2 Afs 91/2009 — Nejvyšší správní soud

Konf 32/2015- 11 - text Konf 32/2015 - 15 USNESENÍ Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Romana Fialy, Mgr. Ing. Radovana Havelce, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Marie Žiškové, rozhodl o návrhu České národní banky na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ní a Obvodním soudem pro Prahu 1, a dalších účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu v Praze 1 pod sp. zn. 25 C 52/2013, o žalobě o zaplacení 432 071,92 Kč: žalobkyně WEST BROKERS a.s., se sídlem Slovanská 100, Plzeň, IČ 64832341, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Cinkem, advokátem se sídlem Sady 5. května 296/36, Plzeň, a žalovaná Česká republika – Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, zastoupená JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Vodičkova 17/736, Praha 1, t a k t o : I. Žádná ze stran kompetenčního sporu n e n í p ř í s l u š n á vydat rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu v Praze 1 pod sp. zn. 25 C 52/2013, o žalobě o zaplacení 432 071,92 Kč. II. Výrok II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 10. 2013, čj. 25 C 52/2013  15, s e z r u š u j e. O d ů v o d n ě n í : Návrhem doručeným dne 3. 12. 2015 se Česká národní banka (dále též jen „navrhovatelka“) domáhala, aby zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále také jen „zákon o některých kompetenčních sporech“) rozhodl kompetenční spor vzniklý podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) cit. zákona mezi ní a Obvodním soudem pro Prahu 1, týkající se zaplacení částky 432 071,92 Kč z titulu úroku z přeplatku na platbě ve prospěch veřejného rozpočtu. Z předloženého spisu byly zjištěny následující skutečnosti: Rozhodnutími Komise pro cenné papíry (dále jen „Komise“) ze dne 12. 10. 2004, čj. 51/So/9/2004/28, a prezídia Komise o rozkladu ze dne 9. 3. 2005, čj. 10/SoO/10/2004/1, byla žalobkyni za porušení zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, v tehdy platném znění (dále jen „zákon o cenných papírech“), uložena podle § 86 odst. 1 písm. b) tohoto zákona ve spojení s § 203 odst. 1 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, v tehdy platném znění (dále jen „zákon o podnikání na kapitálovém trhu“) pokuta ve výši 500 000,- Kč. Žalobkyně napadla uvedené rozhodnutí prezídia Komise žalobou u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 13. 2. 2009, čj. 5 Ca 144/2005 - 101, toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil navrhovatelce jako nástupkyni Komise. Proti tomuto rozsudku podala navrhovatelka kasační stížnost, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2011, čj. 2 Afs 91/2009 - 149. V tomto řízení nebyla otázka úhrady úroků řešena. Až na základě uvedených rozhodnutí byla Finančnímu odboru Ministerstva financí (dále též jen „Ministerstvo financí“) dopisem navrhovatelky ze dne 19. 4. 2011 postoupena žádost žalobkyně ze dne 28. 3. 2011 o uhrazení (vrácení zaplacené pokuty) úroků vyplývajících z § 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), a nákladů právního zastoupení. Dne 18. 5. 2011 byla Ministerstvem financí žalobkyni vrácena pokuta 500 000 Kč. Dopisem ze dne 15. 7. 2011 Ministerstvo financí informovalo navrhovatelku, že žalobkyni byl dne 14. 7. 2011 uhrazen pouze zákonný úrok z prodlení ve výši 60 794,52 Kč, neboť Ministerstvo financí neshledalo důvod pro aplikaci § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. Žalobkyně proto dne 2. 4. 2012 podala žalobu u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). V petitu žaloby navrhovala, aby městský soud rozhodl, že žalovaná je povinna uhradit jí rozdíl mezi úrokem z přeplatku dle zákona o správě daní a poplatků a uhrazeným úrokem z prodlení dle občanského zákoníku (492 866,44 Kč – 60 794,52 Kč) ve výši 432 071,92 Kč a náklady řízení. Městský soud vyslovil svou nepříslušnost a spis předložil dle § 104a odst. 2 o. s. ř. k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze (dále jen „vrchní soud“) s odůvodněním, že se nejedná o obchodní spor podle § 9 odst. 3 o. s. ř. Vrchní soud usnesením ze dne 2. 5. 2013, čj. Ncp 2346/2012-11, rozhodl o určení věcné příslušnosti tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou podle § 9 odst. 1 o.s.ř. v prvním stupni příslušné okresní soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „obvodní soud“) unesením ze dne 1. 10. 2013, čj. 25 C 52/2013 - 15, řízení o žalobě o zaplacení 432 071,92 Kč zastavil (výrok I.) s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena České národní bance (dále též jen „ČNB“) [výrok II.]; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění uvedl, že žalobkyně se žalobním návrhem zjevně nedomáhá nároku, jenž by vyplýval ze soukromoprávního vztahu a ani nároku z jiného vztahu, který podle zákona projednávají soudy v občanském soudním řízení. O existenci povinnosti státu vrátit spolu s přeplatkem na platbě ve prospěch veřejného rozpočtu, vzniklé v důsledku vydání rozhodnutí správního orgánu při výkonu veřejné správy, i úrok podle § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků přísluší rozhodovat tomu správnímu orgánu, který má ve vztahu k placení předmětné platební povinnosti postavení správce daně ve smyslu ustanovení § 1 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků. Placením uložené finanční povinnosti ve prospěch státního rozpočtu se přitom míní i postup při vrácení zaplacené platby, jejíž zaplacení bylo uloženo neprávem. V daném případě byla žalobkyni povinnost k zaplacení pokuty do státního rozpočtu uložena rozhodnutím Komise. Po zrušení Komise zákonem č. 57/2006 Sb. ke dni 1. 4. 2006 přešlo její postavení na ČNB podle čl. III bodu 1 tohoto zákona. Z obsahu spisu vyplývá, že ČNB, na niž se žalobkyně obrátila se stejným požadavkem jako uplatňuje v tomto řízení, se žádostí žalobkyně nezabývala a předala ji k vyřízení Finančnímu odboru Ministerstva financí. Obvodní soud proto postoupil věc tomu správci daně, který je příslušný k rozhodnutí o přeplatku na „dani“ podle ustanovení § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. ČNB s názorem obvodního soudu nesouhlasila, a podala proto návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu. ČNB ve svém návrhu uvedla, že žaloba byla obvodním soudem posouzena nesprávně. Jak z názvu žaloby, tak i z jejího obsahu je zřejmé, že se žalobkyně domáhala svých nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, a že obvodní soud měl žalobu posoudit jako požadavek na náhradu škody vůči státu podle tohoto zákona, o čemž rozhodují soudy v občanském soudním řízení. Za nezákonné rozhodnutí mohlo být považováno rozhodnutí prezídia Komise o rozkladu ze dne 9. 3. 2005, čj. 10/SoO/10/2004/1, které bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2009, čj. 5 Ca 144/2005 - 101, a za nesprávný úřední postup, spočívající v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, mohlo být považováno nereagování na žádosti žalobkyně o uhrazení úroků. Podle názoru navrhovatelky je tak orgánem příslušným vydat rozhodnutí o žádosti žalobkyně obvodní soud, jakožto obecný občanskoprávní soud, v jehož obvodu má sídlo žalovaná a případně též navrhovatelka. I kdyby zvláštní senát přes uvedené argumenty navrhovatelky došel k závěru, že příslušným k rozhodnutí není obvodní soud, ČNB není ve věci žádosti žalobkyně o zaplacení úroku z daňového přeplatku ani obecným správcem daně, který je v této věci povinen rozhodnout podle § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. To však neznamená, že by byla v této věci nečinná. Vycházela z názoru, že má rozhodnout příslušný správce daně, a po doručení usnesení obvodního soudu provedla řadu kroků směřujících k předání žádosti žalobkyně o zaplacení úroku z daňového přeplatku obecnému správci daně, kterým je dle navrhovatelky příslušný celní úřad, tj. Celní úřad pro hlavní město Prahu. Ačkoliv byla žádost žalobkyně postoupena k převzetí zmíněnému celnímu úřadu několikrát, a to i s vědomím jeho nadřízeného správce daně, vždy bezvýsledně. V této věci bylo komunikováno i se žalovanou a bylo uskutečněno společné jednání za účasti zástupců navrhovatelky, žalované a Generálního ředitelství cel, avšak bez převzetí věci celními orgány. Důvodem byl argument, že o příslušnosti k vydání rozhodnutí podle § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků bylo rozhodnuto (dle navrhovatelky nesprávně) obvodním soudem. K usnesení obvodního soudu navrhovatelka sdělila, že k určení příslušnosti správních orgánů (obecných správců daně) k vedení správních (daňových) řízení může dojít pouze zákonem. Usnesením soudu o postoupení věci není možné založit věcnou příslušnost orgánu veřejné moci k provedení daňového řízení. Pokud by navrhovatelka v posuzovaném případě rozhodla, bylo b