5 As 51/2017 — Nejvyšší správní soud

5 As 51/2017- 28 - text 5 As 51/2017 - 30 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: Kofola ČeskoSlovensko a.s., se sídlem Nad Porubkou 2278/31a, Ostrava – Poruba, zast. Mgr. Jakubem Oniskem, advokátem se sídlem Anny Letenské 7, Praha 2, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2017, č. j. 11 A 9/2015 - 34, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaná j e p o v i n n a zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jakuba Oniska. O d ů v o d n ě n í : [1] Kasační stížností se žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 21. 10. 2014, sp. zn./Ident. 2014/464/had/Kof, č. j. had/3841/2014, kterým stěžovatelka uložila žalobkyni pokutu ve výši 80 000 Kč za porušení povinnosti stanovené v § 2c písm. a) a e) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o regulaci reklamy“), ke kterému údajně došlo zadáním reklamy Jupík Sport Aqua odvysílané dne 1. 4. 2014 v čase 06:26:01 hodin na programu Nova Cinema. Stěžovatelka dospěla k závěru, že reklama, která prezentuje situaci, kdy hoch dětského věku sjíždí ve volné krajině na speciálně upraveném skateboardu kopec, znázorňuje aktivitou značně nebezpečnou, při které může dojít k těžkému úrazu, audiovizuální zpracování spotů vzbuzuje dojem, že chlapec jede vysokou rychlostí, výzva animované postavy, která na jízdu chlapce reaguje tak, že uvádí: „V tomhle fofru už bych měl bobky. Jupík Sport Aqua – nekroť svý nápady“, vybízí k napodobování, k rizikovému chování a nabádá děti, aby jednaly neuvážlivě a nezodpovědně. [2] V kasační stížnosti stěžovatelka uvádí, že jí není zřejmé, jak dospěl městský soud k závěru, že uvedený způsob jízdy na větších kolečkách by byl bezpečnější. Větší kolečka jsou určena k získání vyšší rychlosti. Stěžovatelka rozporuje názor městského soudu, kterým dle jejího názoru nahradil její závěr a poznatek o bezpečném způsobu jízdy daném užitým vybavením. Dále městským soudem užitý termínu „téměř rovina" shledává nejasným; nehody se mohou stát i na rovině. Mimo to není rozhodující v případě nehody náraz do objektu, ale pád, který může být dán mnohými okolnostmi nezávislými na prostředí či zkušenostech. [3] Stěžovatelka tvrdí, že ztvárnění jednání dítěte v reklamě nelze mít za běžné a bez možné hrozby. Rovněž má za to, že absence výzvy k nebezpečnému chování a priori neznamená, že nemohlo dojít k porušení předmětných předpisů, či eliminaci zranění. V reklamě sice nezazní explicitní výzva k nebezpečnému jednání, ale již zvolání „V tomhle fofru už bych měl bobky. Jupík Sport Aqua - nekroť svý nápady“, může nabádat k nezodpovědnému chování, k riskování, k předvádění se. Ne každé dítě si se svým skateboardem zajde do v reklamě ztvárněného prostředí, tedy téměř roviny. A zdaleka ne každé dítě využije ochranné pomůcky. Účelem reklamy a marketingové komunikace je potřeba ztotožnění se s výrobkem, s prostředím, službou, a proto je upraveno v právních předpisech, jak má reklama ve vztahu k dětem vypadat. Aby děti neměly tendenci ke ztotožnění se vzorem chování, které může být potenciálně nebezpečné. Jízda na skateboardu sice není a priori nebezpečná, ale dle statistik se jedná o jednání, které je spojeno s riziky, které například ve Spojených státech vede ročně k 50 000 zranění. Není totiž bez náhody, že pojišťovací ústavy řadí jízdu na skateboardu mezi rizikové faktory. Stěžovatelka setrvává na závěru, že reklama jako komplexní celek, ztvárňující konkrétní jednání a výzvy, je s to vést k nezodpovědnému chování. K tomuto závěru měl dojít ve své úvaze i městský soud, a to za předpokladu, že by reklamu posoudil jako celek, a nikoliv jen její izolované prvky. [4] S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [5] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že má za to, že nejsou námitky stěžovatelky důvodné. Aby byla naplněna skutková podstata správního deliktu, musí reklama zobrazovat osobu mladší 18 let v nebezpečné situaci a tato prezentace musí být nevhodná. Na nebezpečnosti situace nelze usuzovat jen z toho důvodu, že za určitých okolností může lidská činnost, zobrazovaná reklamě, vést ke zranění. Ostatně prakticky každá sportovní činnost v sobě nese potenciální riziko zranění, bylo by tedy absurdní, aby v reklamě nebylo možné zobrazovat osoby mladší 18 let v pohybu. Záleží tedy na okolnostech, za kterých je osoba mladší 18 let zobrazena a na kontextu reklamy. Situace by dle příslušného ustanovení zákona o regulaci reklamy musela být jednoznačně nebezpečná a prezentace nevhodná. Městský soud správně vyhodnotil, že v daném případě o nebezpečnou situaci nejde a na prezentaci nelze spatřovat nic nevhodného. Vyjmenoval v odůvodnění řadu okolností, které svědčí proto, že o nebezpečnou situaci a nevhodnou prezentaci nejde, tj. že jízda probíhá ve volné krajině bez překážek, na trávě, téměř po rovině, chlapec má ochranné prvky a bezpečně zastaví, jízdu celkově nelze hodnotit jako rizikovou. Výzvu „nekroť svý nápady“ považuje žalobkyně za a priori závadnou, nicméně pokud by stěžovatelka posuzovala reklamu v celku a nikoliv její izolované prvky, musela by dospět ke stejnému názoru jako městský soud, tedy že se nemůže jednat o podporu chování ohrožujícího zdraví v kontextu spotu, který žádné rizikové chování neprezentuje. Slogan v kontextu spotu oceňuje chlapcovu invenci, hravost, sportovní dovednosti a aktivitu, což jsou hodnoty, které žalobkyně sdílí a které nejsou nutně spojeny s bezpečnostními riziky. Je nutno odlišovat nezodpovědné rizikové chování od odvahy ke sportovní aktivitě a kreativitě, přičemž reklama jednoznačně podporuje to druhé. Bez významu není ani další argument uvedený soudem, že napodobovat chování v reklamě nemůže každé dítě, neboť k tomu je nutné se tomuto sportu naučit a osvojit si určité dovednosti. [6] Žalobkyně si plně uvědomuje nezbytnost ochrany dětí před působením nevhodných reklamních sdělení, v nichž by děti byly prezentovány v jednoznačně nebezpečných situacích a kde by byl dětem a mladým lidem dáván příklad rizikového a nezodpovědného chování ohrožujícího zdraví nebo bylo takové jednání schvalováno. Speciální ochrana dětí je zcela na místě a žalobkyně ji v rozsahu právních předpisů a etických norem, které se zavázala dodržovat, uplatňuje. Zároveň je žalobkyně přesvědčena, že smyslem právní úpravy v zákoně o regulaci ochrany není chránit děti a mladé lidi před reklamními spoty, které prezentují dětskou odvahu, nápaditost a sportovní dovednosti. Tyto dětské vlastnosti automaticky neznamenají riziko ohrožení zdraví a žalobkyně nesdílí názor, že by měly být a priori korigovány. Právní výklad příslušných norem zákona o regulaci reklamy, který prezentuje stěžovatelka, je nepřípustně extenzivní a v rozporu s jejich textem i účelem. Je tedy v rozporu s ústavní zásadou, že státní moc lze uplatňovat pouze v mezích zákona a za podmínek zákonem stanovených. S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítnul. [7] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti a přípustnosti kasační stížnosti, jakož i splnění ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a z důvodů stěžovatelkou uplatněných (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [8] Podle § 2c písm. a) zákona o regulaci reklamy nesmí reklama, pokud jde o osoby mladší 18 let, podporovat chování ohrožující jejich zdraví, psychický nebo morální vývoj. Podle § 2c písm. e) tohoto zákona nesmí reklama, pokud jde o osoby mladší 18 let, nevhodným způsobem je ukazovat v nebezpečných situacích. [9] K začlenění citovaných ustanovení do zákona o regulaci reklamy došlo na základě novely provedené zákonem č. 138/2002 Sb. Jak vyplývá z důvodové zprávy k novele, „dosavadní právní úprava již není vyhovující zejména s ohledem na nepřetržitý vývoj reklamy a její vzrůstající vliv v ekonomickém prostředí, změny v komunikačních prostředcích, kterými je reklama šířena, a soustavný vývoj legislativy Evropských společenství v dané oblasti. Významný vliv na potřebu urychlené změny dosavadní právní úpravy má i závazek České republiky implementovat do právního řádu právo platné v Evropské unii.“ [10] K novelizaci zákona o regulaci reklamy tedy zákonodárce přistoupil na základě práva Evropské unie, konkrétně na základě směrnice Rady 89/552/EHS, o koordinaci některých právních a správních předpisů členskýc