1 Afs 141/2017 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 141/2017- 34 - text pokračování 1 Afs 141/2017 - 36 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: JUDr. Jiří Švihla, insolvenční správce dlužníka Tabák Plus, spol. s r. o., Lannova třída 16/13, České Budějovice, zastoupený JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Platnéřská 191/2, Praha 1, proti žalovanému: Specializovaný finanční úřad, Nábřeží kpt. Jaroše 1000/7, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2016, č. j. 122983/16/4230-22792-703291, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2017, č. j. 50 Af 14/2016  73, t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2017, č. j. 50 Af 14/2016 – 73, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Dne 25. 3. 2014 bylo správci daně (též žalovaný) doručeno přiznání k DPH za období únor 2014, v němž daňový subjekt Tabák Plus, spol. s r.o. (dále jen „dlužník“) vykázal nadměrný odpočet ve výši 5.028.931 Kč. Dne 20. 11. 2014 zahájil správce daně u dlužníka daňovou kontrolu, přičemž předmětem daňové kontroly byla DPH za období únor 2014. [2] Dne 17. 8. 2015 podal dlužník u Krajského soudu v Brně (dále též insolvenční soud) coby insolvenční navrhovatel návrh na zahájení insolvenčního řízení. Usnesením ze dne 22. 9. 2015, č. j. KSBR 38 INS 20919/2015 – A – 26, insolvenční soud rozhodl o zjištění úpadku dlužníka. Jako insolvenční správce byl ustanoven JUDr. Jiří Švihla. Přezkumné jednání soud stanovil na 17. 12. 2015. V rámci tohoto přezkumného jednání nenechal insolvenční správce přezkoumat daňové pohledávky. [3] Dne 20. 11. 2015 obdržel insolvenční soud podání žalovaného, prostřednictvím něhož žalovaný žádal zvláštní přezkoumání daňových pohledávek žalovaného, kdy termín tohoto přezkumu navrhl na červenec 2016. Za důvod žádosti označil mj. potřebu zajistit žalobci možnost odvolat se proti rozhodnutím o stanovení daně, případně též podat správní žalobu. [4] Dne 9. 5. 2016 vydal žalovaný platební výměr, č. j. 122983/16/4230-22792-703291, kterým byla dlužníkovi vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2014 ve výši 121.968 Kč, jelikož neuznal část dlužníkem uplatněného nároku na odpočet daně. [5] Dne 10. 5. 2016 se insolvenční správce obrátil na insolvenční soud s žádostí o nařízení zvláštního přezkumného jednání, při němž bude mj. přezkoumána též přihláška žalovaného č. P 57, která obsahovala i pohledávku z titulu DPH za období únor 2014. [6] Insolvenční soud této žádosti vyhověl a termín zvláštního přezkumného jednání určil na 9. 6. 2016. [7] Proti platebnímu výměru ze dne 9. 5. 2016 podal insolvenční správce dne 8. 6. 2016 odvolání. [8] Přezkoumáním přihlášek žalovaného pak platební výměr ze dne 9. 5. 2016 nabyl dle § 243 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“) právní moci, což bylo insolvenčnímu správci sděleno vyrozuměním žalovaného ze dne 4. 8. 2016, č. j. 211813/16/4100-10721-106824. II. Řízení před krajským soudem [9] Proti platebnímu výměru podal insolvenční správce žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, ve které namítal neoprávněnost odmítnutí nároku na odpočet DPH. K otázce přípustnosti žaloby uvedl, že vzhledem k zastavení odvolacího řízení ex lege na základě § 243 odst. 2 daňového řádu, došlo k bezvýslednému vyčerpání opravného prostředku bez toho, aby bylo rozhodnutí věcně přezkoumáno. Dále uvedl, že žádný jiný opravný prostředek proti platebnímu výměru daňový řád nepřipouští a kontroly zákonnosti a správnosti postupu žalovaného lze dosáhnout pouze soudním přezkumem. Podmínka přípustnosti žaloby byla tedy dle žalobce splněna. [10] Krajský soud žalobu insolvenčního správce usnesením ze dne 22. 3. 2017, č. j. 50 Af 14/2016 – 73, odmítl jako nepřípustnou, neboť dle jeho názoru nebyla splněna podmínka řízení týkající se nutnosti vyčerpání řádných opravných prostředků před podáním žaloby. [11] V odůvodnění rozhodnutí Krajský soud zopakoval dosavadní skutkový stav a rozhodné okolnosti a na jejich základě zhodnotil, že žalobce si měl a musel být vědom, jakožto osoba znalá práva a profesně zdatná, jaké následky bude mít přezkoumání daňových pohledávek žalovaného ve vztahu k odvolacímu řízení o platebním rozkazu. Vzhledem k tomu, že však žalobce přezkumné jednání sám inicioval, tímto svým jednáním zmařil možné odvolací řízení a připravil se tak o možnost přezkumu napadeného rozhodnutí. Krajský soud dále uvedl, že okamžik přezkoumání pohledávek v přezkumném jednání je zcela v dispozici žalobce a ten dal svým zvoleným postupem najevo, že nemá zájem na meritorním výsledku odvolacího řízení. III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [12] Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podal žalobce (dále stěžovatel) kasační stížnost. [13] V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil otázku přípustnosti správní žaloby, respektive podmínku vyčerpání řádných opravných prostředků. [14] Stěžovatel namítá, že proti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu se včas a řádně odvolal a k meritornímu projednání odvolání nedošlo v důsledku speciální úpravy v § 243 odst. 2 daňového řádu. To však dle stěžovatele nemůže být přičteno k tíži účastníka odvolacího řízení ve vztahu k jeho možnosti domáhat se soudního přezkumu konečného rozhodnutí o daňové povinnosti vydaného v daňovém řízení. [15] Stěžovatel namítá, že jeho procesní aktivita v insolvenčním řízení, která navíc spočívala pouze v neformální žádosti, nemůže mít takto fatální dopad na možnost soudního přezkumu rozhodnutí vydaného v nalézacím daňovém řízení. Jakákoliv žádost v insolvenčním řízení nemůže bez příslušné právní úpravy představovat jakýsi kvazi procesní úkon disponující celým odvolacím řízením. [16] Ani v případě, že stěžovatel dá podnět k nařízení přezkumného jednání, nelze toto chápat jako nástroj dispozice s insolvenčním, natož s daňovým řízením, neboť je to pouze insolvenční soud, který nařizuje zvláštní přezkumné jednání. [17] Krajský soud tak dle stěžovatele přikládá zásadní procesní význam zcela nepodstatné okolnosti. Účinek dle § 243 odst. 2 daňového řádu může dle stěžovatele nastat i bez jakékoliv aktivity insolvenčního správce. [18] Stěžovatel dále nesouhlasí s interpretací krajského soudu ohledně vůle žalobce, kterou krajský soud interpretuje dle stěžovatele zcela v rozporu se skutkovými okolnostmi. Žalobce napadl platební výměr odvoláním v daňovém řízení a v řízení insolvenčním popřel v celém rozsahu pohledávky žalovaného. Dal tak zjevně najevo svou vůli nepřijmout závěry daňového řízení a tyto rozporovat. [19] Stěžovatel dále odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 5 Aos 2/2012 a ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 6 Afs 87/2016, kdy Nejvyšší správní soud připustil žalobu proti prvostupňovému rozhodnutí správního orgánu za situace, kdy opravný prostředek podat nelze. Ačkoliv se tedy jedná o nekoncepční postup ve vztahu k zásadě subsidiarity soudního přezkumu správních rozhodnutí, nelze tuto cestu dle stěžovatele a priori vyloučit. Stěžovatel namítá, že nemá jiné právní prostředky, kterými by se mohl domoci přezkumu zákonnosti pravomocného platebního výměru, než je právě správní žaloba. Odmítnutí podané žaloby by potom znamenalo odepření soudní ochrany a práva na spravedlivý proces. [20] Stěžovatel na závěr dodává, že insolvenční soud v rámci incidenčního sporu nemůže nahradit soudní přezkum, neboť nemá možnost sporné rozhodnutí zrušit a věc vrátit správci daně k novému rozhodnutí se závazným právním názorem pro další daňové řízení. [21] Ke kasační stížnosti se vyjádřil též žalovaný, který uvedl, že se zcela ztotožňuje s napadeným usnesením a je přesvědčen o správnosti rozhodnutí. [22] Žalovaný uvádí, že důvodem nepřípustnosti žaloby nebyla ona neformální žádost o přezkumné jednání, ale skutečnost, že se stěžovatel postaral o to, aby o jeho vlastním odvolání nebylo meritorně rozhodnuto, a to tak, že nechal insolvenční soud přezkoumat daňové pohledávky žalovaného. [23] Žalovaný dále poukazuje na to, že v kasační stížnosti stěžovatel neuvádí, že by cokoliv bránilo tomu, aby pohledávky žalovaného byly přezkoumány až poté, co by bylo o odvolání rozhodnuto. Žalovaný se domnívá, že v zájmu procesní ekonomie a efektivity insolvenčního řízení, kterých se stěžovatel dovolává, by bylo vyčkat meritorního výsledku odvolacího řízení, jehož výsledek by se v insolvenčním řízení promítl. [24] Žalovaný dále nesouhlasí se stěžovatelem, že neměl jiný způsob, jak dosáhnout přezkumu zákonnosti rozhodnutí žalovaného. Jako možnosti uvádí odvolací řízení, na jehož výsledek však stěžovatel rezignoval a incidenční spor před insolvenčním soudem, který se projeví i při správě daní d