9 Afs 292/2015 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 292/2015- 35 - text 9 Afs 292/2015 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Kühna, Ph.D., v právní věci žalobce: Město Lišov, se sídlem tř. 5. května 139, Lišov, zast. JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem se sídlem náměstí Míru 140/1, Lišov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2014, č. j. 14262/14/5000-24700-710142, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2015, č. j. 10 Af 45/2014 – 36, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2015, č. j. 10 Af 45/2014 – 36, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného uvedenému v záhlaví. Jím byl změněn platební výměr Finančního úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 27. 11. 2013, č. j. 1846122/13/2200-04702-303497, tak, že byl odvod do Státního fondu životního prostředí České republiky (dále jen „SFŽP“) za porušení rozpočtové kázně snížen z částky 1 162 403 Kč na částku 1 138 502 Kč. Porušení rozpočtové kázně bylo správcem daně spatřováno v pochybeních při zadávání tří veřejných zakázek financovaných z Národního fondu a ze SFŽP při realizaci projektu „Zateplení objektů příspěvkové organizace ZŠ a MŠ Lišov“ na základě Smlouvy č. 08005683 o poskytnutí podpory ze SFŽP v rámci Operačního programu životního prostředí (dále jen „Smlouva“), uzavřené dne 4. 12. 2008, a na základě rozhodnutí o poskytnutí dotace ze dne 26. 11. 2008, č. j. SFZP 022494/2008. Žalovaný shledal pochybení pouze ohledně jedné veřejné zakázky, proto odvod snížil. [2] Krajský soud nesouhlasil se stěžovatelem, že neporušil povinnosti stanovené Smlouvou a souvisejícími dokumenty a ztotožnil se se žalovaným, že zadávací řízení na danou veřejnou zakázku vykazovalo vady. Ustanovení § 22 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů (dále jen „rozpočtová pravidla územních rozpočtů“), neumožňuje správnímu orgánu provést správní uvážení ohledně toho, zda určité jednání je nebo není porušením rozpočtové kázně. Povinnost odvodu i jeho výše vyplývá přímo z právního předpisu. Správce daně kontrolou zjistil, že jedna nabídka nesplnila kvalifikační předpoklady, a proto bylo povinností stěžovatele, jako zadavatele, ji vyloučit z hodnocení. Zároveň nebyl zřejmý způsob hodnocení nabídek, neboť nebylo možné ověřit způsob výpočtu přidělených bodů. Není podstatné, že účel projektu byl splněn, podstatné pro naplnění § 22 zákona o rozpočtech územních rozpočtů je, že nebyly dodrženy smluvní podmínky poskytnuté dotace. Je irelevantní, zda některý z uchazečů o veřejnou zakázku rozporoval výsledky hodnocení, důležité je, zda stěžovatel dodržel zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. Naplnění účelu dotace je pouze jednou z podmínek jejího poskytnutí. Postačí, že nebyly dodrženy podmínky jiné, aby došlo k porušení rozpočtové kázně. Pokud jde o možnou tvrdost rozhodnutí, krajský soud odkázal na možnost prominutí odvodu za porušení rozpočtové kázně. Krajský soud shledal nedůvodnými i další žalobní námitky, jejichž vypořádání není sporováno. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [3] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů, které podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [4] V prvé řadě namítá nepřezkoumatelnost rozsudku. Uvádí, že v žalobě uplatňoval námitku, že žalovaný nepostupoval v souladu se zásadou dobré správy, když v rámci napadeného rozhodnutí aplikoval, byť jen částečně, správní uvážení ve věci, když přes zdánlivé naplnění formálních znaků porušení rozpočtové kázně částečně snížil výši vyměřeného odvodu. Soud však dovodil, že § 22 rozpočtových pravidel územních rozpočtů neumožňuje správní uvážení a za porušení rozpočtové kázně považuje každé neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých z rozpočtu územního samosprávného celku. K poskytnutí dotace však došlo nikoliv z rozpočtu územního samosprávného celku, ale z rozpočtu SFŽP. Tato vada je umocněna i tím, že soud zaměňoval § 22 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla) (dále jen „rozpočtová pravidla“), a § 22 rozpočtových pravidel územních rozpočtů. Soud tak odůvodňoval postup žalovaného užitím jiného právního předpisu. [5] Soud také nesprávně posoudil vytýkanou vadu, že zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů neobsahuje přesné vymezení pojmu neoprávněné použití prostředků, a proto nelze každé jednání subjektu, kterým jsou naplněny formální znaky sjednané např. ve smlouvě či v metodice, sankcionovat. Na posuzovanou situaci je třeba nahlížet v souvislosti se skutečně nastalými důsledky. Pokud příjemce dotace poruší své povinnosti zásadním způsobem, stanovení odvodu je zcela oprávněným postupem a řádnou sankcí. Jedná-li se však o porušení povinnosti v míře zcela nepatrné, není odvod na místě. V dané věci byla vybrána nabídka s nejnižší nabídkovou cenou, došlo také k naplnění účelu dotace, a přesto byl stěžovatel za toto jednání sankcionován. [6] Soud nepřihlédl ke skutečnosti, že kontrolou provedenou Finančním ředitelstvím v Českých Budějovicích ze dne 11. 11. 2011, č. j. 5724/11-2600, bylo zjištěno, že při čerpání dotace na danou akci nebylo shledáno porušení podmínek poskytnuté dotace. Na to stěžovatel opakovaně upozorňoval jak správce daně, tak i soud, avšak tuto skutečnost žádný z orgánů nevzal v potaz. [7] Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že plně odkazuje na své rozhodnutí ve věci, jakož i na vyjádření k žalobě. Pokud jde o správní uvážení, odkazuje na § 44a rozpočtových pravidel, který mu možnost úvahy nedává. Pokud jde o poukaz na § 22 rozpočtových pravidel územních rozpočtů, tak ten se na řešenou situaci nevztahuje, na což poukázal ve správním rozhodnutí i soudním řízení. Pojem porušení rozpočtové kázně je jasně definován v § 3 písm. e) rozpočtových pravidel a nejde o neurčitý právní pojem. Stěžovatelem v kasační stížnosti blíže nespecifikovaná kontrola z roku 2011 nemohla mít vliv na výsledek kontroly realizované podle zákona o rozpočtových pravidlech. Podle názoru žalovaného je rozsudek krajského soudu správný, a navrhuje proto zamítnutí kasační stížnosti. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [9] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Na základě kasační stížnosti přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. [10] Jde-li o vytýkanou nepřezkoumatelnost [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], Nejvyšší správní soud konstatuje, že jde o vlastnost rozhodnutí správního soudu, ke které je jako kasační soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. K posouzení této vady řízení musel přistoupit přednostně. Je tomu tak proto, že by bylo předčasné, aby se nejdříve zabýval právním posouzením věci samé, byl-li by současně napadený rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný nebo byl-li by založen na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé. [11] Nepřezkoumatelnost spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud posuzoval věc podle § 22 rozpočtových pravidel územních rozpočtů, ačkoliv na danou věc nedopadají. K otázce, o jakou vadu se v případě nesprávně aplikovaného právního předpisu jedná, se vyjádřil rozšířený senát v usnesení ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007 – 87, publ. pod č. 1926/2009 Sb. NSS. Dovodil, že, nejde-li o případy, kdy je povinen k použití nesprávného právního předpisu přihlédnout z úřední povinnosti, je povinen tak učinit, je-li součástí stížních důvodů výtka nesprávného posouzení takové právní otázky, pro kterou bylo podle právního názoru orgánu, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, použití daného právního předpisu rozhodné. V případě, že přezkumný soud zjistí, že na projednávanou věc byl použit nesprávný právní předpis, musí uvážit, zda takové pochybení mělo nějaké důsledky, a případně jaké. Doplňovat řízení a s konečnou platností posoudit sporné otázky může Nejvyšší správní soud jen tehdy, zůstává-li program sporu i v řízení př