10 As 245/2016 — Nejvyšší správní soud

10 As 245/2016- 41 - text 10 As 245/2016 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Petra Mikeše a Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: STUDENT AGENCY k.s., se sídlem náměstí Svobody 86/17, Brno, zast. JUDr. Ondřejem Doležalem, advokátem se sídlem Koliště 1912/13, Brno, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 24. 4. 2013, č. j. UOOU – 00363/13-41, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2016, č. j. 5 A 107/2013 – 38, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s., zamítl její žalobu proti rozhodnutí předsedy žalovaného uvedenému v záhlaví. Tím byl zamítnut její rozklad a potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2013, č. j. UOOU-00363/13-35, kterým stěžovatelce podle § 17 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění do 30. 4. 2014 (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), nepovolil požadované zpracování osobních údajů. [2] Stěžovatelka zamýšlela v přední části jejích autobusů umístit kameru, která by snímala pouze obrazový záznam zabírající řidiče a stevarda. Takto pořízené záznamy by byly uchovávány pod dobu 5 až 9 dní. Účelem měla být ochrana majetku stěžovatelky, jejích zaměstnanců a přepravovaných osob, včetně ochrany jejich zdraví. K použití záznamů mělo dojít při řešení dopravních nehod nebo stížností cestujících. V tom stěžovatelka spatřovala naplnění výjimky pro zpracování osobních údajů bez souhlasu subjektu údajů podle § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů. [3] Městský soud nejprve poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu k § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů. Žalovaný postupoval v souladu s ní. Správně vzal v úvahu i § 316 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, který zakazuje narušovat soukromí zaměstnance bez závažného důvodu spočívajícího ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele. V případě provozování autobusové dopravy nelze hovořit o zvláštní povaze tohoto provozu, neboť se nejedná o činnost nebezpečnou. Tou je například nakládání s vysoce nebezpečnými chemikáliemi či s vysokými finančními částkami. Kamerové systémy lze využít pouze tehdy, pokud jsou jiná opatření směřující k prevenci, ochraně anebo zabezpečení nevyžadující pořizování obrazových záznamů, nedostatečná či nepoužitelná. Správní orgány správně poukázaly na jiné možnosti stěžovatele, jimiž lze zajistit sledovaný účel zpracování osobních údajů, a to například prováděním kontrol u zaměstnanců, využití svědectví cestujících v autobuse nebo záznamy z již nainstalovaných kamer umístěných vně autobusu. Monitorování samo o sobě žádnému závadnému jednání nezabrání. Je pravdou, že některé osoby lze kamerovým systémem odradit od porušování předpisů, ale naopak u některých osob by se vlivem neustálého snímání kamerami mohl vytvořit tak velký a nezvladatelný stres, který by byl ve svém důsledku kontraproduktivní. Přijatelnou formou monitoringu by bylo snímání prostoru kabiny řidiče pouze po dobu, kdy v něm dochází k nakládání s finanční hotovostí, případně po dobu nepřítomnosti posádky. Kamera nepřetržitě monitorující řidiče, stevarda a jejich bezprostřední okolí je nedůvodným a nepřiměřeným zásahem do soukromí dotčených zaměstnanců. [4] Přiměřenou formou kontroly by mohlo být použití namátkových kontrol ze strany stěžovatelky. Je pravdou, že důkazní hodnota případných svědeckých výpovědí cestujících může být v důsledku subjektivního vnímání událostí nepřesná, ale ani v různých řízeních před orgány veřejné moci nepostačuje jeden izolovaný důkaz. Pokud by byla se stevardem uzavřena dohoda o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, pak by se jeho zavinění ve vztahu ke zjištěnému schodku presumovalo. Je zřejmé, že posádka by byla monitorována po většinu její pracovní doby. Soud se neztotožnil ani s námitkou porušení zásady legitimního očekávání tím, že správní orgány rozhodly v obdobné věci společnosti Internet Mall, a.s., jinak. V dané věci se jednalo o odlišnou činnost. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Proti rozsudku městského soudu stěžovatelka podala kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a), a d) s. ř. s. [6] Trvá na tom, že jí oznámený způsob monitoringu zaměstnanců kamerovým systémem spadá pod výjimku uvedenou v § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů. Je „nezbytný pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby“, v konkrétním případě nezbytný pro ochranu života a zdraví přepravovaných osob (cestujících), zaměstnanců stěžovatelky, a taktéž jejího majetku. Je splněna i druhá podmínka týkající se ochrany soukromého a osobního života subjektu údajů. Nad touto ochranou převažuje zájem na posílení ochrany zdraví a života přepravovaných osob a dalších účastníků silničního provozu, a dále ochrana majetkových hodnot stěžovatelky, jakož i dalších účastníků silničního provozu. Navíc za situace, kdy jsou tito zaměstnanci pod neustálým dohledem cestujících. Ti vnímají jak jejich jednání, tak komunikaci, čímž je veškeré soukromí těchto zaměstnanců fakticky vyloučeno. V případě každého vypraveného autobusu je cílem zajištění ochrany přibližně 65 lidských životů a majetkových hodnot ve výši okolo 10 milionů Kč. V úvahu je nutné brát i další účastníky silničního provozu, jejichž život, zdraví a majetkové hodnoty, neboť mohou být dotčeny v případě dopravní nehody. Tyto hodnoty tedy zasluhují vyšší ochranu než soukromí zaměstnanců. [7] Účelu nelze dosáhnout jiným způsobem a jinými prostředky. Zejména sledování kontrolorem by bylo nákladné a neefektivní. Nelze požadovat, aby v každém vypraveném autobusu byl přítomen další zaměstnanec. Ten by navíc zasahoval do soukromí zaměstnanců mnohem výrazněji, než kamerový systém, zaznamenávající pouze obraz. Vjemy kontrolora by byly mnohem intenzivnější (zvuky, komplexní vnímání situace). Spolehlivě nelze využít ani cestujících, neboť jednání zaměstnanců stěžovatele nesledují systematicky. Případné výpovědi cestujících o jednání zaměstnanců stěžovatele jsou v praxi v podstatě nepoužitelné, neboť kvůli anonymitě jízdních dokladů není možné cestující zpětně dohledat. U kontrolorů i cestujících je nutno počítat se subjektivním a mnohdy zkresleným vnímání skutečnosti. [8] Oproti tomu představuje kamerový systém objektivní zdroj informací, ze kterého je možné přesně analyzovat situaci v autobuse, a identifikovat případné protiprávní jednání zaměstnanců. Kamera zabírající zaměstnance, ve spojení s kamerovými záznamy ostatních kamer snímajících okolí autobusu, poskytne komplexní přehled o posuzované situaci. Tak je možné vyhodnotit například souvislost mezi dopravní nehodou a jednáním zaměstnanců, a podniknout taková opatření, aby se podobná situace v budoucnu neopakovala, čímž by se výrazně zvýšila bezpečnost cestujících a třetích osob. [9] Instalace kamerového systému má výraznou preventivní funkci. Nelze proto přisvědčit námitce žalovaného, že kamerový záznam sám o sobě žádnému závadnému jednání nezabrání. Instalace kamerového systému může zabránit vědomému protiprávnímu jednání dotčených osob. [10] Podle názoru stěžovatelky lze provoz autobusových linek podřadit pod § 316 odst. 2 zákoníku práce. Řidič autobusu je odpovědný za život a zdraví několika desítek osob, které přepravuje, proto musí unést vyšší nároky a strpět větší míru kontroly, než jiní zaměstnanci. S tím souvisí i nezbytné omezení jeho soukromých práv ve prospěch ochrany zdraví osob a majetku. [11] Napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí žalovaného, jsou založeny na nesprávném právním posouzení věci, v rozporu s právními předpisy a rovněž v předcházejícím řízení došlo k mnoha vadám, které mají za následek nesprávnost rozsudku. Zároveň je stěžovatelka přesvědčena, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů rozhodnutí. [12] Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [13] Žalovaný uvedl, že v obecné rovině lze souhlasit s tím, že ochrana zdraví a života osob, případně někdy i majetku, může převážit nad ochranou soukromí. Musí jít ovšem o přiměřený rozsah. Kamerový systém navržený stěžovatelkou sám o sobě žádnému nežádoucímu jednání nezabrání, pouze je schopen monitorovat určitá nepřípustná jednání, jako je například telefonování nebo posílání SMS během řízení. Jiné nepřípustné jednání, jako je jízda ve špatném pruhu nebo nepřiměřeně vysokou rychlost, kamera nezachytí. Navržený systém tedy nemůže sloužit k ochraně