9 As 274/2015 — Nejvyšší správní soud

9 As 274/2015- 30 - text 9 As 274/2015 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: EX.CHANGE,k.s., se sídlem Palackého 715/15, Praha 1, zast. JUDr. Miroslavem Cejnarem, advokátem se sídlem Novotného lávka 200/5, Praha 1, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 28, Praha 1, proti rozhodnutí Bankovní rady České národní banky ze dne 7. 6. 2012, č. j. 2012/1710/110, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2015, č. j. 11 A 109/2012 – 96, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč k rukám zástupce JUDr. Miroslava Cejnara, advokáta se sídlem Novotného lávka 200/5, Praha 1. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně se dle rozhodnutí žalované ze dne 29. 2. 2012, č. j. 2012/1890/570, dopustila správních deliktů podle § 26 odst. 2 zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „devizový zákon“), za což jí žalovaná uložila pokutu ve výši 500 000 Kč a povinnost nahradit paušální náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Proti rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, který Bankovní rada žalované zamítla rozhodnutím citovaným v záhlaví tohoto rozsudku. [2] Správních deliktů se žalobkyně měla dopustit mj. tím, že v rámci kontrolních směn provedených dne 29. 3. 2011 v provozovně na adrese Uhelný trh 424/3, 110 00 Praha 1, ve dnech 8. 11. 2011, 10. 11. 2011 a 12. 12. 2011 v provozovně na adrese Václavské náměstí 824/29, 110 00 Praha 1 a dne 13. 12. 2011 v provozovnách na adresách Staroměstské nám. 551/17, 110 00 Praha 1 a Uhelný trh 424/3, 110 00 Praha 1, nesdělila klientům před konečným uskutečněním nákupu cizí měny výši protihodnoty nakupované cizí měny, čímž porušila § 3e písm. e) devizového zákona dále provedený § 5 odst. 5 vyhlášky České národní banky č. 376/2009 Sb., o směnárenské činnosti (dále jen „vyhláška o směnárenské činnosti“). [3] Proti rozhodnutí Bankovní rady žalované se žalobkyně bránila u Městského soudu v Praze, který napadené rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 23. 3. 2015, č. j. 11 A 109/2012 – 50. Ten však byl ke kasační stížnosti žalované zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 9 As 80/2015 – 24. Nejvyšší správní soud se mj. neztotožnil s výkladem informační povinnosti devizového místa podle § 3e písm. e) devizového zákona a § 5 odst. 5 vyhlášky o směnárenské činnosti. S ohledem na to zavázal městský soud, aby v dalším řízení znovu ověřil, zda správní spis obsahuje dostatečné podklady pro závěr, že žalobkyně nesdělila informaci o výši protihodnoty včas, a při tom zvážil, zda byla v projednávané věci podstatná instalace displejů. [4] Městský soud následně ve věci rozhodl rozsudkem citovaným v záhlaví, kterým rozhodnutí Bankovní rady žalované opět zrušil. Veden výkladem Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že při kontrole dne 29. 3. 2011 nebyla výše protihodnoty sdělena. Při kontrolách ve dnech 12. 12. 2011 a 13. 12. 2011 sdělena byla, neboť v té době již žalobkyně měla nainstalovány elektronické displeje, na nichž se výše protihodnoty zobrazovala. Okamžik, ke kterému se tak stalo, byl včasný, neboť obsluha směnárny sdělila klientovi výši protihodnoty bezprostředně po té, kdy od něj převzala směňovaný obnos. [5] Ve vztahu ke kontrolním směnám ve dnech 8. 11. 2011 a 10. 11. 2011 dospěl k závěru, že žalovaná dostatečně nezjistila skutkový stav. Žalobkyně totiž po nahlédnutí do spisu namítala, že v těchto datech již měla nainstalovány elektronické displeje, na kterých se výše protihodnoty zobrazuje. Na základě stávajících podkladů ve správním spise však nelze bez dalšího učinit závěr, zda tomu tak bylo, či nikoli. Žalovaná tuto okolnost dostatečně neprokázala a zatížila tak řízení procesní vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. [6] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) nyní proti rozsudku městského soudu brojí kasační stížností. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně [7] Stěžovatelka se domnívá, že městský soud nesprávně posoudil skutečnosti uvedené ve správním spisu v návaznosti na výklad vyhlášky o směnárenské činnosti, který ve věci podal Nejvyšší správní soud. [8] V prvé řadě nesouhlasí s tím, že by v případě směn ve dnech 12. 12. 2011 a 13. 12. 2011 byla protihodnota sdělena včas. Žalobkyně ji sice prostřednictvím displeje klientovi sdělila bezprostředně po té, co od něj převzala směňovaný obnos, ale vzhledem k tomu, že mu pak neumožnila zrušit obchod, klient neměl informaci o protihodnotě v době, kdy ji mohl vyhodnotit a rozhodnout se, zda obchod uzavře, či nikoli. [9] V případě směn 8. 11. 2011 a 10. 11. 2011 byla protihodnota sdělena po převzetí bankovky současně s vytištěním dokladu o směně, žalobkyní tvrzené displeje nebyly zaznamenány. Klient žádal o zrušení obchodu, respektive vyjádřil nespokojenost s provedenou transakcí, obsluha směnárny nicméně považovala transakci za uzavřenou. I v těchto případech je proto zřejmé, že klientovi byl odepřen dostatečný čas k rozhodnutí. Městský soud se opomněl zabývat okamžikem, kdy u klienta proběhla fáze rozhodování. [10] V této souvislosti poukázala na to, že žalobkyně do protokolu o nahlížení do správního spisu dne 28. 12. 2011 uvedla, že na displeji se zobrazuje výše protihodnoty současně s vložením peněz do směnárenské propusti. Informace o výši protihodnoty však musí být klientovi sdělena před konečným uskutečněním nákupu, nikoli až při vložení peněz do propusti. [11] Zadruhé odporovala závěru městského soudu, že nedostatečně zjistila skutkový stav. Průběh každé směny byl popsán v úředním záznamu, přičemž účelem kontroly bylo zjistit, zda žalobkyně včas informuje o výši protihodnoty, nikoli zda má nainstalovány displeje. Ty totiž nemohly bez dalšího zajistit splnění povinnosti. [12] Skutečnost, že žalobkyně neměla v průběhu směn ve dnech 8. 11. 2011 a 10. 11. 2011 instalovány displeje, považuje za prokázanou. V rámci kontrol nebyla existence displejů pracovníky stěžovatelky zaznamenána. Pravdivost skutečností v úředních záznamech je založena na faktu, že kontrolní směny provádí pověření pracovníci v rámci úřední činnosti, kteří dbají na to, aby skutečnosti zachycené v záznamu odpovídaly objektivnímu průběhu směny. Žalobkyně žádné důkazy k tvrzení, že displeje měla instalované, nepředložila a stěžovatelka je zpětně nemohla ověřit. [13] Znovu však zdůraznila, že otázka instalace displejů není pro odpovědnost žalobkyně za správní delikt podstatná. Není totiž relevantní, jakým způsobem výši protihodnoty sdělovala, ale kdy. Ze spisového materiálu vyplývá, že informace byla klientovi poskytnuta současně s předáním dokladu o směně, respektive v době, kdy považoval směnárenský obchod za ukončený a klient již neměl možnost od něj upustit, proto nebyl informován v souladu s vyhláškou. III. Vyjádření žalobkyně [14] Žalobkyně se v reakci na kasační stížnost vyjadřovala především k výkladu § 5 odst. 5 vyhlášky o směnárenské činnosti, který Nejvyšší správní soud podal ve svém předchozím rozsudku. Ve vztahu ke skutkovým okolnostem věci zdůraznila, že informace zákazníkům sdělovala v souladu s ním, mj. upozornila, že protihodnota se na displeji zobrazuje ve chvíli, kdy se směnárníkovi objeví na počítači. Dříve není objektivně schopna její výši sdělit a děje se tak v počáteční fázi obchodu. [15] Zopakovala, že zaměstnanci stěžovatelky do kontrolních záznamů neuvedli, že provozovny byly vybaveny displeji, přestože tomu tak bylo. Žalobkyně ihned po té, co tuto skutečnost zjistila, vznesla námitku a doložila fotodokumentaci, ze které je patrné, že displeje jsou umístěny hned vedle propusti a že je tudíž zákazník nemůže přehlédnout. [16] Obecně shrnula, že nevole stěžovatelky pramení z jejího nesouhlasu s údajným neumožněním vrácení směňovaných peněz, nikoli z nedostatku informování zákazníků. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [17] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, a za stěžovatelku jedná zaměstnankyně, která má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie. Poté přistoupil k přezkumu rozsudku městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Přezkumem napadeného rozsudku v tomto rozsahu dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [18] Nej