3 As 292/2016 — Nejvyšší správní soud

3 As 292/2016- 67 - text 3 As 292/2016 - 71 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce: V. Ř., zastoupen Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem se sídlem Praha 8, Thámova 402/4, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem Praha 1, Nábřeží L. Svobody 1222/12, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2016, č. j. 6 A 247/2014 – 55, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2016, č. j. 6 A 247/2014 – 55, s e z r u š u j e . II. Rozhodnutí ministra dopravy ze dne 23. 10. 2014, č. j. 27/2014-510-RK/5, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í ministru dopravy k dalšímu řízení. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti v celkové výši 20.342 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : [1] Dne 11. 2. 2014 podal žalobce u žalovaného žádost podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“), o poskytnutí informací týkajících se bodového hodnocení řidičů. Žádosti žalobce bylo částečně vyhověno, přičemž ve zbývající části byla žádost odmítnuta rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 2. 2014, č. j. 55/2014-072-Z106/7. K rozkladu žalobce bylo předmětné rozhodnutí zrušeno rozhodnutím ministra dopravy ze dne 22. 5. 2014, č. j. 13/2014-510-RK/4, a věc byla vrácena žalovanému k novému projednání. Rozhodnutím ze dne 26. 6. 2014, č. j. 55/2014-072-Z106/34 (dále jen „rozhodnutí I. stupně“), rozhodl žalovaný tak, že pod bodem I) odmítl žalobcovu žádost v rozsahu osobních údajů obsažených ve smlouvách S-4-330/2007 a S-5-330/2007, uzavřených s dodavatelem IT služeb, které již byly žalobci na základě projednávané žádosti dříve poskytnuty, a to v souladu s § 8a a § 15 odst. 1 informačního zákona. Pod bodem II) žalovaný odmítl žalobcovu žádost v rozsahu „Žádám o seznam tabulek získaný pokynem ´show tables´; a ke každé tabulce její popis získaný pokynem ´describe´ (jméno tabulky bez závorek);“ na základě § 2 odst. 3 a § 7 informačního zákona. Pod bodem III) odmítl žalovaný žádost na základě § 2 odst. 4 informačního zákona v části „Žádám o poskytnutí údajů analogických k tabulce ´kompletní přehled evidovaných jednání´ v dokumentu ´Informace o stavu bodového systému… Přestupky a trestné činy´ s tím rozdílem, že data budou za jednotlivé roky 2013, 2012, a 2011, a budou vyhledána pouze pro podmnožinu dvanáctibodových řidičů. Rozdělení na muže a ženy nepožaduji“. Rozklad žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítl ministr dopravy rozhodnutím ze dne 23. 10. 2014, č. j. 27/2014-510-RK/5 (dále jen „napadené rozhodnutí“), které žalobce napadl žalobou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Městský soudu žalobu jako nedůvodnou zamítl rozsudkem ze dne 21. 10. 2016, č. j. 6 A 247/2014 – 55 (dále jen „napadený rozsudek“). [2] V odůvodnění napadeného rozsudku se městský soud zabýval nejprve částí žádosti, kterou se žalobce dožadoval informací o struktuře databáze bodového hodnocení řidičů. Tato informace byla žalobci odepřena podle § 2 odst. 3 a § 7 informačního zákona. Městský soud uvedl, že informace o řidičích jsou shromažďovány v registru řidičů. Podle § 122 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon“), je evidence údajů o řidičích, shromažďovaných z registru řidičů, vedena v centrálním registru řidičů, který je informačním systémem, jehož je žalovaný správcem. Podle odstavce 3 téhož ustanovení platí, že žalovaný poskytuje údaje pouze subjektům a za podmínek uvedených v § 121 téhož zákona. Ustanovení § 121 silničního zákona pak výslovně vyjmenovává subjekty, kterým lze informace poskytnout. Městský soud z uvedeného dovodil, že údaje z centrálního registru řidičů lze poskytovat pouze těmto subjektům, mezi které žalobce nepatří, přičemž informace o tabulkách, které jsou při vedení registru řidičů používány, je třeba považovat za informace bezprostředně související se samotnými údaji obsaženými v registru řidičů, a proto se i vůči nim uplatní citované ustanovení § 121 silničního zákona. [3] Městský soud na druhou stranu nepřisvědčil druhému z důvodů, pro který žalovaný odmítl informace o struktuře databáze poskytnout. Shledal, že se napadené rozhodnutí nedostatečně vypořádalo s rozkladovou námitkou žalobce, že se o utajovanou informaci nejedná. Uvedené pochybení však nemohlo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť první důvod odmítnutí (viz výše) městský soud aproboval. [4] V případě 3. části žádosti žalobce (viz bod III rozhodnutí I. stupně) městský soud v souladu se správními orgány odmítl žalobcův argument, že nejde o nové vytváření dat, ale pouze o jejich vyhledávání. Pouhá skutečnost, že požadované údaje jsou v databázi obsaženy neznamená, že povinný subjekt je má k dispozici v podobě požadované žalobcem. Městský soud uzavřel, že za situace, kdy žalovanému není zákonem uložena povinnost mít k dispozici data pro každý rok odděleně a zejména mít přehled o počtu řidičů, kteří v tom kterém období mají evidovaný stejný počet bodů, by shromáždění žalobcem požadovaných údajů představovalo vytvoření nové informace. Městský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. [5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). V ní nejprve brojil proti argumentaci městského soudu týkající se odmítnutí informací o struktuře databáze bodového systému registru řidičů. Odmítnutí z důvodu, že nespadá pod oprávněné subjekty vyjmenované v § 121 silničního zákona, označil za nelogické. Z odstavců 3 a 4 předmětného ustanovení totiž explicitně plyne, že se § 121 týká pouze a jenom dat o jednotlivých řidičích. Stěžovatel však ve svých podáních opakovaně upozorňoval, že osobní data jednotlivých řidičů nežádá. Názor, že „z (neexistujícího) zákazu poskytnutí dat z registru“ plyne i zákaz poskytnutí struktury databáze označil stěžovatel za absurdní. Závěr městského soudu o souvislosti mezi strukturou databáze a údaji do ní zapisovanými označil stěžovatel za nepřezkoumatelný. Přijetí názoru městského soudu o zákazu poskytování dat z registru podle § 121 silničního zákona by podle stěžovatele založilo konflikt s ústavním právem na informace, který by v případě nemožnosti jeho ústavně konformního řešení bylo nutno předložit Ústavnímu soudu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy. [6] V bodě 3 své žádosti o informace – poskytnutí souhrnných dat o dvanáctibodových řidičích v členění za roky 2011, 2012 a 2013 – stěžovatel městskému soudu vytkl, že ignoroval jeho argumentaci o vyhledávání dat v relačních databázích, odkaz na judikaturu zdejšího soudu a konečně i citaci důvodové zprávy k novele informačního zákona provedenou zákonem č. 60/2006 Sb., v níž je obyčejný výtah z databáze uveden jako příklad žádosti, která nesmí být odmítnuta podle § 2 odst. 4 informačního zákona. Názor soudu, podle něhož by shromáždění požadovaných dat představovalo vytváření nové informace, považuje stěžovatel za „brutální útok“ na právo na informace zajištěné Listinou základních práv a svobod. Analogicky by totiž bylo možné odmítnout jakoukoli žádost o data ze státních databází. Podle stěžovatele jsou v databázích data uložena tak, aby mohla být vytříděna podle ad hoc nastavených kritérií. Požadavek, aby pod informační zákon byla podřazena pouze data uložená v zákonem stanoveném formátu, je z pohledu možností databází redundantní. [7] Stěžovatel dále připomněl rozsudek ze dne 9. 2. 2012, č. j. 1 As 141/2011 – 72, v němž zdejší soud určil dvě podmínky, při jejichž splnění je možné odmítnout žádost o informace podle § 2 odst. 4 informačního zákona, a to neexistenci informace a absenci povinnosti ji mít. Žalovaný přitom požadované informace má, neboť je používá k publikacím o bodovém systému, přičemž je správcem databáze registru řidičů, jehož je databáze bodového systému součástí. Povinnost mít dané informace mu tak ukládá silniční zákon. Ani jedna z podmínek vyslovených Nejvyšším správním soudem tedy není splněna, přičemž městský soud se argumentací stěžovatele ohledně těchto podmínek vůbec nezabýval. Závěrem kasační stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že ustanovení § 16 odst. 4 informačního zákona umožňuje i Nejvyššímu správnímu soudu nařídit povinnému subjektu poskytnout požadované informace. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadený rozsudek i správní rozhodnutí obou stupňů, případně nařídit povinnému subjektu poskytnout požadované informace. [8] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, v němž se ztotožnil s napadeným rozsudkem. Uvedl, že údaje z centrálního registru řidičů lze poskytnout pouze tax