— Nejvyšší správní soud

Konf 23/2015- 8 - text Konf 23/2015 - 13 U S N E S E N Í Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Pavla Simona, JUDr. Romana Fialy, Mgr. Ing. Radovana Havelce, JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Marie Žiškové, rozhodl o návrhu Nejvyššího správního soudu, se sídlem v Brně, Moravské náměstí 6, na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a kárnou komisí Exekutorské komory České republiky, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, a dalších účastníků sporů vedených u kárného senátu kárné komise Exekutorské komory České republiky pod sp. zn. KŽ 06/2012, KŽ 02/2013 a KŽ 03/2013, ve věci kárných řízení: kárného žalobce ministra spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16 a předsedy kontrolní komise Exekutorské komory České republiky, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58 a kárně obviněného Mgr. R. M., v době zahájení řízení exekutorského kandidáta soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, se sídlem v Přerově, Komenského 38, t. č. soudního exekutora, Exekutorský úřad Přerov – Mgr. R. M., se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 1450/13, zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní nám. 365/7 t a k t o : I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve sporech vedených u kárného senátu kárné komise Exekutorské komory České republiky pod sp. zn. KŽ 06/2012, KŽ 02/2013 a KŽ 03/2013, ve věci kárných řízení, j e k á r n ý s e n á t k á r n é k o m i s e E x e k u t o r s k é k o m o r y Č e s k é r e p u b l i k y . II. Rozhodnutí kárného senátu kárné komise Exekutorské komory České republiky ze dne 20. ledna 2015, čj. KŽ 06/2012 - 49, KŽ 02/2013 - 10 a KŽ 03/2013 - 77, s e z r u š u j í . O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení Podáním doručeným dne 24. června 2015 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, se kárný senát Nejvyššího správního soudu jako kárného soudu (dále jen „kárný soud“) domáhal, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc podle § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb., který vznikl mezi ním a kárnou komisí Exekutorské komory České republiky (dále též „kárný senát“) ve věci kárných žalob vedených u tohoto orgánu pod sp. zn. KŽ 06/2012, KŽ 02/2013 a KŽ 03/2013 a podaných proti exekutorskému kandidátovi Mgr. R. M., jenž se před jejich projednáním a rozhodnutím stal soudním exekutorem. Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti: Návrhem podaným ministrem spravedlnosti u kárné komise Exekutorské komory České republiky dne 23. července 2012, čj. 16/2012-OSD-ENA/30, vedeným pod sp. zn. KŽ 06/2012, a dne 24. července 2013, čj. 94/2013-OSD-ENA/27, vedeným pod sp. zn. KŽ 03/2013, a dále návrhem podaným předsedou kontrolní komise Exekutorské komory dne 8. dubna 2013, sp. zn. KAŽAB 11/13, vedeným pod sp. zn. KŽ 02/2013, bylo zahájeno kárné řízení o kárné odpovědnosti exekutorského kandidáta Mgr. R. M., který se měl dopustit kárného provinění podle § 116 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. prosince 2012. Ministr spravedlnosti v průběhu kárného řízení jmenoval dne 20. listopadu 2013 kárně obviněného Mgr. R. M. soudním exekutorem. Dne 19. února 2014 zanikl kárně obviněnému pracovní poměr k soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi a k témuž dni byl vyškrtnut ze seznamu exekutorských kandidátů, neboť dne 20. února 2014 zahájil výkon samostatného exekutorského úřadu. V důsledku jmenování kárně obviněného soudním exekutorem a ukončení jeho pracovního poměru u soudního exekutora musel kárný senát zvážit, zda má pravomoc o předmětných kárných žalobách rozhodnout. Kárný senát zhodnotil, zda by měl ve věci pokračovat, neboť ustanovení § 120a odst. 1 exekučního řádu stanoví, že „pro rozhodnutí v kárném řízení je rozhodující skutkový a právní stav v době, kdy ke kárnému provinění došlo; pozdější právní úpravy se použije, jestliže je to pro kárně obviněného příznivější“. Ad absurdum by však bylo možné dospět k výkladu, kdy by s odkazem na předchozí bylo možné kárně trestat i osoby, které již zcela opustily profesní společenství a vůči nimž již kárný senát nemá žádná kárná oprávnění. Okamžik spáchání žalovaného skutku je tedy rozhodující pro posuzování viny a ukládání trestu, pro posouzení pravomoci rozhodnout o vině a trestu však nemůže být rozhodný. Kárný senát také zvažoval, zda v řízení pokračovat, neboť pro určení pravomoci je rozhodný den podání kárné žaloby, tedy zahájení kárného řízení, a proto by měl řízení dokončit ten orgán veřejné moci, u něhož bylo řízení zahájeno. Shledal však, že podle § 132 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v souvislosti s § 45a kárného zákona se zásada perpetuatio fori pro kárné řízení použije přiměřeně, avšak pouze na situace, kdy věcná příslušnost přechází ze správního orgánu nižšího stupně na správní orgán vyššího stupně, což v tomto případě není. Dále se kárný senát zabýval otázkou, zda kárné řízení zastavit, neboť pro určení pravomoci je rozhodný den vydání případného kárného rozhodnutí. Uzavřel však, že pokud nemá pravomoc vést kárné řízení proti exekutorovi, pak nemůže ani rozhodnout o zastavení kárného řízení, a to ani za situace popsané v § 119 odst. 1 písm. b) exekučního řádu, kdy „skončil pracovní poměr kandidáta nebo koncipienta u exekutora“, neboť usnesení o zastavení je způsobilé zasáhnout do právní sféry účastníků kárného řízení. V důsledku těchto úvah kárný senát rozhodnutími ze dne 20. ledna 2015, čj. KŽ 06/2012 - 49, KŽ 02/2013 - 10 a KŽ 03/2013 - 77, řízení ve věci kárných žalob proti kárně obviněnému Mgr. R. M. postoupil kárnému soudu, neboť shledal, že podle ustanovení § 117a odst. 1 exekučního řádu je sám kárný senát ustanovený podle § 114 odst. 4 exekučního řádu oprávněn rozhodnout pouze v případě, pokud se kárného provinění dopustil exekutorský kandidát nebo koncipient. Jde-li o kárné řízení proti exekutorovi, pak exekuční řád ve svém § 121 odst. 1 odkazuje na použití ustanovení zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů (dále jen „kárný zákon“). V odůvodnění kárný senát uvedl, že není kompetentní ve věci rozhodnout, pokud by rozhodnutí mohlo mít pro kárně obviněného hmotněprávní důsledky. Řízení o kárných žalobách proto postoupil kárnému soudu, neboť jemu je svěřena pravomoc a příslušnost k vedení řízení ve věcech soudních exekutorů s tím, že tento by měl z hlediska hmotného práva rozhodnout tak, jak by rozhodl kárný senát, tedy zejména soudnímu exekutorovi neuložit trest vyšší, než který by mohl být uložen exekutorskému kandidátovi. Kárný soud (dále též „navrhovatel“) se s postoupením věci neztotožnil, a proto podal návrh na řešení kompetenčního sporu zvláštnímu senátu. Navrhovatel po předběžné poradě dospěl k závěru, že předložené věci nelze kvalifikovat jako spory, k jejichž rozhodnutí by byla dána jeho pravomoc. Své stanovisko hájil tím, že právní úprava rozděluje pravomoc rozhodovat o kárných deliktech exekutorského stavu mezi orgán profesní samosprávy a soud. Dopustil-li se kárného provinění exekutorský kandidát nebo koncipient, rozhoduje kárný senát (§ 117a odst. 1 za použití § 144 exekučního řádu), o kárném provinění soudního exekutora však rozhoduje kárný soud [§ 121 odst. 1 exekučního řádu za použití § 2 písm. a) a § 4b kárného zákona], přičemž možnost kárného stíhání je vázána na výkon té které funkce. Kárně obviněného kandidáta proto není podle § 119 odst. 1 písm. b) exekučního řádu možné dále stíhat, pokud skončil jeho pracovní poměr u exekutora. Podobně nelze stíhat exekutora, zanikl-li mu výkon exekutorského úřadu [§ 14 písm. b) kárného zákona]. Pravomoc kárného senátu je proto vymezena trvajícím pracovním poměrem k exekutorovi a jednáním, jehož se dopustil jako kandidát. Obdobně pravomoc kárného soudu je vymezena výkonem exekutorského úřadu kárně obviněným a jednáním, jehož se dopustil jako exekutor. Kárný soud by ve snaze překlenout tuto mezeru v právní úpravě rozšířením své kompetence na jednání, jehož se exekutor nedopustil v postavení exekutora, čelil shora popsané právní úpravě i ústavním mantinelům (čl. 2 odst. 3 Ústavy; čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Ze všech těchto skutečností vyplývá, že se jedná o spor, který by měl rozhodnout kárný senát, nikoli kárný soud. Usnesením ze dne 22. června 2015, čj. 15 Kse 3/2015 – 10, proto navrhovatel spojil věci ke společnému projednávání a rozhodnutí s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. 15 Kse 3/2015 a dalším výrokem rozhodl o předložení této věci zvláštnímu senátu. II. Právní úprava a úvahy zvláštního senátu Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi soudem a orgánem profesní samosprávy se zvláštní senát řídil následující úvahou: Kárný senát popřel svou pravomoc o kárných žalobách rozhodnout a rovněž navrhovatel popírá svou pravomoc ve věci rozhodnout poté, co mu byla postoupena; zvláštní senát proto sh