10 As 10/2016 — Nejvyšší správní soud

10 As 10/2016- 54 - text 10 As 10/2016 - 58 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: T-Mobile Czech Republic a. s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, zast. JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Telefónica Czech Republic, a.s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, proti rozhodnutí Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 1. 11. 2010, čj. 117 966/2010-603, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2015, čj. 8 A 1/2011192, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, čj. 8 A 1/2011211, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2015, čj. 8 A 1/2011192, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, čj. 8 A 1/2011211, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný rozhodnutím svého předsedy ze dne 23. 7. 2010, čj. 57 438/2007-611/XIX.vyř., rozhodl v řízení o žádosti osoby zúčastněné na řízení o ověření správnosti a úplnosti podkladů k výpočtu čistých nákladů a stanovení výše čistých nákladů na poskytování univerzální služby za rok 2006 dle § 48 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), následovně: 1. Podklady předložené osobou zúčastněnou na řízení k doložení výpočtu čistých nákladů na Dokladu č. 1 B ze dne 28. 1. 2008 a doplněné naposledy dne 14. 5. 2008 se ověřují jako správné a úplné s výjimkou výpočtu nepřímých výhod. 2. Výpočet nákladů, výnosů a nákladů vloženého kapitálu na poskytování univerzální služby za rok 2006 se zohledněním výnosů souvisejících s poskytováním dílčí služby předložených osobou zúčastněnou na řízení podle zákona o elektronických komunikacích se ověřuje jako správný ve výši 76 421 962,96 Kč. 3. Nepřímé výhody vyčíslené žalovaným se stanovují ve výši 2 546 009,56 Kč. 4. Čisté náklady na poskytování univerzální služby za rok 2006 se stanovují ve výši 73 875 953 Kč. 5. Čisté náklady na poskytování univerzální služby za rok 2006 představují pro osobu zúčastněnou na řízení neúnosnou zátěž. [2] Žalovaný přihlédl k vyjádřením společnosti Telefónica ze dne 29. 1. 2010, 22. 4. 2010 a 14. 5. 2010, jakož i ke znaleckému posudku č. 2-2010 Posouzení nehmotných výhod a dalších aspektů universální služby ze dne 22. 4. 2010, zpracovanému společností Deloitte Advisory, s.r.o. [3] Rozklady žalobkyně a společnosti Vodafone Czech Republic, a.s., proti tomuto rozhodnutí byly zamítnuty rozhodnutím Rady Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „správní orgán druhého stupně“) ze dne 1. 11. 2010, čj. 117 966/2010-603. [4] Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu druhého stupně Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 22. 4. 2014, čj. 8 A 1/2011-114. Citovaný rozsudek městského soudu však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 4. 2015, čj. 10 As 137/2014-91, zrušil pro nepřezkoumatelnost. [5] Městský soud následně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí správního orgánu druhého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud s poukazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 6. 10. 2015, T-Mobile Czech Republic a Vodafone Czech Republic, C-508/14, ECLI:EU:C:2015:657, uvedl, že žalovaný měl v posuzované věci aplikovat kritéria pro výpočet nákladů na povinnosti univerzální služby a jejího financování dle čl. 12 a 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě), neboť tato ustanovení mají přímý účinek. [6] Správní orgán druhého stupně dle názoru městského soudu nedostatečně vypořádal námitku žalobkyně, dle níž při výpočtu čistých nákladů nesprávně nezohlednil nepřímé výhody propagace osoby zúčastněné na řízení na reklamních plochách nacházející se na budkách veřejných telefonních automatů (dále též „VTA“) umístěných v 1 665 obcích s počtem obyvatel menším než 5 000. Správní orgán druhého stupně ničím nepodložil svůj závěr, dle něhož v těchto obcích a městech nejsou umísťovány plochy pro vyvěšování placené inzerce a výhoda z toho pro osobu zúčastněnou na řízení plynoucí proto není významná. [7] Za nepřezkoumatelný označil městský soud též způsob, jakým správní orgán druhého stupně hodnotil znalecký posudek č. 2267/2009 „Posouzení nehmotných výhod universální služby“ vypracovaný prof. Ing. Vladimírem Smejkalem, CSc., LL.M., v němž jsou jednotlivé nehmotné výhody rozebrány a vyčísleny; správní orgán druhého stupně se totiž ve svém rozhodnutí pouze vyjádřil k jednotlivým nehmotným výhodám v tomto posudku uvedeným. Dle městského soudu je to však žalovaný, resp. správní orgán druhého stupně, který „[m]usí mít představu o tom, co vše může, příp. nemůže nehmotnou výhodnou být a v jakém rozsahu, poté může posoudit, zda taková výhoda poskytovateli v konkrétním období vznikla a jak ji lze případně vyčíslit. Obsah znaleckého posudku vyhotoveného na zakázku jednoho z účastníků řízení není přesvědčivým podkladem pro posouzení v úvahu připadajících nehmotných výhod“. [8] Žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné taktéž z toho důvodu, že správní orgán druhého stupně dostatečně nevysvětlil způsob přiřazení režijních nákladů k nákladům, jimž by se osoba zúčastněná na řízení vyhnula, kdyby neměla povinnost poskytovat universální službu. Vzhledem k tomu, že správní orgán druhého stupně nevzal v potaz všechna potřebná kritéria, označil městský soud za nepřezkoumatelný jeho závěr, dle něhož čisté náklady představují pro osobu zúčastněnou na řízení nespravedlivou zátěž. II. Argumenty kasační stížnosti [9] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti proti tomuto rozsudku, resp. jejím doplnění předně uvedl, že městský soud nesprávně dovodil, že ve věci byl aplikován již zrušený zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů. Ve věci bylo naopak postupováno podle právní úpravy platné a účinné v době, za niž osoba zúčastněná na řízení uplatnila ztrátu z provozování univerzální služby (tj. dle zákona o elektronických komunikacích). Od začátku roku 2006 sice byla univerzální služba stále poskytována podle zákona o telekomunikacích, avšak v jeho průběhu již byly ukládány nové povinnosti dle úpravy pozdější (srov. přechodné ustanovení obsažené v § 143 zákona o elektronických komunikacích). Z toho důvodu byla osobě zúčastněné na řízení v roce 2007 vydána dvě vyúčtování ztráty z poskytování univerzální služby, a to jednak o ověření prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby podle zákona o telekomunikacích, o němž je vedeno samostatné správní řízení pod sp. zn. 45 789/2007-611 (městský soud rozhodoval ve věci rozsudkem ze dne 30. 11. 2015, čj. 7 A 67/2011102), a jednak o ověření a stanovení výše čistých nákladů na poskytování univerzální služby podle zákona o elektronických komunikacích, o nichž bylo rozhodováno v nyní projednávané věci. [10] Zákon o elektronických komunikacích však již směrnici o univerzální službě implementoval v plném rozsahu; vnitrostátní a unijní právo tudíž nejsou v rozporu a v posuzovaném případě proto směrnice o univerzální službě nemá přímý účinek (na rozdíl od věci řešené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2016, čj. 7 As 131/2013-156). [11] Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s výtkou městského soudu, dle níž nezohlednil všechna kritéria významná pro závěr, zda čisté náklady představovaly pro osobu zúčastněnou na řízení neúnosnou zátěž. Stěžovatel konstatoval, že městský soud pro výčet „všech významných kritérií“ pouze odkázal na rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 2010, Komise proti Belgii, C-222/08, ECLI:EU:C:2010:583. Vyhláška č. 388/2006 Sb., o čistých nákladech univerzální služby v elektronických komunikacích, však stanoví kritéria pro posouzení neúnosné zátěže pouze obecně a nestanoví způsob vyhodnocení vyčíslených hodnot. Dle názoru stěžovatele přitom „[z]ákladními způsoby vyhodnocení jsou způsoby porovnání kritéria s jinou hodnotou, např. stanoveným limitem, se stejnou hodnotou v jiném období nebo hodnotou dosaženou jiným podnikem. Vzhledem k tomu, že limit nebyl žádným právním předpisem nebo jinou formou stanoven, zvolil stěžovatel porovnání s jiným, stejně silným podnikem, který poskytuje obdobné služby jako poskytovatel univerzální služby a je jeho konkurentem v odvětví elektronických komunikací.“ Neúnosnou zátěž tudíž stěžovatel posuzoval z hlediska konkurenční nevýhody, přičemž takový postup označil za souladný též se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací