9 Azs 249/2017 — Nejvyšší správní soud

9 Azs 249/2017- 49 - text 9 Azs 249/2017 - 52 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: I. O. N., zast. Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 548/7, Praha 2, proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2015, č. j. MV-54133-3/SO-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2017, č. j. 3 A 160/2015 – 41, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce (dále „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného specifikovanému tamtéž. Žalovaný jím zamítl stěžovatelovo odvolání a potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 27. 2. 2015, č. j. OAM-8605-15/TP-2013. [2] Posledně jmenovaným rozhodnutím byla zamítnuta stěžovatelova žádost o vydání povolení k trvalému pobytu podle § 67 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Stěžovatel sice splnil podmínku nepřetržitého pobytu v délce 4 let ve smyslu odst. 1 citovaného ustanovení, ale nebyly u něj dány důvody hodné zvláštního zřetele podle jeho odst. 4. Svoji žádost zdůvodnil výlučně délkou pobytu na území České republiky, což podle správních orgánů ani městského soudu k vydání povolení k trvalému pobytu nestačí. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [3] Stěžovatel se domnívá, že správní orgány i soud vycházely z příliš úzkého výkladu pojmu „důvody hodné zvláštního zřetele“, a to přesto, že ve sporných situacích by měly volit výklad výhodnější pro žadatele. Podle jeho názoru ze zákona nevyplývá, že by pod tyto důvody měly spadat jen situace, kdy je dána naléhavá potřeba udělení pobytového oprávnění spočívajícího právě v povolení trvalého pobytu. [4] Nesouhlasí s tím, že lze při výkladu pojmu pro účely řízení o žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu vycházet (byť podpůrně) z judikatury vztahující se k humanitárnímu azylu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Tento institut má ryze humanitární charakter, což pro povolení k trvalému pobytu neplatí. Na humanitární azyl není na rozdíl od povolení k trvalému pobytu právní nárok. Navíc by to znamenalo, že by nikdy nemohlo dojít k aplikaci § 67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, neboť by všichni cizinci splňující jeho podmínky již dříve dosáhli na humanitární azyl. [5] Namítá také, že správní orgány nepostupují konzistentně. Dle jeho názoru neurčitého pojmu ve skutečnosti zneužívají a zakrývají tak libovolné rozhodování o žádostech o vydání povolení k trvalému pobytu; v některých případech postupují benevolentněji, v některých přísněji. Konkrétně má za to, že v případě volyňských Čechů a v rámci projektu Ministerstva práce a sociálních věcí „Aktivní výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků“ postupovaly mírněji a považuje za nespravedlivé, že v jeho věci zvolily přístup přísný. [6] Na tuto argumentaci dle jeho názoru dostatečně nereagoval ani žalovaný ani městský soud, v čemž spatřuje důvod nepřezkoumatelnosti. [7] Dále má za to, že správní orgány měly ve svých rozhodnutích uvést, jaké případy by pod důvody hodné zvláštního zřetele podřadily. Jelikož tak neučinily, jejich rozhodnutí nejsou řádně zdůvodněná a přezkoumatelná. Je si vědom rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2017, č. j. 3 Azs 288/2016 – 16, v němž soud v obecné rovině zaujal opačný názor. Svoji věc však považuje za odlišnou, jelikož již v průběhu správního řízení výklad správních orgánů rozporoval argumentací shrnutou v bodě [5] tohoto rozsudku. [8] Sám vnímá význam užitého neurčitého pojmu tak, že by měl vést k udělení povolení v menšinovém počtu případů. Svoji situaci za takovou považuje, protože na území České republiky pobývá již od roku 2006. Na rozdíl od městského soudu se nedomnívá, že by ze zákona o pobytu cizinců vyplývalo, že délka pobytu nemůže představovat důvod hodný zvláštního zřetele. Podle jeho názoru klade zákon na tuto okolnost značný důraz. Odkazuje na rakouskou praxi, dle které přibližně po deseti letech oprávněného pobytu začíná převažovat soukromý zájem cizince na dalším pobytu nad veřejným zájmem. Dále má za to, že závěr městského soudu je v rozporu se směrnicí Rady č. 2003/109/ES, o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen „směrnice o dlouhodobě pobývajících rezidentech“). [9] Žalovaný se ztotožnil se závěry městského soudu, jehož rozsudek považuje za dostatečně odůvodněný a přezkoumatelný. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [10] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen advokátem [§ 102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Poté přistoupil k přezkumu rozsudku městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [11] Předmětem přezkumu městského soudu bylo rozhodnutí o žádosti stěžovatele o vydání povolení k trvalému pobytu podle § 67 zákona o pobytu cizinců. Toto ustanovení upravuje podmínky pro vydání povolení cizincům, kteří pobývají na území v rámci přechodného pobytu po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany. Jsou následující. [12] Zaprvé řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně případně navazujících soudních řízení, trvalo poslední dva roky (odst. 1 věta první) a žádost byla podána nejpozději do 2 měsíců po jeho pravomocném ukončení (§ 67 odst. 5). [13] Zadruhé cizinec pobýval na území České republiky nepřetržitě minimálně 4 roky. Do této doby se započítává doba pobytu na území na dlouhodobé vízum, na povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu a doba pobytu po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného řízení o kasační stížnosti (odst. 1 věta druhá). Zákon dále upřesňuje, že nepřetržitost pobytu je zachována, pokud cizinec podal žádost o udělení mezinárodní ochrany nejpozději do 7 dnů po skončení přechodného pobytu na dlouhodobé vízum nebo na povolení k dlouhodobému anebo trvalému pobytu, která nebyla zrušena (odst. 1 věta třetí). [14] Zatřetí existuje důvod hodný zvláštního zřetele pro to, aby bylo povolení k trvalému pobytu uděleno. Může jít buď o důvody, se kterými zákon výslovně počítá (odst. 2 a 3), nebo jiné důvody zvláštního zřetele hodné (odst. 4). [15] V projednávané věci není sporné, že byly naplněny první dvě podmínky. Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel přicestoval na území České republiky 3. 6. 2006 a od té doby zde několikrát žádal o vydání různých povolení k pobytu či udělení mezinárodní ochrany, avšak neúspěšně (v podrobnostech srovnej str. 2 odst. 2 rozhodnutí žalovaného). Naposledy podal žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 10. 8. 2010, řízení o jeho kasační stížnosti v této věci bylo pravomocně skončeno 28. 3. 2013. Do dvou měsíců, konkrétně dne 6. 5. 2013, podal žádost o vydání povolení k trvalému pobytu, o kterou jde v projednávané věci. [16] Sporné je naplnění třetí podmínky, konkrétně zda je (jiným) důvodem hodným zvláštního zřetele skutečnost, že stěžovatel pobývá na území České republiky již od roku 2006. [17] Nejvyšší správní soud před posouzením této otázky zkoumal, zda rozhodnutí žalovaného či rozsudek městského soudu netrpí vadami, které by znemožňovaly jejich věcný přezkum ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a), respektive § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy zda se jedná o rozhodnutí srozumitelná, která jsou opřena o dostatek relevantních důvodů a ze kterých je zřejmé, proč bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. [18] Odůvodnění napadeného správního rozhodnutí vyhodnotil jako dostatečné. Žalovaný při zodpovězení sporné otázky vycházel z relevantní právní úpravy. Uvedl také, že povolení k trvalému pobytu podle § 67 zákona o pobytu cizinců je vyhrazeno pouze pro výjimečné případy, kdy nelze situaci cizince řešit jinak. Následně vysvětlil, proč situace stěžovatele pod rozsah uvedeného pojmu nespadá. [19] Stěžovatel se mýlí ve svém názoru, že žalovaný měl při vymezení neurčitého pojmu „důvody hodné zvláštního zřetele“ povinnost uvést konkrétní případy, které pod něj spadají. Vyčerpávající vymezení neurčitého pojmu není z povahy v