sb., (dále jen „o. z. z roku 2012“), a dále na výklad návrhu na uzavření smlouvy v době účinnosti o. z. z roku 1964. Dále stěžovatel opětovně vyjádřil nesouhlas se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval přípustnost kasační stížnosti s ohledem na ust. § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle kterého je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Jak vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, zajišťuje toto ustanovení, „aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil. Podrobit takovéto rozhodnutí novému přezkumu v rámci řízení o kasační stížnosti by bylo zcela nesmyslné, neboť ve svých důsledcích by v případě připuštění nového přezkumu mohly nastat toliko dvě možné situace. Buď by totiž kasační soud setrval na svém původním právním názoru (takže by věcné projednání kasační stížnosti nemělo pro stěžovatele naprosto žádný význam), nebo by vyslovil právní názor jiný (takže by postupně rozličnými právními názory zcela rozvrátil právní jistotu a popřel princip předvídat