9 As 213/2016 — Nejvyšší správní soud

9 As 213/2016- 60 - text 9 As 213/2016 - 64 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: Česká pošta, s.p., se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 58/219, Praha 9, proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 6. 2. 2015, č. j. ČTÚ53 854/2014-603, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016, č. j. 11 A 57/2015 – 38, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016, č. j. 11 A 57/2015 – 38, se zrušuje. II. Rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 6. 2. 2015, č. j. ČTÚ53 854/2014-603, se zrušuje a věc se vrací předsedovi žalovaného k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti v celkové výši 8 000 Kč, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí předsedy žalovaného specifikovanému v záhlaví. Tím bylo částečně změněno rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 7. 2014, č. j. ČTÚ-47 695/2011-610/XI. vyř., a to tak, že byl přesněji specifikován rozsah porušení právních povinností a byla snížena uložená sankce z částky 426 750 Kč na částku 201 750 Kč. Ve zbytku bylo prvostupňové rozhodnutí žalovaného potvrzeno. Tím byl stěžovatel uznán vinným, že dne 9. 5. 2011 odhodila jeho zaměstnankyně poštovní a reklamní zásilky a psaní do kontejneru na odpad, čímž porušil povinnost danou v § 7 odst. 1 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o poštovních službách“), podle níž [p]rávo nakládat s poštovní zásilkou nebo poukázanou peněžní částkou má až do jejího dodání jen odesílatel; provozovatel může s poštovní zásilkou nebo poukázanou peněžní částkou zacházet jen v nezbytné míře a jen takovým způsobem, který je součástí poskytování poštovní služby. [2] Městský soud nepovažoval jednání zaměstnankyně stěžovatele za exces, tedy vybočení z mezí plnění pracovních úkolů. Zároveň se stěžovatel ani nemůže zprostit odpovědnosti za správní delikt s odkazem na excesivní jednání svých zaměstnanců, jelikož by tím došlo k popření ochrany veřejného zájmu spočívajícího v řádném poskytování poštovních služeb. Odkaz stěžovatele na judikaturu Vrchního soudu v Praze označil městský soud za nepřípadný. [3] K liberačním důvodům městský soud uvedl, že stěžovatel kromě kroků zachycených v předložených dokumentech neučinil žádná další preventivní opatření směřující ke kontrole dodržování povinností jeho zaměstnankyně, a to navíc, když byla ve zkušební době. Školení doručovatelů je povinné minimum, avšak nemůže být jediným opatřením, které provozovatel učiní pro zajištění dodržování stanovených předpisů. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Stěžovatel nesouhlasí s názorem městského soudu, že nedošlo k excesivnímu jednání jeho zaměstnankyně. Svým jednáním se zcela vědomě snažila zakrýt porušování jejích pracovních povinností. Tato činnost nejenže nebyla součástí plnění pracovních úkolů, ale byla jejich přímým protikladem, tedy snahou zakrýt jejich neplnění. Svým jednáním nesledovala zájmy stěžovatele, ale pouze své vlastní. Jednala na jeho úkor. V této věci je poškozeným a nikoliv beneficientem. Městský soud se zcela opomenul vyjádřit ke dvěma v žalobě citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, která podporovala tento názor. [5] Správní delikty musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy. Na správní trestání se tak v plném rozsahu uplatní principy rozhodné pro určení existence odpovědnosti právnických osob, které shrnul Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 11. 2015, č. j. 8 Tdo 627/2015 – 43, č. 23/2016 Sb. NS. V tomto usnesení uvedl, že „[p]ři posuzování excesů jednajících osob je třeba uplatnit zásadu, že pokud byl čin v zásadě spáchán proti zájmům právnické osoby nebo na její úkor, nelze dovodit trestní odpovědnost takto poškozené právnické osoby a bude uplatněna pouze trestní odpovědnost osoby jednající.“ [6] Stěžovatel namítal, že své zaměstnance seznamuje s jednotlivými provozními a bezpečnostními předpisy, které obsahují pravidla řádného zacházení s poštovními zásilkami. Při výběru listovních doručovatelů vyžaduje výpis z trestního rejstříku, stejně jako vstupní lékařskou prohlídku. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3979/2011, právnická osoba „nemůže do budoucna předjímat každý potenciálně hrozící exces ze strany svých zaměstnanců, zejména vykazuje-li takové jednání znaky úmyslného trestného činu“. Stěžovatel popsaná preventivní opatření považoval za prostředky zaručující obvyklou míru kvality při výběru použité osoby. Není mu zřejmé, jakým způsobem mohl sankcionovanému jednání předejít. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jednání zaměstnankyně stěžovatele nelze považovat za exces, jelikož v době spáchání skutku vystupovala jako poštovní doručovatelka. Její jednání tak nepostrádalo místní, časový a věcný vztah k plnění pracovních úkolů nebo úkolů souvisejících. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 627/2015 nebyl případný, jelikož v daném případě se jednalo o otázku přičitatelnosti trestného činu právnické osobě podle zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon dle důvodové zprávy, na rozdíl od zákona o poštovních službách, nevychází z principu objektivní odpovědnosti, a proto jej nelze analogicky aplikovat na posuzovanou věc. [8] Liberační důvod dle § 37b odst. 1 zákona o poštovních službách je podmíněn vynaložením „veškerého úsilí“. Stěžovatelem doložená pracovněprávní opatření nejsou dostatečná. Nedoložil doklad o seznámení zaměstnankyně s povinnostmi vyplývajícími pro listovní doručovatele. Zároveň považoval jedno týdenní zaškolení za dostatečné a následně již jen spoléhal na její osobu, aniž by učinil jakákoliv opatření směřující ke kontrole dodržování předepsaných povinností. [9] Závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3979/2011 nelze posuzovat izolovaně. Prevenční povinnost nespočívá pouze v informování zaměstnance o jeho povinnostech, ale měla by zahrnovat i kontrolní mechanismy. [10] Není úlohou žalovaného ani soudu dávat stěžovateli návod, jak má školit své zaměstnance a jakých liberačních důvodů se má v řízení dovolávat. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a za stěžovatele jedná jeho zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je dle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. [12] Soud se zabýval namítanou nepřezkoumatelností. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou rozhodnutí, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet i bez námitky, tedy z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti, tedy že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. [13] Stěžovatel spatřoval nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom, že se městský soud nevyjádřil k rozhodnutím Nejvyššího soudu citovaným v žalobě. Je sice pravda, že městský soud v části odůvodnění, kde se nachází rozhodovací důvody, necitoval ani nezmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu, která byla uvedena v žalobě. Z odůvodnění je však zřejmé, že vyšel mimo jiné z toho, že v případě správních deliktů je právnická osoba odpovědná i za takové jednání jejích zaměstnanců, které je excesem, ačkoliv rozsudek obsahoval i tu úvahu, že se o exces nejednalo. Druhou úvahu je však třeba považovat již za zjevně nadbytečnou, neboť pokud by byla správná ta úvaha, že exces zaměstnance není v případě správních deliktů podstatný pro posouzení odpovědnosti právnické osoby za takového jednání, pak bylo zcela nadbytečné se zabývat tím, zda se v konkrétním případě o exces jednalo či nikoliv. S ohledem na to je zřejmé, že b